Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

6. srpna, Životice. Muž sedí na odkvétající letní louce u lesa, ruce má za hlavou a každou chvílí čeká ránu do týla, která předčasně ukončí jeho mladý život… Ta scéna je stará 80 let, ale v paměti místních pořád živá. Nyní nově masakr v Životicích díky spolku Životice Sobě připomíná i mural. Jde o velkoformátový obraz na hospodářském stavení v centru obce, který vytvořil pravnuk jednoho z popravených mužů, streetartista Nikola Vavrous alias Khoma, se kterým vám přinášíme rozhovor. Na vzpomínkové akci vystoupila s besedou i spisovatelka Karin Lednická, která tragickou událost masakru 35 místních mužů a chlapců z roku 1944 zachytila v knize Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.

Pojďme se podívat trochu do historie. Jak jste se ke street artu dostal? Kde a kdy jste začínal?

Začínal jsem ve 12ti s plechovkou v ruce, běhal po Havířově a okolí, dělal tagy, psal své jméno, klasická graffiti game. Postupně jsem začal propracovávat písmo, přidávat další prvky a zkoušel malovat sprejem složitější věci. S tím se pojilo také oslovování úřadů a hledání ploch pro legální tvorbu a první zakázky.

Jaké své práce pokládáte za nejvýznamnější? Kde jsou k vidění?

Těch projektů je za tu dobu co maluju hodně, jsou práce, co už třeba ani neexistují. Nevnímám to tak, že by měla být některá z děl nejvýznamnější. Některé malby jsou velké, rozsáhlé a třeba tématicky zasáhnou spousty pozorovatelů, jako např. Zeď hrdosti národa v Chýni u Prahy, nebo nejnovější mural v Životicích. Z vnějšího pohledu se mohou jevit významnější než jiné, ale pro mě osobně je podstatný samotný proces tvoření. Ten kvas, kdy přichází vize, nápady a poté je samotná realizace, kdy zmizí svět okolo a jsem jen já, nástroje a povrch, nebo jsme v partě a malujeme společně a je to ten nejlepší vibe, který přijde a kdo ví, jestli se bude zase opakovat. To mě na té tvorbě fascinuje, ty momenty, které zastavují čas a vzniká něco neopakovatelného. Takže je pro mě významná každá výzva, do které se pustím, protože je to jednoduše cesta mého života.

Dřív se byl street art poměrně undergroundová záležitost. Čelil jste někdy nějaké nebezpečné situaci?

Já vyrostl a učil se v graffiti subkultuře, street art byl prakticky něco mimo klasické psaní jmen, většinou jsme pod tím viděli nějaké nálepky, plakáty, nějaké stencils atd. Dnes už jsou ty hranice mnohem nejasnější, různé vlivy se překrývají, mísí a tvoří nové celky. Underground je pro mě graffiti game, ryzost, hledání míst, příprava, akce, psaní jmen, styl. To s sebou samozřejmě nese spousty rizika. Já nejsem vyloženě lovec adrenalinu, takže si ani nevybavuju nějakou hraniční situaci. Ale třeba noc na CPZ nebyl zážitek, který bych si chtěl zopakovat…

Jak došlo k nápadu, spojit historickou událost s tímto specifickým uměleckým vyjádřením?

Chtěl jsem v Životicích připomenout památku zavražděných mužů a mou přirozenou formou je malba na stěnu. Takže už zbývalo jen spojit síly s místním spolkem Životice sobě a oslovit majitele plochy, která se mi v obci líbila ze všech nejvíc. Jsem rád, že vše krásně klaplo a všichni kolem se s malbou ztotožnili a pomohli jejímu vzniku.

Přišel jste při této tragédii o pradědečka. Jak moc pro vás byl projekt osobní?

Nebyl osobní ve smyslu toho, že bych přímo zažil ztrátu blízkého člověka, ale určitě jsem cítil, že jeho osud poznamenal mou rodinu, babičku, tetu atd. Až když mám svou rodinu a děti, vnímám více své kořeny. Babička a teta se spolu s dalšími pamětníky podělili o archiv a vzpomínky spolu se spisovatelkou Karin Lednickou a vznikla kniha Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie. Díky knize jsme se o pradědovi začali v rodině více bavit a já se dozvěděl to, co jsem jako kluk nevěděl, což mělo vliv na to, že jsem chtěl tento mural namalovat. Když se pak na setkání, křtu muralu, sešla skoro celá rodina i s babičkou na vozíku, byl to pro mě krásný moment, který zůstane navždy. Takže jo, je to pro mě dost osobní.

Váš pradědeček Teodor Warcop byl malíř. Myslíte, že i když jste neměli možnost se poznat, tak jste po něm podělil výtvarné geny?

To jak to v tomhle vesmíru funguje to nechám na vyšší inteligenci, netuším proč se můj život ubírá tímto směrem, bůhví jak to je. Ale je to zajímavá spojitost a je fakt, že když jsem viděl fotku jak maluje, nebo lakuje ve svém ateliéru, viděl jsem tu esenci, která vlastně definuje i můj život, a tou je svoboda. Myslím tím svobodu tvořit a rozvíjet se v tom v čem chci a nechat přicházet lidi, pro které mohu tvořit, nebo kteří si ode mě má díla koupí.

Jaké máte další plány do budoucna?

Znáte to přísloví: Když člověk plánuje, Bůh se směje? Já moc neplánuju, spíše se ladím na to, co chci, aby se v životě dělo. Chci tvořit, chci, ať ke mně chodí takové výzvy a takoví lidé, se kterými se můžeme vzájemně obohacovat a já mohu svobodně malovat, uživit rodinu a žít naplněný život. Zatím mě vše, co dělám, naplňuje. Pokud to přestane, přijde něco nového, to je podstata života. Záměr je jasný, teď už to je na vyšších silách. Díky moc za rozhovor a ať se daří i vám tak, jak chcete.

Zdroj foto: archiv Khomy