Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Rovnost nezná hranice. Takový název nesl seminář uskutečněný v Praze u příležitosti Mezinárodního dne rovnosti žen (19. června) a mužů a Mezinárodního dne uprchlíků (20. června).

Nejtěžší bylo odejít, ale my jsme věděly, že musíme! – na tom se shodly ženy, které utíkaly před válkou. Bylo pro ně emocionálně náročné odejít od svých blízkých. Většinou hovořily o tom, že chtějí zajistit bezpečný život svým rodinám, dětem, o sobě moc nemluvily.

Mnohokrát riskovaly vlastní bezpečí. To vše Petra Ezzeddine (FHS UK Praha) citovala ze zpovědí žen s uprchlickou zkušeností z bývalé Jugoslávie. Jedná se o ženy mezi 53 a 83 lety, rozhovorů bylo v rámci výzkumu provedeno sedmatřicet.

V Česku je braly jako cizinky…

Zklamáním pro ně bylo, že v Česku byly považované za cizinky – Čechy a Češky znaly z dovolených na jugoslávském pobřeží. Do utečeneckých zařízení v ČR za nimi ale místní nepřicházeli, nenabízeli jim pomoc, nezajímali se o jejich situaci. Nepřišli ani zástupci samospráv.

Ženy se cítily izolované, oceňovaly ale práci humanitárních pracovnic a pracovníků. Socioložka Zuzana Uhde uvedla, že dané zkušenosti je nutné vzít v potaz i v pohledu na stávající uprchlíky a uprchlice ze Sýrie a dalších zemí.

V imigraci jí zemřel syn na leukémii

Michal Šípoš (Goldsmith, University of London), který hovořil o těžkých traumatických zkušenostech čečenských utečenců v Polsku, dodal, že uvědomit si tento rozměr je velmi důležité – to, co lidé utíkající před válkou a bídou zažívají, je mnohdy odlišné od představ kupříkladu českých institucí.

Osudy jsou to mnohdy velmi těžké – jedné ženě třeba v imigraci zemřel syn na leukémii, což je tragédie vždy, navíc daleko od domova a svých blízkých. Pro ženy s uprchlickou zkušeností byl zřízen i blog, kde mohou své zkušenosti sdílet.

Krize empatie

Fatima Rahimi, která pochází z Afghánistánu, má uprchlickou minulost a v současné době je redaktorkou Deníku Referendum. V ČR žije 15 let. „Tehdy byly uprchlické tábory plné, nikde se o tom ale nepsalo, lidé mě brali jako Fatimu, člověka, který pochází z Afghánistánu. Dnes, když někdo pochází z Afghánistánu, mají na něj jako na muslima názor předem, nechtějí ho poznat. Měla jsem to jednodušší,“ řekla. Dnes je podle ní krize empatie.

Tomáš Pavlas z Otevřené společnosti řekl, že kupříkladu lidé, kteří brojí proti tomu, aby muslimská dívka Eman Ghaleb studovala v Teplicích, se ve fundamentu shodují s islamistickými radikály, kteří také zavrhují ženám studium.

Válcují nás emoce

Eva Čech Valentová ze Sdružení pro integraci a migraci řekla, že v ČR už nás válcují emoce, které jsou na každém kroku. Na organizaci, v které působí, se už dokonce obracejí i větší média, která žádají o informace. „Říkají, že jsou si vědoma, že k té hysterii proti uprchlíkům přispěla,“ řekla.

Podle Pavlase je strach – po atentátech v Evropě – pochopitelný, problém ale je, jak ho někteří politici uchopili a jak s ním pracují. Potíž je podle něj v tom, jak se o uprchlících ve veřejném prostoru často mluví – jako o objektech, nikoli jako o lidech.

Seminář o sociálních a genderových nerovnostech a migraci zorganizoval ve spolupráci s Českou ženskou lobby Sociologický ústav Akademie věd ČR.

(Foto: Facebook Chci pomoci uprchlíkům na Hlavním nádraží v Praze)