Kultura21.cz

Jméno zpěvačky Zuzany Stirské se v posledních letech pojí především se stále populárnějším pěveckým souborem Fine Gospel Time, který pravidelně účinkuje – v rámci tradičních Gospel Time Party – v pražském divadle Rokoko, na koncertech po celé republice a dokonce i v zahraničí. Svou kariéru však tato malá dáma s velkým hlasem odstartovala už v útlém dětství na jevišti legendárního divadla Semafor. Největších úspěchů však v minulosti dosáhla v Německu, kam před 35 lety emigrovala, zazářila i na zaoceánských lodích. V současné době žije v pražské Michli, je matkou čtyř hudebně nadaných dětí a jejím nejvěrnějším parťákem je manžel, původem Němec, s nímž se seznámila až v daleké v Keni.

Kdo a kdy vás přivedl k hudbě?
Tatínek hrál na klavír a učil mě zpívat už odmalička. Byla jsem doslova zázračné dítě, jelikož jsem tehdy uměla asi dvě stě lidových a národních písniček. Pokaždé, když přišla návštěva nebo někdo z příbuzenstva, zpívala jsem jim…

Takže se jedná o rodinnou tradici?
Určitě. Tatínek se narodil v Litomyšli a jeho dědeček, mimochodem výborný zpěvák, který zpíval například před Bedřichem Smetanou árii z Prodané nevěsty, tam v roce 1862 spoluzaložil pěvecký sbor Vlastimil, který existuje dodnes.

A kdo nastartoval vaši pěveckou kariéru? Také otec?
Ne, za tu si můžu sama! (smích) Napsala jsem Waldemarovi Matuškovi koresponďák, že bych s ním chtěla zpívat, ale on mi neodpověděl. Nenechala jsem se odradit, a tak jsem napsala i Jiřímu Suchému, který mě pozval na konkurz do Semaforu.

Kolik vám tehdy bylo let?
Deset, možná jedenáct. Zkoušky dělalo víc dívenek – hledali po Zuzaně Vrbové, která předtím nazpívala slavné Sluníčko, malou holčičku pro roli do hry Benefice. Respektive jen do první půlky představení, v té druhé účinkovala Zuzana Burianová v roli dívky, která mezitím odrostla. Vzali mě, Magdu Křížkovou a Lenku Hartlovou. Zkoušeli jsme celé léto na zahradě s Ivo Paukertem, který mi říkal, že zpívám nejlíp ze všech holek. Byla jsem na vrcholu blaha a těšila jsem se, že to po prázdninách rozjedeme. Jenomže pak se dostavilo první zklamání...

To tedy brzy! Co se stalo?
Najednou mi oznámili, že v Benefici hrát nebudu, protože nejsem blondýna jako Zuzana Burianová, která měla hrát moje starší já. Byl to pro mě hrozný šok. Řekla jsem si, že mohli vědět už od začátku, že nejsem blond. Ve finále v Benefici alternovaly Magda s Lenkou. Já jsem s nimi jezdila na zájezdy a po čase pro mě Jiří Suchý napsal větší roličku v Čarodějkách, ve hře Ten pes je váš, dokonce jsem alternovala i v Kytici. V Semaforu jsem zpívala hodně dlouho, ale nikdy jsem neměla velkou roli...

A co vaše mimosemaforské aktivity?
V šestnácti jsem zpívala country se skupinou Teskar, potom jsem vystupovala s Jirkou Helekalem, Jaromírem Mayerem, Darkem Vostřelem… Někdy kolem roku 1972 jsem se dostala do Kroků Františka Janečka. Začínala jsem tam s Janou Kratochvílovou a Pavlem Sedláčkem. Janeček hodně protežoval Janu, která byla o dva roky starší a už tehdy správně praštěná. Já jsem jí nemohla konkurovat, byla jsem moc seriózní. Byla fakt skvělá, zpívala výborně, to musím uznat. Jezdili jsme v této sestavě delší dobu, ale já se tam cítila dost upozadněná.

Jak jste to tehdy vyřešila?
Potajmu jsem šla do Semaforu, nicméně do party Miroslava Šimka. Dělali tehdy konkurz, jelikož vyhodili Janu Robbovou a hledali za ni náhradu. Vyhrála jsem, tudíž jsem skončila u Janečka. U Šimka jsem však působila jenom krátkou dobu, přestože mě hodlali zaměstnat. Chtěli ze mě mít kopii Jany Robbové, což jsem nebyla ani nechtěla, takže jsem brzy odešla… Pak jsem zpívala s Maximem Petra Hanniga, s Víťou Vávrou jsme měli docela velký hit Neutíkej, lásko, ze záběru.

V roce 1981 jste emigrovala do Německa. Proč?
Měla jsem neustále pocit, že nejsem uplatněná tak, jak bych si představovala, a myslela jsem si, že v cizích zemích to bude lepší. Navíc jsem měla politické problémy. Rodiče vyhodili z partaje, tatínek se ve finále zastřelil. Úplně mě to zdeptalo... Pořád jsem na to myslela, navíc jsem zvažovala, jestli to tady má budoucnost. Neměla jsem šanci dostat se na vysokou školu atd. Tu jsem pak absolvovala v německém Göttingenu, na tamější univerzitě. Studovala jsem hudební vědu, anglistiku a amerikanistiku.

Jak se vám v zahraničí dařilo?
Začátky byly krušné. Odjela jsem tam sama, respektive jenom s pejskem maltézákem. Sbírala jsem jahody, pracovala jsem různě, kde se dalo. Měla jsem v Hannoveru kamaráda, bubeníka Pepu Randáka, který hrál s tehdy amatérskou kapelou Nashville Playboys. Působili v ní dva Češi a já s nimi začala zpívat. Docela se to rozjelo, byla jsem za hvězdu. Pak mě objevily německé agentury, díky nimž jsem zpívala na tzv. galas. Přejmenovali mě na Susanna Prague, poněvadž moje příjmení v Německu nedokázali vyslovit. Nahrávala jsem ve studiu, zpívala v televizi, začala jsem vystupovat i na zaoceánských lodích. Strávila jsem třeba tři týdny v Karibiku.

Nebála jste se?
Ne. Naučila jsem se zacházet s nevolností, s mořskou nemocí. Lidé se většinou snaží nejíst, což je špatně. Jíst se musí, ale jde o to, co. Nesmíte pít džusy, ale jíst suché housky a podobně. Na lodích se o mě přetahovali, i na Evropě, kde svého času zpíval také Karel Gott. Když jsem spočítala dny strávené na vlnách oceánu, dalo to dohromady skoro rok. Viděla jsem téměř celý svět. Byla jsem i v Antarktidě, Nové Guinei, Austrálii… Takže dneska mě cestování už moc netáhne, volno trávím raději na chatě v Davli.

Setkala jste se na zahraničních pódiích s někým slavným?
Například v Kitzbühelu jsem vystupovala vedle Mike Oldfielda nebo s Jamesem Lastem. Ten měl tehdy formaci složenou z několika vynikajících muzikantů a já jsem s nimi pravidelně jezdila. V Hannoveru jsem účinkovala na plesech a dalších společenských akcích, kde vystupoval například Roberto Blanco i jiné hvězdy. Přezdívali mi Die kleine Dame mit der grossen Stimme – Malá dáma s velkým hlasem, zatímco Karlu Gottovi říkali Die Goldene Stimme aus Prag. Byla to opravdová škola, jenomže se mi dost stýskalo…

Několik let po revoluci jste se vrátila do Prahy i s manželem. A po čase jste opět skončila v Semaforu...
To bylo v době, kdy jsem usoudila, že už jsem pro populaci udělala maximum a rozhodla se, že budu zase zpívat. Jiří Suchý mě a moji dceru Vicky, která několik měsíců předtím vyhrála CarusoShow s jeho písní Malé kotě, obsadil do tradičních semaforských vánočních pořadů. Když skončilo všech 25 představení, tehdy ještě v Karlíně, řekl mi, jestli si tam nechceme s tehdy 11letou Vicky udělat recitál. Byla jsem nadšená, a tak pro mě napsal hru Zuzana se vrací. Měla hodně premiér, sklízeli jsme s ní úspěchy. No a právě pro tuto hru jsem založila pěvecký sbor, ze kterého se „vylíhnul“ dnešní Fine Gospel Time.

Jak k tomu došlo?
Přišla jsem za Jiříkem Suchým a řekla jsem mu, že mám ráda vícehlasý zpěv, jestli by s tím nešlo něco udělat. Řekl mi: „Dobře, můžeš si do té hry vzít sbor, ale maximálně 12 lidí.“ A tak jsem udělala konkurz... Tehdy po mně chtěli přes noc jméno sboru do programu. Měli jsme tam krátkou medley z gospelů, a já tehdy narychlo řekla – Gospel Time. Byl rok 1999 a takhle vznikl první gospelový soubor u nás.

Kdy jste našla zalíbení v tomto hudebním stylu?
V zahraničí jsem viděla mnoho gospelových souborů a hodně se mi líbila ta jejich energie, nadšení. A to u nás chybělo… Po roce 2000 se ale doslova roztrhl pytel a začaly tady vznikat různé soubory, jenomže všichni to brali hodně religiózně. Ale to nebyl můj případ, já chtěla vždy zpívat pro radost publika, pro zábavu. Jednalo se spíše o gospel-rock. Začal pro nás psát krásné, ne moc pobožné texty Josef Fousek. Pořadatelé nás lákali na různé festivaly, což jsem odmítala a odmítám dodnes, poněvadž nechci být spojována výhradně s bigotní společností – i když v kostelíčcích zpívám moc ráda… Postupně mi začal překážet název Gospel Time, jsme občas strkáni do šuplíku, který není ten pravý. Nechtěli nás kvůli tomu například hrát v rádiu, že prý se jedná o etnickou hudbu a nikoliv o hlavní proud, přitom jsou to úplně normální písničky. Už by ale bylo problematické název měnit, jisté jméno jsme si s ním za těch 15 let vybudovali, a tak jsem název alespoň doplnila o slůvko Fine, abych ho trochu odlehčila.

Kdy začala éra samostatných večerů nazvaných Gospel Time Party?
V roce 2000 jsem si v Semaforu prosadila, abychom mohli dělat veřejné zkoušky jednou za měsíc v pondělí. A tak vznikly ony Gospel Time Party, vždy doplněné o zajímavé hosty. V Semaforu jsme odzpívali celkem 140 repríz a od letoška pokračujeme v divadle Rokoko na Václavském náměstí. Další Gospel Time Party tam máme 29. května s Pepou Fouskem a Samsonem Lenkem, potom také 9. října. A 18. prosince se budou konat dvě představení naší již tradiční Vánoční Gospel Time Party se svíčkami a svařáčkem.

Proč se už Gospel Time Party nekonají v Semaforu, ale v Rokoku?
Nedohodli jsme se finančně. Nový management divadla nám nejdříve zdvojnásobil nájem, posléze po nás chtěl peníze na rok dopředu. I navzdory tomu, že jsme tam odzpívali 140 úspěšných představení a že jsme Semaforu nic nedlužili. Postavili nás tak do pozice náhodného kolemjdoucího, který projevil zájem o pronájem prostor, což mě – vzhledem k tomu, že jsem se tam já osobně pohybovala s přestávkami padesátým rokem a společně s Fine Gospel Timem patnáctým rokem – notně zamrzelo... Tyto nečekané podmínky jsem nebyla schopná ani ochotná akceptovat, a tak jsem se – během prosincového koncertu – rozhodla, že tam skončíme. Rovnou jsem to oznámila i divákům v sále, aniž bych samozřejmě blíže specifikovala důvody, které mě k tomu vedly.

Co následovalo po tomto verdiktu?
Slzy na pódiu i v publiku… Patnáct let je hold patnáct let, navíc to nikdo nečekal… Nezbylo nám, než v dalších dnech obejít pražská divadla a pokusit se najít nové působiště. Byla jsem mile překvapená vstřícností mnohých scén, které o nás měly očividně zájem, a nakonec jsem se rozhodla pro Rokoko. Jednak se nachází na Václavském náměstí, což je ještě centrálnější poloha než Dejvice, kde sídlí Semafor. Zároveň nám tam nabídli nemalou pomoc s propagací, chovali se a stále se chovají velmi vlídně a ochotně, což je pro moji psychiku dost podstatné. Zatím jsme tam já i soubor velice spokojeni a pevně doufám, že ani vedení Rokoka započaté spolupráce s námi nelituje.

Váš soubor je originální nejen pestrostí repertoáru, ale i profesemi jednotlivých členů...
V současnosti je nás přibližně třicet. Máme v našich řadách státní zástupkyni z Kladna, profesionálního zpěváka, doktorku přírodních věd se specializací na brouky, psycholožku, porodní bábu, šachového velmistra, studenty, důchodce…  Všechny je spojuje nadšení, na pódiu z nich prýští energie. Co se repertoáru týče, zpíváme všehochuť – gospel, blues, rock, jazz, country, muzikály… Lpím na tom, aby večer byl barevný. Někteří zpěváci mají během večera i vlastní sóla. Jeden umí napodobovat Karla Gotta, druhý zazpívá klasiku, třetí country… Každý divák si tam něco najde, přijďte se někdy podívat!
Richard Vachek

(Foto: www.gospeltime.cz)