Kultura21.cz

Různorodé příběhy (nejenom) o černošských ženách, nicméně (především) o nich. O skutečných (i méně důležitých) problémech nejen rasismu, ale i feminismu a patriarchátu. Kniha je také určitou mezigenerační výpovědí britských žen. Reflektuje několikagenerační vývoj, od postkolonialismu po současnost, kaleidoskopicky uspořádané do pavoučí sítě, které čtenář postupně rozplétá.

Dívka, žena, jiné

První kapitola nás uvítá do příběhu černošské umělkyně, feministky a lesby, která se prokousává kariérou, aby na konci knihy sklidila úspěch ze své hry. Začátek a konec má jistou symboličnost a propojuje všechny postavy, které se v knize objeví. Začátek nám také ihned odhalí spisovatelské slabiny v podobě detailně popsaného oblečení, vyjmenovaného jídla a všeho alkoholu na pikniku a podobných nešvarů. Postupem knihy takových pasáží ubývá, nicméně člověk má stále pocit, že by prospělo proškrtání. A to i v případě několika postav, jež se v příběhu objeví. Kdo tíhne k suchému anglickému humoru, zajisté se mu bude líbit první třetina knihy. Lehký a přesto štiplavý britský humor, který bohužel postupně vyprchává a ke konci zmizí docela.

Autorka zvolila formu lyrické prózy – absence velkých písmen a teček na konci vět může čtenáře jen navnadit, ale je nutné si na styl psaní ze začátku zvyknout.

Mezigenerační výpověď černošských žen

Na knize lze ocenit zejména onu vícegenerační problematiku. Jsou tu mezigenerační konflikty v rodině. Malé i velké problémy společnosti, o nichž vypráví dvanáct žen. Psychologická studie lesbické matky a její heterosexuální dcery. Genderové hledání identity. Příběh ženy, která má v nigerijském Ibadanu vystudovanou prestižní univerzitu, přesto v Anglii musí dělat uklízečku. Objeví se i pohled muže, bohužel velmi krátký, a to navíc pouze proto, aby byl doladěn obraz celé rodiny a sítě postav. To je jeden z velkých problémů celé knihy – věnuje se namátkově postavám, které nemají zdánlivě žádnou souvislost. Postupně se čtenář dozvídá, že postavy vazby mají. Nicméně přes vodopád jmen, a to opět spíše v druhé části knihy, se není schopen pořádně zorientovat, kdo je kdo a ke komu patří. Až na pár výjimek, které si čtenář zapamatuje dle sympatičnosti či nesympatičnosti postavy. Polovina z nich je však spíše nespecifická, a proto je snadné je zaměnit či zapomenout.

Kniha výborně reflektuje mezní situace rasismu a oportunní reakce na něj. Přítomný je na jedné straně boj, aby člověka černá kůže nenálepkovala, potom se to totiž zvrhává v to, udržet své černošství za každou cenu: „jsi Nigerijka [...], musíš si vzít Nigerijce“. Anebo naopak druhá strana problému, kterou je vnitřní přeměna v člověka, který se snaží potlačit co nejvíce svých černošských rysů: „a je jedno, jak anglicko-anglickej je tvůj budoucí manžel a je jedno, jak anglicko-anglickou se děláš“.

Zaměřeno na intersekcionalitu

Lze pochopit, proč autorka zvolila styl vyprávění, který se zakládá na fragmentárnosti – s vícegenerační problematikou černošských žen se lze zaměřit na vícenásobnou diskriminaci. Lesba, muslimka, černoška a navíc žena. Reflektuje tedy, jak se různé generace vyrovnávají s postkolonialismem, šovinismem a feminismem.

Jedna z postav říká: „buď se necháme zničit tíživou historií a současnou krutostí, nebo můžeme zaujmout bojovný postoj“, a o tom tato kniha přesně je. Není až tak o reálném pohledu na život – to by skoro všechny postavy neskončily šťastné – jako spíše o míře emancipace ze zažitých struktur a daných předpokladů. Inspirovat, a inspirovat především ženy. Knize se to v některých momentech daří, v jiných nikoliv, což můžeme přisoudit panujícím rozdílům ve společnosti. Tady lze mluvit o reálném pohledu, který na druhou stranu kazí to, že nakonec feministicky zaměřená žena skončí jako spokojená ženuška svého manžela. I to lze však považovat za druh feminismu.

Feminismus jako móda i životní postoj

Kniha reflektuje hned několik řekněme proudů feminismu. Je tu rodinný výběr manžela ještě před tím, než jej žena pozná. Žena znevýhodněná kvůli své pečovatelské roli. Žena v důchodu, jež je přehlížena v širší rodině, žena s poporodní depresí, a také nonbinární osoba: „byl to určující aspekt jejího raného dětství, vlastně nemusela nic dělat ani říkat, jen musela být roztomilá – to byl její jediný účel“.

Kniha je skvělou výpovědní reflexí, jak jsou ženy produkty celého patriarchálního systému a nesou různé druhy jeho symptomů – a ony na něj specifickým způsobem i reagují. Třeba jen tím, že nakonec skončí v domácnosti jako pečovatelka, jelikož bojovat dlouhodobě s takovým systémem chce doživotní výdrž a pevné zásady. A možná se pak nakonec ukáže, že je to nad její síly, což však ale neznamená, že žena tím přestává být feministkou: „musíš se na to dívat takhle Ammo, táta se narodil jako muž ve dvacátých letech v Ghaně a ty ses narodila jako žena v šedesátých letech v Londýně […] nemůžeš po něm chtít, aby tě skutečně ‚chápal‘, jak říkáš“.

Diskriminace jako kontextuální problém

Občas se dialogy mihne polemika a náročnější čtenář zalituje, že takových debat není víc.
„jo, ale já jsem černá, Courts, takže jsem utlačovanější, než kdokoliv, kdo není černej“
„privilegium je relativní a kontextuální […], má snad Obama menší privilegia než venkovský buran, který vyrůstá v maringotce s matkou feťačkou a otcem kriminálníkem? je těžce postižený člověk privilegovanější než syrský žadatel o azyl, kterého mučili?“
Takových úvah v knize postupně také ubývá a nahrazují je „subjektivní fakta“, která řečenému dává rámec něčeho, o čem se nediskutuje. Jenže to je celý problém – absence dialektického náhledu, který by vyústil v syntézu nějakého řešení, aby diskuze o rasismu, který se z otevřeného pole přesunul do latentního rasismu, dokázal být nějak reflektován a hledala se smysluplná řešení.

Textem se proplétají myšlenky a různé kratší promluvy nad polemikou pohlaví a genderu, segregace (ekonomické, náboženské, rasové), ale třeba i pouhé naťukávání inkluze.
„...je šílené, jak jsou lidé hloupí, když si myslí, že přes jeden a půl miliardy muslimů přemýšlí a chová se stejně, a když nějaký muslim postřílí pár lidí nebo na ně hodí bombu, tak je hned terorista, ale když udělá přesně to samé běloch, tak je to šílenec“.

Kolísavá kvalita knihy

Jak napsat knihu, která je sice podpůrná, ale zároveň se vyhnula nebezpečí přebujelého patosu? Autorce se to částečně povedlo. Alespoň v první třetině knihy, kde se setkáváme se vším, co by v knize ohledně problému s rasismem mělo zaznít. Proto lze říci, že je kniha vhodná především pro čtenáře, kteří nejsou detailně obeznámeni s postkolonialismem a s ním spojenými následky.

S postupujícím časem se vyprávění stává jakousi rutinou – popsat postavu, pak krátce její problémy, usadit ji do sítě vztahů, vysvětlit, proč se chová tak, jak se chová a jedeme dál. Příběhy se formalizují, postavy se zplošťují a esencializují do čitelně definovaných archetypů. Kniha pak více a více sklouzává k recyklaci minulých narativů a čtenář je ochuzován o počáteční zážitek z prvních postav.

Některé části příběhů se bohužel zdají být dosti zkratkovité – znásilněná dívka začne brát drogy, načež si po čase uvědomí, že musí pilně studovat, aby mohla všem ukázat, že bude úspěšná, a proto sekne s fetem. Jak snadné je se rozhodnout a získat štěstí.

Kniha jako celek má kolísavou úroveň, jakoby byl text psán k tomu, aby si tam každá generace a každý člověk našel něco svého. Kniha také dobře ukazuje, že ženy by měly společně bojovat za svá práva a nikoliv se rozdělovat na malicherných rozdílech. Jen tak mohou být silné a dostát své emancipaci. Mínusem překladu do češtiny je spousta překlepů.

Název knihy: Dívka, žena, jiné
Autoři: Bernardine Evaristová
Překlad: Viktorie Hanišová
Vydáno: Host 2020
Počet stran: 437
Hodnocení: 73%

https://www.hostbrno.cz/divka-zena-jine/