Alberto Vojtěch Frič: Fotografie aneb jak Frič poznával indiány

alberto vojtech fric Uměleckoprůmyslové muzeum připravilo unikátní výstavu fotografií Alberto Vojtěcha Friče, kterého všichni jistě známe jako cestovatele po jižní Americe, vědce a spisovatele. Kurátor výstavy Jan Mlčoch na vernisáž pozval manželku vnuka A. V. Friče.

Fričovi by bylo 130 let (1882-1944)

Komorní výstava je první samostatnou přehlídkou autorových fotografií v dochovaných autorských originálech a koná se ke 130. výročí jeho narození. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze ji připravilo ve spolupráci s Yvonnou a Pavlem Fričovými a občanským sdružením Checomacoco. Výstava se koná na Pražském hradě v Galerii Josefa Sudka, kde Josef Sudek sám bydlel v letech 1959 – 1976. V prostoru o dvou desítkách metrů čtverečních můžeme zhlédnout Fričovy fotografie z počátku 19. století, zejména ty, které vznikly při jeho cestách po jižní Americe. Fričovy snímky většinou zařazujeme do kategorie etnografická a místopisná fotografie, tedy do vědeckého dokumentu. Oproti exaktnosti některých badatelů, kteří indiány měřili a „katalogizovali“, měl A. V. Frič mnohem originálnější přístup. Karaí Pukú (Dlouhý lovec), jak byl Frič nazýván, se ve fotografii neubránil – podobně jako ve svých textech – silnému citovému zaujetí a osobní interpretaci života indiánů.

alberto vojtech fric

Autoportrét s tělem pomalovaným ornamenty Kaďuvejů, Mato Grosso do Sul, Brazílie, cca 1907

Z jeho cestovatelského života

Frič se narodil ve slavné pražské advokátské rodině. Už v jinošském věku se stal zaníceným biologem-kaktusářem, v letech 1901 až 1929 pak sedmkrát navštívil Jižní Ameriku, kde se věnoval studiu a sběru exotických rostlin. Stále větší zájem směřoval také k domorodému obyvatelstvu, jeho jazykům, zvykům a mytologii. Později své zážitky a zkušenosti vtělil do řady článků a publikací – sáhneme po jeho knihách Mezi indiány (1918), Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1935), ale i po populárně-vědeckém zpracování výzkumů Indiáni Jižní Ameriky (1943) nebo po příběhu jeho indiánského přítele Čerwuiše. Frič zachránil také fotografickou pozůstalost svého předchůdce, italského malíře a fotografa Guido Boggianiho.

alberto vojtech fric

Indián z kmene Čamakoko, Gran Chaco, Paraguay, cca 1906

Zvláštní pozornost věnoval nepřístupným a málo obydleným územím v srdci Jižní Ameriky (Mato Grosso do Sul, Gran Chaco), jeho cesty ho zavedly do nejrůznějších koutů Brazílie, Paraguaye, Bolívie, Argentiny a Uruguaye. Klíčová byla jeho druhá jihoamerická cesta (1905) mířící do srdce kontinentu – zkoumal tam povodí řeky Paraguay a delší dobu žil u kmene Čamakoko-Iširů. Tam se také zamiloval do indiánské dívky Lorai (Černá kachna), matky jeho později narozené dcery Herminy Ferreira Fric (viz aktivity dnešního občanského sdružení Checomacoco). Sdílel s indiány jejich životní styl, studoval domorodé jazyky (sestavil 36 slovníků), každodenní i sváteční život a shromažďoval unikátní doklady jejich hmotné kultury. Z cest posílal do Prahy bedny s etnografickým a archeologickým materiálem i negativy. Na cestách strávil dohromady téměř deset let, spolupracoval s předními amerikanistickými botanickými pracovišti světa, publikoval v odborných i populárních časopisech Evropy i Ameriky.

alberto vojtech fric

Paraguayská venkovanka se zrcátkem, cca 1909, kyanotypie

Kaktusy, kaktusy…

Kurátor výstavy Jan Mlčoch na vernisáž pozval manželku vnuka A. V. Friče, a tak jsme se dozvěděli, že se A. V. Frič ve 30. letech 20. století, kdy měl být v Americe vyslancem, nepohodl s Edvardem Benešem a vrátil se do Prahy. A na zeď svého domku napsal svůj názor: „Beneš je lhář.“ Později, v období druhé světové války, se tak věnoval zejména pěstování a kultivaci kaktusů ve sklenících košířské vily Božínka, botanickým experimentům a knižní produkci. Zemřel roku 1944 na tetanovou infekci.

alberto vojtech fric