Lubomír Větříšek: „Spousta kluků měla tu vojnu ještě horší než já nebo se odtamtud nevrátila"
Kultura21.cz

Lubomír Větříšek: „Spousta kluků měla tu vojnu ještě horší než já nebo se odtamtud nevrátila"

Autor 100Dva roky v hajzlu je poměrně ostrý název knihy, která se věnuje neméně drsnému tématu. Lubomír Větříšek v ní na základě svých vzpomínek vypráví pravdivý příběh o dvouleté vojenské službě v letech 1983 až 1985. Setkal se na ní s šikanou, nespravedlností, ale i jednotou a kamarádstvím. Jak na tato krušná léta sám vzpomíná nám povyprávěl v zajímavém rozhovoru.


Nedávno vydaná knížka Dva roky v hajzlu popisuje vaši základní vojenskou službu, kterou jste absolvoval mezi lezy 1983 až 1985. Proč jste se rozhodl vzpomínky sepsat až o několik desítek let později?

Já ty příběhy nosil po celou tu dobu v hlavě. Asi jsou dva důvody, proč jsem je nesepsal dříve. Jednak nebyl nějak čas, jsem řemeslník, elektrikář, pracoval jsem u soukromých firem, často déle než osm hodin denně. Také jsem spoustě přátel a známých udělal novou elektroinstalaci v jejich domcích a bytech, na nějaké psaní jsem již neměl moc myšlenky. Do toho jsme s manželkou opravovali dům, vychovávali děti, prostě nějak nebyl čas. Ale také jsem možná musel k tomu psaní nějakým způsobem dozrát a dospět, to je ten druhý, možná hlavní důvod.

V úvodních slovech trochu zlehčujete dané události a popisujete je jako nádhernou dobu. Samotná vojna ovšem tak veselá nebyla ne? Zůstává ve vás i po těch letech zloba k lidem, s kterými jste se potýkal?

Já to beru opravdu jako nádhernou dobu. Ty léta mezi osmnácti až jednadvaceti lety jsou přece úžasná, ne? Že jsme museli na vojnu a jaká ta vojna byla, je zase druhá věc. Ne, žádná zloba ve mně není, nikdy jsem si na svoji vojnu nikomu nestěžoval. Bral jsem to opravdu vždycky tak, že chlap musí něco vydržet. A že spousta kluků měla tu vojnu ještě horší než já nebo se odtamtud nevrátila. Člověk tam zažil občas i dobré či úsměvné věci. Ale když už jsem se rozhodl o ní psát (a ty příběhy jsou všechny sepsané na základě skutečných událostí) tak to zlé a špatné nemůžu vynechat. To bych lhal sám sobě i čtenářům.

Dva roky 1

Potkal jste některého z vojenských přátel či nadřízených i po roce 1989?

Ne, nepotkal. Do Bakova na jednotku, tedy do toho, co z bývalé strážní čety zbylo, jsem zavítal s manželkou až loni o dovolené. Strážní četa v Bakově nad Jizerou zanikla údajně někdy na počátku devadesátých let. Nyní jsou tam ubytováni sociálně slabí spoluobčané, kasárna jsou poničena.

V bývalých skladech výbušnin, které jsme tam tehdy hlídali, se schází narkomani, policie tam údajně zavítá, jenom když musí, domácí tam nechodí vůbec.

A s kolegy z vojny platí to, co jsem napsal na konci mé knihy. Adresy jsme si nedali, telefon žádný z nás neměl, od vojny jsem je neviděl. A také tomu bude už třicet šest let, co jsme byli propuštěni do „zálohy“. Myslím, že bych je už ani nepoznal, člověk je má zafixované jako mladé kluky. No, uteklo to, zestárli jsme, co k tomu více říct. A těm dvěma lampasákům, co tam s námi byli, by dnes bylo už přes osmdesát. O jejich dalším osudu nic nevím.

V čem vlastně byla předrevoluční éra hezčí, nebo řekněme zajímavější, než je ta současná?

Nedá se říct, že ta doba, o které píši, byla hezčí, či zajímavější než ta nynější. A nic není černobílé. Špatné bylo, že jsme museli na tu vojnu. Jinak byl život v „socialismu“ jiný než teď, v některých ohledech snad i jednodušší. To samozřejmě nemění nic na tom, že byla cenzura, nesmělo se do zahraničí atd. I když mně vadí hodně věcí i na tom dnešním režimu, ale jsou to věci, které se neustále propírají na sociálních sítích, asi nemá smysl se k nim vyjadřovat. Mám na mysli fenomén bezdomovectví, exekucí, zadlužování státu, rodin a podobně.

Dva roky 2

Velkým tématem vaší knihy je šikana mezi vojáky. Z dnešního pohledu působí takřka fantasticky, co všechno jste si museli nechat líbit. Opravdu nebyla žádná cesta, jak se tomu vyhnout?

Jedinou rozumnou cestou, jak se tomu vyhnout, bylo na tu vojnu nejít. Nebo si udělat vojenskou katedru při studiu vysoké školy a jít tam pouze na rok. „Absíci“ šikanováni nebyli, přicházeli na jednotky už s nějakou poddůstojnickou hodností, kterou získali v rámci studia vojenské katedry.

Získat „modrou knížku“ a mít od vojáků pokoj bylo velmi obtížné, je to na delší povídání. Když jste už ale na tu základní dvouletou vojenskou službu museli, tak velmi záleželo na tom, jaké jste měli štěstí. Kam vás přidělili. Lišilo se to útvar od útvaru, někde byla mazácká vojna spíše symbolická, jinde už šlo často o zdraví, někdy i život. A postavit se mazákům a tím pádem i lampasákům, kteří o mazácké vojně věděli, vyhovovala jim, podporovali ji a tolerovali, to byl obrovský problém. Ve své knize tohle téma podrobně rozebírám. To už byla hra téměř o život, minimálně o dlouhé měsíce či léta ve vězení. Aby mě někdo zase nenařknul, že přeháním. Představte si vyděšeného osmnácti-devatenáctiletého kluka, který nemá téměř žádné práva nebo zastání a stojí proti celému establishmentu. To je asi nejlepší příměr. Jak to asi může dopadnout.

Závidíte současné generaci mladých, že nemusejí chodit na vojnu? Nebo si myslíte, že tím o něco přicházejí?

Možná vás překvapím, ale nezávidím jim to. Přeji jim to, opravdu. Jen ať cestují, užívají si života plnými doušky, lítají k moři, jezdí na festivaly. Za nás byly hranice na západ zavřené a velké rockové festivaly často na poslední chvíli zakázané.

Myslím, že nepřichází o nic. Určitě bych jim nepřál dva roky vojny. Možná by některým pár měsíců nějaké domobrany neuškodilo, ale nesmělo by to sklouznout do něčeho takového, čím jsme si museli projít my. V těch uzavřených komunitách je to vždycky problém. A já si nejsem jistý, jestli udělá vojna z někoho chlapa.

Dva roky 5

Hodně zajímavá byla i skutečnost, že jste byl rocker a příznivce undergroundu. Přestože koncerty byly prakticky nelegální a ani hudba se nedala moc lehce shánět, měly tyto časy své kouzlo, ne? V dnešní době, kdy si každý stáhne, jakou muziku chce a každý týden může zajít na několik koncertů, už to podle mého není tak vzrušující. Méně si hudby vážíme.

Ano, na ty nelegální rockové a písničkářské koncerty vzpomínám s nostalgií dodnes a zmiňuji je i ve své knize. Bohužel až po revoluci a vydání Cibulkových seznamů agentů STB jsme s hrůzou zjistili, kolik bylo i mezi námi donašečů. To je takový stín na tom všem. Často donášeli lidé, kterým jsme v té době bezmezně věřili. Bohužel.

Četl jsem na sociálních sítích i výtky, že jste si danou situaci určitě přibarvil apod. Opravdu všechny události vycházejí ze skutečných nebo bylo něco upraveno pro potřeby románu? Uráží vás, když někdo zpochybňuje vaše svědectví o tehdejších prožitcích?

Uráží mě to hrozně. Moje příběhy jsou pravdivé. Drtivá většina z nich je popsána přesně tak, jak se odehrály. Jen výjimečně jsem dělal nějaké korektury. Ale i tam jsem pouze spojil například dva příběhy do jednoho nebo udělal nějaký posun v čase. Ty temné a nehezké věci jsou vylíčeny přesně tak, jak proběhly, včetně chování a postoje hlavních aktérů.

Ono je samozřejmě jednodušší napsat o autorovi, že není vlastenec nebo že přehání, aby se kniha lépe prodávala než se snažit dopátrat pravdy. Stačí si otevřít stránky „Paměti národa“, zalistovat si v knize „Janovice nikdy více“ Miloslava Lubase či si přečíst údaje Vojenského historického ústavu o počtu zemřelých vojáků v tom či onom roce a zjistíte, že ta moje vojna byla ještě pionýrským táborem oproti tomu, co se dělo v některých vyhlášených útvarech. Problém je možná v tom, že „kluci“, kteří tímhle prošli, o tom dodnes moc mluvit nechtějí.

Dva roky 6

Kniha vyšla v dosti nešťastné době, vlastně tak trochu připomínající tehdejší časy, i když z jiných důvodů. Opět nemůžeme tolik cestovat, chodit na koncerty, policie nás stíhá kvůli maličkostech. Jak vy osobně zvládáte tyto pandemické dny?

Já myslím, že se máme pořád ještě velice dobře, máme co jíst, nikdo po nás nestřílí, spoustu věcí pořád ještě můžeme. Strašně mi na tom všem vadí jiná věc. A to skutečnost, že lidé, kteří tyhle zákazy nařizují a vyhrožují lidem velkými sankcemi, tak je sami bezostyšně porušují. Připadá mi úplně zrůdné, že někoho zavřou na hranici města a okresu a jinému dovolí odletět někam do „tramtárie“a přitáhnout sem nějaké mutace. Řekl bych, že v tomto směru se od těch osmdesátých let, o kterých píši, nic nezměnilo. To papalášství a nadřazenost některých prominentů je tu stále s námi. Bohužel.

Plánujete napsat i další knihy nebo se jednalo pouze o jednorázovou záležitost? Případně o jakém bude tématu.

No, mám něco rozepsaného. Ale téma neprozradím, je to opět choulostivá záležitost a nevím, co na to řekne Host. A také moje rodina. Uvidíme.

Foto: Archiv Lubomír Větříšek. Na fotkách si můžete prohlédnout, jak o desítky let později vypadají místa, kde se většina skutečného příběhu odehrává.

 

Knihu si můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Host:

https://www.hostbrno.cz/dva-roky-v-hajzlu/


 

Pro dobrou náladu...

Přihlášení



Soutěže

Bílá voda si zaslouží být knihou roku

Na jaře vyšla v nakladatelství HOST dlouho očekávaná kniha Kateřiny Tučkové s názvem Bílá Voda, která rozhodně stojí za to!
HOST

Pohádky z Kouzelného palouku si děti přečtou i samy

V nakladatelství Fragment vyšel unikátní Čtenářský systém, který má za cíl usnadnit orientaci v knižní nabídce pro začínající čtenáře. Soustředili se nejen na prvňáčky a druháčky, ale i na předškoláky a spolupracovali se zkušenou pedagožkou Kamilou Balharovou.
Fragment (Albatros Media)

Videorecenze knih

Rozhovor

Poznejte ... italský klavírista Giuseppe Devastato - rozhovor

Ve čtvrtek 21.listopadu se v Domě U Kamenného zvonu koná listopadový koncert "Festival Brikcius"- VIOLONCELLO A KLAVÍR II. italského klavíristy Giuseppe Devastata, žijícího v Madridu, a českého violoncellisty Františka Brikcia. Oba interpreti uvedou druhý díl skladeb pro violoncello a klavír. Uslyšíte 5 Stucke im Volkston a Fantasiestucke od německého skladatele Rob...

Hledat

Rozhovor s Ondřejem Neffem. Jak se mu vyhodnocovaly soutěžní povídky?

Ondřej Neff se stal patronem naší literární soutěže sci-fi a fantasy povídka, jejíž výsledky jsme nedávno vyhlásili. Osobně měl tu čest vybrat tři nejlepší povídky a my jsme měli tu čest s ním spolupracovat. Jak se mu povídky hodnotily, kterou svou knihu má nejraději a co pro své čtenáře chystá do budoucna?
Sledovat články Ondřeje Neffa můžete zde.

Čtěte také...

Mým cílem v tanci je práce s emocemi

Seidlerova 200Nicole Seidlerová se tanci věnuje již od svých raných let. Ve stejné době, kdy byla přijata na AMU, začala v Praze vyučovat lekce moderního a klasického tance. Zazářila v muzikále „Addamsova rodina“, v českých videoklipech a spolu s tím se pr...


Literatura

Kdopak se baví - všechno je propojené

Kdo se baviAčkoliv se hlavní postavy vůbec neznají, jsou z jiných krajů a společenských vrstev, přesto se jejich životy až osudově protnou. Jejich příběhy jsou jeden absurdnější než druhý - nejdříve se s nimi seznamujeme v jednotlivých, napohled spolu nesou...

Divadlo

Trollové mezi námi

Trollove 2Pražská čtvrt Letná. V jednom z barů popíjejí mladý absolvent práv Vojta a tajemná dívka Lena, která se mu líbí a o které touží dozvědět se víc. Dokonalé rande ale přeruší telefonát, který nejenže zhatí Vojtovi všechny jeho plány, ale i obrátí j...

Film

Filmová sci-fi novinka Ex Machina

Exmachina 200Je novinkou letošního roku a fanoušci sci-fi si můžou pomalu odpočítávat dny do 30. 4. 2015, kdy tento film má, díky společnosti CinemaArt, v České Republice svoji premiéru.

...