Kultura21.cz

„Člověk se může vymalovat ze svých pocitů a nálad, ať jsou jakékoliv.“ přiznává Jaroslav Valečka, který své obrazy vystavuje nejen doma ale i v zahraničí. A jeho díla jsou také zastoupená ve sbírkách jak galerií, tak v soukromých sbírkách a pravidelně se objevují na aukcích Sotheby’s. 4. února 2026 začíná vernisáží jeho rozsáhlá samostatná výstava v pražské Galerii GOMA.

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal jste na malé vesničce Líska v sudetských Lužických horách. Tatínek byl geolog a maminka lékařka a lékařkou se stala i vaše sestra Marie. Jak na období svého dětství s odstupem času vzpomínáte? Jaké to bylo vyrůstat v tomto horském prostředí, které, jak sám říkáte, stále ovlivňuje vaši výtvarnou tvorbu?

Mé dětství bylo období plné velmi protichůdných emocí. Na straně jedné krásná romantická krajina, kterou milovali všichni romantičtí umělci v čele s Karlem Hynkem Máchou, krajina plná kopců, dalekých výhledů, lesů a jezer. Na straně druhé všudypřítomná devastace sovětské okupace, hrdé grunty s propadlou střechou, vypálené kostely, vyrabovaný hřbitov, kde cínovou rakev odnesli místní do sběru a kam jsme si jako kluci chodili tak rádi hrát. Byl to zvláštní mix poetičnosti, tak trochu zmaru a různých často strašidelných příběhů. Máte pravdu, ovlivnilo mne to velmi silně. V podstatě maluji takovou volnou kroniku.

V dětství jste se hodně věnoval fotbalu, který vás bavil a protože jste byl velice živé dítě, tak vás rodiče přihlásili ještě na výtvarku do LŠU. Ze začátku vás to nijak neoslovilo, ale vše se změnilo v pubertě, když jste poznal učitele malířství Vlastimila Šika, který vás nadchl pro výtvarné umění a tak jste se po gymnáziu rozhodl pro studium na AVU v Praze – malbu u prof. Jiřího Sopka a plastiku u prof. Jana Hendrycha. Kromě toho jste absolvoval studijní stáže v Bergenu (Norsko), Karlsruhe (Německo) a Rotterdamu (Nizozemí). Jak na tyto pány po letech vzpomínáte?

V osmdesátých letech nebylo pro děti mnoho kroužků. Rodiče mě původně chtěli dát na hudební obor v tehdejší LŠU, ale talentovkami jsem neprošel, takže jsem skončil na výtvarném oboru – spíš z nouze než z nadšení. Doma se malování nikdo nevěnoval a mě to zkraje příliš nechytlo; o přestávkách jsme raději hráli fotbal.

Zlom přišel až s pubertou a s ní i mladý učitel kreslení Vlastimil Šik. Vlastík měl velké charisma, sám skvěle kreslil a dokázal strhnout. Naučil mě, že malovat se má pořád a že pokažený obrázek není tragédie, ale krok dál. Myslím na něj dodnes. I to, že jsem se v osmnácti dostal na AVU, byla z velké části jeho zásluha. Bohužel později tragicky zahynul.

Na „akádu“ mě jako tehdy úplného bažanta přijal Jiří Sopko, a tím mi zásadně změnil život. Akademie devadesátých let byla prestižní škola evropského formátu s výraznými osobnostmi v čele ateliérů. Dostat se tam nebylo jednoduché – to se o dnešní AVU říká už mnohem hůř.

Nejvíc mě ale ovlivnily stáže na tehdejším „západě“ – v Německu, Norsku a Nizozemí. Byly výborně organizované, člověk se tam naučil postarat sám o sebe a pochopil, že umění není jen hledání výrazu, ale i tvrdý boj o vlastní pozici. A to mi pomohlo možná nejvíc.

Po studiích jste také sám výtvarné umění učil na ZUŠ a snažil se prosadit jako malíř. Nebylo to lehké a také jste zúčastnil archeologických vykopávek a zkusil různá zaměstnání. Jak vás tyto zkušenosti obohatily, co vám daly? Jednou jste řekl: „Největším vítězstvím bylo, že jsem přes všechny peripetie mohl u malování zůstat.“

Byla to docela drsná škola života, tvrdý náraz do reality. Dokud je člověk na škole, má kolem sebe spolužáky, ateliérové výstavy, soutěže – pořád se něco děje a nemusí se uživit vlastní tvorbou. Po absolutoriu to ale najednou skončí. Ocitnete se sami v ateliéru a musíte začít vydělávat, ideálně prodejem obrazů.

V devadesátkách to ale nebylo jednoduché. Zájem o současné umění byl malý, soukromých galerií téměř nebylo a sběratelé kupovali hlavně klasickou modernu, která tehdy stála zlomek dnešních cen. První rok po škole jsem prodal jeden jediný obraz – asi za tři tisíce korun.

Abych vůbec přežil, dělal jsem ledacos: kromě archeologických vykopávek jsem kreslil technické plány nebo opravoval kola. Nejdůležitější bylo vydržet a nepřestat malovat. I proto si dnes nesmírně vážím toho, že se mohu malbou živit – a že tu po mně snad něco zůstane.

Nakonec jste se jako malíř prosadil a své obrazy vystavujete nejen na společných výstavách v Praze, Bratislavě, Mnichově, Benátkách, Vídni, Teheránu, ale také na svých autorských výstavách – Alšova jihočeská galerie v Českých Budějovicích, Dům umění Opava, Galerie Pintner ve Frankfurtu, Oblastní galerie Liberec, GVU Most, Galerie Twenty-six Vídeň, Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem … Vaše díla jsou také zastoupená ve sbírkách jak galerií, tak v soukromých sbírkách a pravidelně se objevují na aukcích Sotheby’s. Co vás čeká v roce 2026? Bude další výstava vašich děl, pokud ano, můžete prozradit kdy a kde?

Rok 2026 nemá být nabitý. Začnu rozsáhlou samostatnou výstavou v pražské Galerii GOMA, vernisáž bude 4. února, následovat bude velká retrospektiva v Galerii Klatovy/Klenová a na závěr roku skupinová výstava Značkové umění v Bratislavě.

V zahraničí mě čeká účast na prestižních veletrzích v Paříži a ve Vídni, kde mě zastupuje galerie Twenty-six. Právě ta v roce 2025 vydala i moji knihu Dunkelchronik – propojení obrazů s příběhy, které je inspirovaly. Texty výborně zachytila a literárně zpracovala Jolana Pastor. A tím to nekončí. Společně s Jolanou Pastor a kurátory Adamem Hnojilem, Renatou Mužíkovou, Martinou Vítkovou a dalšími připravujeme rozsáhlou monografii mé tvorby. Pokud půjde vše podle plánu, vyjde už na podzim.

Ve vaší tvorbě se věnujete krajinomalbě a figurální kompozici. Systematicky se zabýváte krajinou svého dětství, severních Čech, bývalých Sudet. Inspiraci pro svá díla nacházíte v lidových příbězích, báchorkách, maškarách, ale také v české literární tradici, která se opírá o lidovou tvořivost.

Dětství mě fascinuje dodnes, a s desetiletým synem vlastně ještě víc. Do jeho světa se můžu částečně vracet – a je to překvapivě osvobozující. Pořád mě přitahují všechny ty zkazky, historky a dětské povídačky, kterými jsme se tehdy bavili, ale i děsili. Lidová vyprávění mají přímočarost a syrovou emotivnost, kterou „vysokému“ umění někdy trochu chybí. A přesně to mě vždycky zajímalo.

Teď třeba maluji obraz podle historky, kterou mě strašila babička. Prý po vesnici jezdí červená stará škodovka, co hází do kufru zlobivé děti. Dodnes, když takové auto někde míjím, ve mně přeběhne lehké mrazení.

Jednou jste řekl, že namalujete zhruba jeden obraz za týden, a důvod je ten, že bez malování nemůžete být. Platí to stále? Čím vás tato tvůrčí činnost tak naplňuje?

Malování obsahuje spoustu věcí najednou, práci, obživu, zábavu, někdy posedlost a občas i arteterapii. Člověk se může vymalovat ze svých pocitů a nálad, ať jsou jakékoliv. Jistě uznáte, že je toho tolik, že si vždy najdu důvod proč jít malovat.

Z malířských směrů vás ovlivnil expresionismus a symbolismus. „Obdivuji Muchu, Zrzavého, Ladu. Fascinují mě malíři, kteří balancují na pomezí reality a snu.“ A co dnes, je někdo, jehož výtvarné umění vás oslovilo?

Ono asi platí, že nejvíce člověka ovlivní ti autoři, kteří jej silně oslovili v mládí. Výše tři jmenovaní mají společné především to, že každý, dost jiným způsobem maloval to, čemu se říká „rodná hrouda“ tj. krajinu, příběhy a nálady, které dobře znali a dokázali to posunout na úroveň, která je srozumitelná a oslovuje dodnes. S přibývajícím věkem jsem schopen ocenit i malbu, která mi třeba tolik blízká není, ale ta fascinace obrazu na pomezí snu a reality mne drží dodnes a asi už nikdy nepustí.

A co sochaření, zkusil jste to také? Nebo keramiku? Věnujete se také grafice?

Na akademii jsem studoval i sochařinu a bavila mě, ale nakonec zvítězila malba. U sochy je všechno násobně náročnější: nejdřív vymodelovat, pak formy, odlití, patinování… a k tomu potřebujete i spoustu prostoru na skladování. Spojit to s malbou je skoro nemožné. Navíc mě vždy silně přitahovala krajina – a tu prostě „vymodelovat“ nejde. Takže po škole bylo rozhodnuto.

Keramiku jsem naposledy dělal na základce, ta mě neoslovila. Zato grafika mě provází dodnes, i když jí dělám málo – jeden list ročně. Je to obrovský žrout času. Třeba litografie o padesáti kusech je práce pro dva lidi na pět dní. Obraz se musí rozložit do několika barev, připravit kámen, opakovaně brousit, kreslit, tisknout… A protože litografie neodpouští chyby, musíte přesně vědět, co děláte. Proto ji beru spíš jako doplněk k malbě – a malba u mě vyhrává na celé čáře.

A co volný čas, jak jej rád trávíte? Co vám říká slůvko relax?

Relaxuji už trochu při práci, jinak rád jezdím na kole, chodím po horách na houby, dřív jsem hrál šachy. Dnes už je to hlavně kolo.

Info na: https://www.valecka.eu.
https://www.instagram.com/jaroslavvalecka/.

Foto: archiv Jaroslava Valečky