Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jonathan Srpen vydal loni knihu Dvě tváře policisty a my jsme ho u té příležitosti vyzpovídali a zjistili jsme, jak se mu kniha psala, co bylo jeho cílem a jak se mu nyní daří. Jonathan Srpen je mladý kluk, který vede dvojí život. Je introvert, který dost často přemýšlí nad něčím, nad čím někdo jiný jen mávne rukou. V soukromém životě je tichá, uzavřená osoba, která je velmi upovídaná mezi správnými lidmi. Má rád různé citáty a myšlenky, má umělecké sklony, ale zároveň se nebojí stoupnout si za provazy v ringu. Také miluje dobré jídlo, pivo, kulturní akce, sportování, hudbu, a hlavně překonávání sebe samého.

Vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod se zeptám, jak se máte a s jakými pocity jste vstoupil do nového roku?

Moc děkuji za příležitost. Momentálně mám v životě vše, co potřebuju. Mám životní rovnováhu v získávání nových zkušeností a zároveň si umím dopřát a naplánovat odpočinek. Rok 2023 byl jeden z mých nejlepších a do budoucna mám pořád pár milníků, které si chci popořadě splnit. První z nich je ale dát se zas trochu do formy, protože v posledních týdnech bylo hodně zapíjení a příjemných shledání u piva. Týden kolem Vánoc jsem zas byl doma zavřený s covidem. Přechod na nový rok jsem trochu zameškal kvůli práci za barem, kde jsem byl v jednom kole, ale nic se pro mě nemění. Budu pokračovat v tom, co jsem dělal poslední dva roky. A to je dostávat se do mojí nejlepší verze.

Zažil jste v poslední době v pracovním životě nějakou netradiční příhodu, se kterou byste se mohl pochlubit našim čtenářům?

Určitě zažil. Záleží však, co je, pro koho netradiční. :) Chlubit se není ten správný výraz, ale pro čtenáře může být třeba zajímavé, že jsem s kolegou chytil opilého řidiče, který naboural autem do stromu a utekl do pole, nebo v jiném případě (ne)řidiče, který pod vlivem drog ujížděl celkem asi šesti policejním autům a já s kolegou ho na poslední chvíli chytil, když se jim ztratil a málem od auta utekl. Domlouval jsem třináctiletému klukovi, který zfackoval jeho vlastní mámu za to, že mu sebrala telefon, když si nechtěl psát úkoly a pomoct jí s úklidem. Také jsme pár dní nazpět v nočních hodinách přelezli plot na pozemek rodinného domu s pistolí a baterkou v ruce, protože tam sousedé viděli zloděje. Dále jsem řešil osobu pod vlivem drog, která se snažila oživit jejího tři dny mrtvého psa pomocí tří rozdělaných ohňů kolem mrtvého zvířete. A asi pro mě nejvíc nepříjemná zkušenost za poslední dobu, že jsme nalezli zemřelou osobu na podlaze v bytě poté, co se po ní sousedé začali po pár týdnech shánět… Je toho spoustu, možná časem vydám rozšíření v podobě další knihy. :)

Tento rozhovor se týká vaší knihy Dvě tváře policisty, kde popisujete váš život, cestu k práci policisty i nejrůznější případy. Jak se vám to psalo? Bylo snadné na vše vzpomínat?

Když má člověk talent sepisovat myšlenky na papír, naplňuje ho to, a ještě v tom najde určitý druh terapie, píše se to úplně samo. Když píšete to, co jste sami prožili, o to spíš je to snadnější. Mnohem těžší je podle mě vytvářet smyšlený příběh a dát to dohromady tak, aby vše zapadalo. Takže mně stačilo chytit tzv. uměleckou Múzu a seděl jsem u toho klidně sedm hodin v kuse.

Dostal jste se někdy i do bodu, kdy jste váhal, jestli některé věci do knihy zahrnout, nebo je tam poté nechat? Pokud ano, o co se jednalo?

Samozřejmě. Proto jsem původně chtěl knihu vydávat anonymně pod pseudonymem. Je těžké se o něčem rozepsat, když jste vlastně vázáni mlčenlivostí a nikdy nevíte, koho s prominutím na*erete. Byl jsem hodně opatrný v tom, co můžu nebo nemůžu zmínit a probíral to i s lidmi, kteří jsou právně zaměření. Nakonec zůstal jen pseudonym a knížka má mnohem rozšířenější myšlenku, než jsem původně zamýšlel. Nechal jsem nakouknout pod pokličku a zároveň se dostal na úplně jiná témata než ta o policii. A pak bylo samozřejmě těžké rozhodnutí napsat o sobě i to nejhorší, o čem netušila ani rodina, přátelé, prostě nikdo…

Přečtěte si naši recenzi knihy: Práce policisty člověka může změnit

Mně se moc líbilo, jak jste byl osobní a upřímný. Ale přeci jen, nebál jste se toho? Nevymstilo se vám to nějak a nebylo to riziko?

Člověk má vždycky obavy, když se pustí do citlivých témat. Nevěděl jsem, co na to řekne rodina, kolegové nebo přátelé. Šel jsem do toho s tím, že mi to samozřejmě může v tomto oboru zavřít nadobro dveře. Ale když v sobě dlouho dusíte nějakou tu na*ranost, stává se z vás pomalu “dynamit”, který při špatném zacházení prostě vybouchne. A já mám takové životní rčení, které jsem též zmiňoval v knize, že raději budu upřímný deb*l než podělanej lhář. Zatím se mi to nějak nevymstilo, ale je asi lepší být vždy připravený.

A s tím souvisí další otázka, kdy by mě moc zajímalo, jestli se vám ohledně knihy někdo přímo ozval? Ať už z oblasti policie, rodiny, nebo ze čtenářů?

Desítky zpráv, hlavně v pozitivním duchu. Když jsem viděl tu obří podporu od rodiny, přátel, kolegů, ale i od cizích už v samotném předprodeji knihy, kde si přes 200 lidí objednalo něco, co ještě tenkrát ani nebylo hotové a vybrala se částka přes 100 000,-Kč, tak jsem si řekl, že to prostě musím dotáhnout do cíle. Hodně též udělal filmový trailer, který jsme natočili s kamarádem a nahráli ho na youtube. V tom jsem si sám zahrál a přidali jsme do něj i reálné záběry z mé osobní kamery z různých zákroků. Po vydání knížky mi psalo spoustu lidí ať už od policie, nebo z civilního sektoru. Někteří chválili knihu, někteří se zas dokonce rozepsali na vážná témata na konci knihy a svěřili se mi s jejich vlastním příběhem. A co mě nejvíc zarazilo, že spoustu kolegů, kteří mají odslouženo třeba i 15 let a více, prožívá stejné pocity, jako já popisuji v knize. Ovšem byli zaskočeni, že já to prokouknul už po tak krátké době…

Kniha není jen o práci policie, ale především o vás. V závěru uvádíte, že jste knihu napsal také proto, že jste chtěl podpořit ostatní nacházející se ve špatném období. Bylo vaším cílem otevřít někomu oči, nebo jej například nasměrovat?

Chtěl jsem být dá se říct inspirací pro ty, kteří potřebují pomoc a tiše doma sedí schovaní. Je tu prostě sociální stigma a lidi se prostě bojí někomu otevřít, aby v jejich očích nebyli divní. Dnešní doba tomu ještě víc napomáhá, protože díky sociálním sítím, na kterých jsou lidi závislí stejně jako na cigaretách, alkoholu a drogách, už neschytáváte kritiku jen od pár lidí, ale od stovek lidí. Hlavně mladší generace má smůlu v tom, že vyrůstají s telefonem v ruce, žijí ve virtuální realitě a neuvědomují si, že jim právě tohle způsobuje psychické problémy. S tímhle se ale dá furt něco dělat… Pak tu však máme lidi, kteří to mají dědičné, jsou nemocní, prožili stresovou situaci nebo jsou ve špatné životní situaci, a kteří spíš potřebují odbornou pomoc než ti, kteří si psychické problémy způsobili dobrovolnou závislostí. Na toto téma mám rozepsaný rukopis, který by mohl vyvrcholit další knížkou, ale na to bych nejdřív potřeboval pořádnou fanouškovskou základnu, aby se alespoň pár kusů prodalo. Protože zrovna ty mladé, kteří jsou pro toto téma cílová skupina, to zajímat bohužel nebude…

Některé kapitoly jsou úsměvné, ale mnohdy čtenář jen kroutí hlavou a nechce věřit svým očím. Můžete prozradit, co vás osobně na práci u policie nejvíce překvapilo?

Asi všeobecně, když člověk pozná tu realitu. Každý na to reaguje jinak. Já jsem bohužel hypersenzitivní osoba. Mám jinak vyvinutou nervovou soustavu, a proto prožívám věci jinak než ostatní lidi. Zpočátku jsem si říkal, že jsem se nejspíš minul profesí, a že práce u policie nebo u jiných ozbrojených složek není opravdu pro každého. Ale všude máte něco. Každopádně ať jste jakýkoliv člověk, každého ta práce změní a nějakým způsobem poznamená. Proto je tu pak spousta zdravotních problémů kvůli stresu a směnám, kde jste třeba i 30 hodin v kuse vzhůru, což pro lidské tělo opravdu není dobré. Já si ten stres tahal pak i domů, což též není dobré. A dodnes mám třeba takový problém, že nedokážu třeba někde v restauraci sedět zády do prostoru. Musím mít přehled a jakmile mám někoho v zádech, začnu být velice nervózní. Prostě jste v jednom kuse ostražití, protože během pár let jste zvyklí vídat a prožívat věci, které normální lidi nezažijí pomalu za celý život. A když pak začnete přemýšlet jako já, jestli vám tahle práce stojí za výplatu, kterou si vyděláte jako skladník na nočních (má předchozí práce), tak je vymalováno…

Mě vaše kniha zaujala mimo jiné proto, že mě dostal titul Můj příběh jménem policie, který mi dost otevřel oči a byla jsem zvědavá na druhý pohled. Tuším, že knihu na stránkách zmiňujete, tak co si o ní myslíte? A znáte se s jejím autorem Janem Dudou?

Je to už dlouho, co jsem ji četl. Prvotně, když Honza Duda vydával článek na jeho blogu, jsem měl rozepsanou svoji knihu. Pak jsem ji ale nedopsanou hodil na dlouhou dobu do šuplíku. Co si pamatuji z Honzovi knížky, je, že jsem sdílel dost podobné pocity po 2,5 letech u PČR, jako on po necelých 13 letech. Napsali jsme si i pár obsáhlých e-mailů v dobrém duchu. Bylo vidět, že je umělecká duše jako já. To je ale 4 roky zpátky. Dneska o něm nic nevím. Z virtuálního světa úplně zmizel, stejně tak zmizel jeho blog. Můžu jen doufat, že se mu skvěle daří a je spokojený.

Kdo by si podle vás měl knihu Dvě tváře policisty především přečíst?

Asi každý, koho baví příběhy ze života, policejní tématika, kdo by chtěl nakouknout pod pokličku české policie na základních útvarech, nebo kdo by chtěl více porozumět klukům a holkám z ulice, kteří kopou za tým “Modré linie”, a jak ta práce může ovlivnit jejich životy.

A co byste v závěru poradil těm, kteří se chtějí stát policisty a je to jejich snem? Jaké byste pro ně měl doporučení?

Doporučuji vysokou školu, protože to rozšíří kariérní možnosti. Dále zapracovat na fyzičce, popřípadě zkusit bojové sporty. Nejen kvůli fyzickým testům, ale abyste na ulici ubránili sebe nebo ostatní, když dojde na nejhorší. Na ulici totiž moc hodných lidí fakt nepotkáte. Pak asi pořádnou psychickou odolnost a nějakou předchozí pracovní zkušenost. A jestli je to něčí sen, tak do toho prostě jděte, protože za mě nejhorší pocit je, když máte výčitky, že jste to ani nezkusili.. :)

Děkuji za rozhovor!

Já moc děkuji.

Zdroj foto: Jonathan Srpen