Kultura21.cz

Do dnešních dnů si uchovaly image, která v sobě obsahuje půvab, křehkost a styl. Řeč je o duu Kamelie, které tvoří už pětatřicet let zpěvačky Hana Buštíková a Dana Vlková. A právě k letošnímu výročí - obě interpretky se daly dohromady opravdu už v roce 1980 - nachystaly pro své příznivce album Trend. Není to však žádná retrospektivní výběrovka, nýbrž novinkové album. A právě kolem zbrusu nového CD se točí celý rozhovor, i když v něm autor nezapomněl ani na otázky týkající se dřívějších úspěchů či současnosti populárního dua.

Máte na trhu nové album. Jak byste CD Trend charakterizovaly a jaké z něj máte pocit?
Hana: Ano, novinkové album Trend jsme si nadělily k pětatřicátému výročí existence dua Kamelie. Obsahuje dvanáct písní, které pro nás převážně složili Petr a Pavel ORM. Našim trendem bylo zůstat u příjemně laděných písniček, stejně jako v osmdesátých letech. S jasnou melodií a také textem, který nám sluší a je o něčem. Samozřejmě také aranžmá je přizpůsobené dnešní době. To je album Trend. Jinak těžko se mohu vyjadřovat k pocitům, já jsem hodně pochybovačný člověk. To už je na lidech, kteří si naše album koupí. Takže doufám, že budou po poslechu příjemně naladěni a třeba si dají i repete. Moc bych si to přála.

Jaké ohlasy jste už zaznamenaly?
Hana: První ohlasy jsou velmi příznivé. Někomu se líbí píseň první, jinému třeba ta poslední, a to jsme přesně chtěly. Zkrátka si myslím, že si každý najde tu svou. Album je nabito opravdu silnými melodiemi, nechtěly jsme aby se na něm objevila tzv. vata, tedy písničky o ničem.

Kdo všechno se na albu kromě vás a Petra a Pavla ORM ještě podílel?
Hana: Co se týče hudby, tu kompletně nahráli ve svém studiu Petr a Pavel ORM. Složili celkem sedm písniček a dále upravili jednu lidovou Teče voda, teče. Čtyři zbývající písně jsou cover verze velmi známých melodií zahraniční provenience. Námi nejvíce oslovovaným textařem je Eduard Krečmar. I na tomto albu se svými texty podílel nejvíce. Má nás přečtené a umí nám napsat text opravdu tak říkajíc "na tělo".

Dana: Ano, nevím jak to dělá, ale mluví nám z duše! A to ve všech textech, co pro nás kdy napsal!

Hana: Mladší generaci textařů zastupuje Marek Filan, který s námi spolupracoval již na předchozím albu Detail. U jedné písně se objevuje jméno Václav Kopta nebo Zdeněk Borovec. A konečně nově jsme oslovily textaře Rudolfa Kubíka.

S ORMovci jste ale natočily i vaše první album... Kdo vás tehdy dal vůbec dohromady?
Hana: Byly jsme už tenkrát kamarádky, takže nás nemusel dávat nikdo dohromady. Zkrátka to byl náš spontánní nápad. Taková první myšlenka, ale teprve až potom naskočila další myšlenka respektive otázka - ale co budeme zpívat? Otázka repertoáru je pro zpěváka alfou a omegou. Tenkrát si Dana vzpomněla na Petra a Pavla, kteří si usmysleli, že si zřídí vlastní studio, tehdy v osmdesátých letech skoro utopie. Sešli jsme se a slovo dalo slovo. Vzpomínám si, že v bytě na Letné - kluci v obýváku přebudovaném na režii studia, zatímco my dvě na chodbičce před koupelnou jsme natáčely první písničky. Všechny nás to moc bavilo. Mimochodem ORMovci nám napsali písně na všechna naše alba.

Kolik alb jste vlastně natočily?
Hana: Bylo to celkem sedm alb a nějaké singly. Mimochodem všechny informace o nás jsou na našich webových stránkách.

Zpět k novému albu Trend. Zpíváte nové písničky už i na vystoupeních?
Dana: Ano, zatím jsme do první části našeho programu zařadily alespoň tři z nich. Různě si je podle nálady vybíráme a testujeme ohlasy diváků. Zatím - a to musím zaklepat - jsou pozitivní. Možná někdy budeme na vystoupeních zpívat všechny. To by bylo fajn!

Hana: Jen bychom potřebovaly větší podporu médií, aby lidé aspoň jednu nebo dvě písně z Trendu už znali. Ale i tak jsme zaznamenaly, že si diváci novinky rádi poslechnou a bezvadně na ně reagují.

Které písničky mají na vašich koncertech největší úspěch?
Hana: Tak to jsou s určitostí ty z let osmdesátých, ať už je to Jako Robinson, Formule 1, Cukr, káva, limonáda nebo mnohé další. Ty nesmíme vynechat, protože hlavně na ty lidé čekají.

Kamélie slaví pětatřicet let, což je slušný úspěch a slušná výdrž. To jste se opravdu nikdy nepohádaly, nikdy jste toho nechtěly nechat?
Hana: Už jsem se trochu bála, že v tomhle rozhovoru ta otázka nebude. Patří totiž mezi ty nejčastější. Za těch pětatřicet let jsme se pohádaly mnohokrát. Bohužel už ani nevím, kvůli čemu, nebo spíš bohudík. Asi to vždycky byla zdravá výměna názorů. Moc dobře víme, jak je těžké vybudovat si v životě nějakou pozici. Pokud by došlo k rozchodu, byl by to pro obě začátek od nuly. A to my s Danou moc dobře víme.

Během let jste měly velké úspěchy v Německu. Je pravda, že jste zpívaly písničky ve stylu country?
Hana: Ano, také. Celá osmdesátá léta jsme jezdily hlavně do NDR. To jsme s country neměly ještě nic společného. Měly jsme tam autory, kteří pro nás psali, také jsme zpívaly "ormovské" písničky v němčině, ale i světové hity. Byly jsme častými hosty televizních pořadů jako byl třeba Ein Kessel Buntes nebo mnoha jiných televizních show. Ale teprve až po roce 1989 se nám otevřelo celé Německo. Zní to neuvěřitelně, ale tenkrát nám náš dobrý kamarád a velmi populární německý zpěvák nabídl country píseň, která se nám líbila natolik, že jsme ji rovnou odjely natočit do studia v Hamburku. Hotovou nahrávku pak nabídl jedné gramofonové firmě a my jsme obratem dostaly smlouvu k natočení dvou CD v country stylu. Autorsky se na těchto albech podíleli jen němečtí autoři. Křížem krážem jsme s tímto repertoárem procestovaly celé Německo a často vystupovaly v nejsledovanějším televizním Country gala KM 330.

Jak vzpomínáte na Japonsko, kde jste na tamním největším festivalu v Tokiu zpívaly hit Čau Pepíno...? Co vám z této soutěže utkvělo v paměti?
Hana: Na Japonsko vzpomínáme rády a s láskou. Festival se jmenoval World Popular Song Festival In Tokyo' 83. Písnička Čau Pepíno byla vybraná do finále soutěže asi z dvou tisíc nahrávek z šedesáti zemí světa. Zpívaly jsme ji anglicky a doprovázel nás symfonický orchestr. Japonské publikum je velmi klidné a pozorné, ale jen do momentu, kdy skončí písnička. Pak vás odmění bouřlivým potleskem.

Dana: Párkrát se nám tam sice pod nohama zachvěla zem a v pokoji rozhoupal lustr, což patří určitě k nezapomenutelným zážitkům, ale těšilo nás, že si vezeme domů cenu dirigenta a mnoho vzpomínek na krásné Japonsko.

Zdroj foto: Robert Rohál, Supraphon a archiv Kamelie
Zdroj video: youtube.com