Historický román, jemuž náleží přívlastky: děsivý, mrazivý, dech beroucí

Pondělí, 23 Červen 2014 04:00 PhDr. Jana Semelková

ZlaZena perex Přesně tato slova se mi honila hlavou, když jsem četla historický román Zlá žena Marka Pastora. Navíc byly umocněny informací, že jde o zpracování skutečných událostí, které se staly na počátku dvacátého století v Barceloně. Autor velmi působivě svěřil roli vypravěči tajemné postavě – Smrti. Jak se dozvíme, Smrt je spíš muž, takový pan Smrtka, může to být kdokoli, bere na sebe podobu toho či onoho a navštěvuje, koho se mu zachce. Ví mnohé, ví, jak dlouho budeme žít, ví, kdy a jakým způsobem odejdeme, a rád naslouchá. Je bez emocí. Pozoruje a v určitou chvíli přijde. Nikoho nehodlá zachránit, to je na tom kterém člověku.

Právě tato postava nám prozrazuje v rozhovorech s postiženými informace, které nemohou vědět hlavní protagonisté příběhu – inspektor Moisès Corvo a jeho kolega Juan Malsano. Tím se vše poněkud zamotává a občas je potíž pochopit, proč ti dva tak tápou. Zároveň tím autor posiluje napětí, vytváří nečekané situace a nutí nás k pozornějšímu čtení – není to trhák na hltání, je to propracovaný obrazec s mnoha vrstvami a mnoha liniemi.

Barcelona roku 1911. Propastné rozdíly mezi chudinou a mocnými dotvářejí kolorit celého příběhu. Ti jedni živoří, ti druzí si dělají, co chtějí. Nikdo je nemůže ohrozit, policie jim jde na ruku. Některé případy se prostě vyšetří tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To se nelíbí inspektoru Corvovi, proto tu a tam pátrá na vlastní pěst a sem tam použije nepřiměřené prostředky výslechu… Corvo se dozví, že se v barcelonských ulicích začaly ztrácet děti. Ale vlastně o tom nikdo neví, jde většinou o syny a dcery prostitutek, a ty případ nenahlásily ze strachu, aby nepřišly o práci, samy nebyly vyšetřované – však mají s policií neblahé zkušenosti. Kde není oznámení, není případ. Jenže mohutný inspektor to takhle nevidí a přes zákazy klidně hledá tu (nebo toho), co je označována za přízrak. Drby, drby, drby. Bojí se všichni, a protože nevědí, co se v temných zákoutích odehrálo, tak věří na nadpřirozeno.

Na druhé straně je nudící se smetánka, co dokáže uplatit kde co – třeba i záhadné masti na své neduhy. Lektvary z podivných ingrediencí. Neptají se, co je to zač, hlavně, že jim pomohou třeba s obnovením bujaré kštice. A tak „upírka z ulice Ponent“ má vystaráno – odbyt a přimhouřené oči, vlastně oslepené, nad svými praktikami a chutěmi. Pro krásu by udělala vše a mladá krev jí velmi chutná…

Velmi dobře rozehraný příběh, výtečně propracovaný syžet, zajímavá pointa. Po dlouhé době s klidem v srdci píši – mám před sebou opravdu thriller. Jen upozorňuji – není pro slabé nátury a některé části popisující praktiky paní Enriquety jsou opravdu odpuzující. Prostředí Barcelony na počátku minulého století líčí autor barvitě a velmi sugestivně. Rozháranost doby dokonale podtrhuje děsivost všech událostí. Velmi působivý historický román vyšel v překladu Olgy Čtvrtníčkové a pěkné grafické úpravě Braňa Matise. Do ruky se vám dostane „nepříjemný“ příběh v příjemném obalu. Proč nepříjemný? Obsahem a vědomím, že tohle všechno se kdysi stalo…

Zlá žena