Kniha „Dívka, žena, jiné“ jako britská výpověď o zkušenostech s rasismem

Kniha „Dívka, žena, jiné“ jako britská výpověď o zkušenostech s rasismem

Tisk

Žena, dívka a jinéRůznorodé příběhy (nejenom) o černošských ženách, nicméně (především) o nich. O skutečných (i méně důležitých) problémech nejen rasismu, ale i feminismu a patriarchátu. Kniha je také určitou mezigenerační výpovědí britských žen. Reflektuje několikagenerační vývoj, od postkolonialismu po současnost, kaleidoskopicky uspořádané do pavoučí sítě, které čtenář postupně rozplétá.

Dívka, žena, jiné

První kapitola nás uvítá do příběhu černošské umělkyně, feministky a lesby, která se prokousává kariérou, aby na konci knihy sklidila úspěch ze své hry. Začátek a konec má jistou symboličnost a propojuje všechny postavy, které se v knize objeví. Začátek nám také ihned odhalí spisovatelské slabiny v podobě detailně popsaného oblečení, vyjmenovaného jídla a všeho alkoholu na pikniku a podobných nešvarů. Postupem knihy takových pasáží ubývá, nicméně člověk má stále pocit, že by prospělo proškrtání. A to i v případě několika postav, jež se v příběhu objeví. Kdo tíhne k suchému anglickému humoru, zajisté se mu bude líbit první třetina knihy. Lehký a přesto štiplavý britský humor, který bohužel postupně vyprchává a ke konci zmizí docela.

Autorka zvolila formu lyrické prózy – absence velkých písmen a teček na konci vět může čtenáře jen navnadit, ale je nutné si na styl psaní ze začátku zvyknout.

Mezigenerační výpověď černošských žen

Na knize lze ocenit zejména onu vícegenerační problematiku. Jsou tu mezigenerační konflikty v rodině. Malé i velké problémy společnosti, o nichž vypráví dvanáct žen. Psychologická studie lesbické matky a její heterosexuální dcery. Genderové hledání identity. Příběh ženy, která má v nigerijském Ibadanu vystudovanou prestižní univerzitu, přesto v Anglii musí dělat uklízečku. Objeví se i pohled muže, bohužel velmi krátký, a to navíc pouze proto, aby byl doladěn obraz celé rodiny a sítě postav. To je jeden z velkých problémů celé knihy – věnuje se namátkově postavám, které nemají zdánlivě žádnou souvislost. Postupně se čtenář dozvídá, že postavy vazby mají. Nicméně přes vodopád jmen, a to opět spíše v druhé části knihy, se není schopen pořádně zorientovat, kdo je kdo a ke komu patří. Až na pár výjimek, které si čtenář zapamatuje dle sympatičnosti či nesympatičnosti postavy. Polovina z nich je však spíše nespecifická, a proto je snadné je zaměnit či zapomenout.

Kniha výborně reflektuje mezní situace rasismu a oportunní reakce na něj. Přítomný je na jedné straně boj, aby člověka černá kůže nenálepkovala, potom se to totiž zvrhává v to, udržet své černošství za každou cenu: „jsi Nigerijka [...], musíš si vzít Nigerijce“. Anebo naopak druhá strana problému, kterou je vnitřní přeměna v člověka, který se snaží potlačit co nejvíce svých černošských rysů: „a je jedno, jak anglicko-anglickej je tvůj budoucí manžel a je jedno, jak anglicko-anglickou se děláš“.

Zaměřeno na intersekcionalitu

Lze pochopit, proč autorka zvolila styl vyprávění, který se zakládá na fragmentárnosti – s vícegenerační problematikou černošských žen se lze zaměřit na vícenásobnou diskriminaci. Lesba, muslimka, černoška a navíc žena. Reflektuje tedy, jak se různé generace vyrovnávají s postkolonialismem, šovinismem a feminismem.

Jedna z postav říká: „buď se necháme zničit tíživou historií a současnou krutostí, nebo můžeme zaujmout bojovný postoj“, a o tom tato kniha přesně je. Není až tak o reálném pohledu na život – to by skoro všechny postavy neskončily šťastné – jako spíše o míře emancipace ze zažitých struktur a daných předpokladů. Inspirovat, a inspirovat především ženy. Knize se to v některých momentech daří, v jiných nikoliv, což můžeme přisoudit panujícím rozdílům ve společnosti. Tady lze mluvit o reálném pohledu, který na druhou stranu kazí to, že nakonec feministicky zaměřená žena skončí jako spokojená ženuška svého manžela. I to lze však považovat za druh feminismu.

Feminismus jako móda i životní postoj

Kniha reflektuje hned několik řekněme proudů feminismu. Je tu rodinný výběr manžela ještě před tím, než jej žena pozná. Žena znevýhodněná kvůli své pečovatelské roli. Žena v důchodu, jež je přehlížena v širší rodině, žena s poporodní depresí, a také nonbinární osoba: „byl to určující aspekt jejího raného dětství, vlastně nemusela nic dělat ani říkat, jen musela být roztomilá – to byl její jediný účel“.

Kniha je skvělou výpovědní reflexí, jak jsou ženy produkty celého patriarchálního systému a nesou různé druhy jeho symptomů – a ony na něj specifickým způsobem i reagují. Třeba jen tím, že nakonec skončí v domácnosti jako pečovatelka, jelikož bojovat dlouhodobě s takovým systémem chce doživotní výdrž a pevné zásady. A možná se pak nakonec ukáže, že je to nad její síly, což však ale neznamená, že žena tím přestává být feministkou: „musíš se na to dívat takhle Ammo, táta se narodil jako muž ve dvacátých letech v Ghaně a ty ses narodila jako žena v šedesátých letech v Londýně […] nemůžeš po něm chtít, aby tě skutečně ‚chápal‘, jak říkáš“.

Diskriminace jako kontextuální problém

Občas se dialogy mihne polemika a náročnější čtenář zalituje, že takových debat není víc.
„jo, ale já jsem černá, Courts, takže jsem utlačovanější, než kdokoliv, kdo není černej“
„privilegium je relativní a kontextuální […], má snad Obama menší privilegia než venkovský buran, který vyrůstá v maringotce s matkou feťačkou a otcem kriminálníkem? je těžce postižený člověk privilegovanější než syrský žadatel o azyl, kterého mučili?“
Takových úvah v knize postupně také ubývá a nahrazují je „subjektivní fakta“, která řečenému dává rámec něčeho, o čem se nediskutuje. Jenže to je celý problém – absence dialektického náhledu, který by vyústil v syntézu nějakého řešení, aby diskuze o rasismu, který se z otevřeného pole přesunul do latentního rasismu, dokázal být nějak reflektován a hledala se smysluplná řešení.

Textem se proplétají myšlenky a různé kratší promluvy nad polemikou pohlaví a genderu, segregace (ekonomické, náboženské, rasové), ale třeba i pouhé naťukávání inkluze.
„...je šílené, jak jsou lidé hloupí, když si myslí, že přes jeden a půl miliardy muslimů přemýšlí a chová se stejně, a když nějaký muslim postřílí pár lidí nebo na ně hodí bombu, tak je hned terorista, ale když udělá přesně to samé běloch, tak je to šílenec“.

Kolísavá kvalita knihy

Jak napsat knihu, která je sice podpůrná, ale zároveň se vyhnula nebezpečí přebujelého patosu? Autorce se to částečně povedlo. Alespoň v první třetině knihy, kde se setkáváme se vším, co by v knize ohledně problému s rasismem mělo zaznít. Proto lze říci, že je kniha vhodná především pro čtenáře, kteří nejsou detailně obeznámeni s postkolonialismem a s ním spojenými následky.

S postupujícím časem se vyprávění stává jakousi rutinou – popsat postavu, pak krátce její problémy, usadit ji do sítě vztahů, vysvětlit, proč se chová tak, jak se chová a jedeme dál. Příběhy se formalizují, postavy se zplošťují a esencializují do čitelně definovaných archetypů. Kniha pak více a více sklouzává k recyklaci minulých narativů a čtenář je ochuzován o počáteční zážitek z prvních postav.

Některé části příběhů se bohužel zdají být dosti zkratkovité – znásilněná dívka začne brát drogy, načež si po čase uvědomí, že musí pilně studovat, aby mohla všem ukázat, že bude úspěšná, a proto sekne s fetem. Jak snadné je se rozhodnout a získat štěstí.

Kniha jako celek má kolísavou úroveň, jakoby byl text psán k tomu, aby si tam každá generace a každý člověk našel něco svého. Kniha také dobře ukazuje, že ženy by měly společně bojovat za svá práva a nikoliv se rozdělovat na malicherných rozdílech. Jen tak mohou být silné a dostát své emancipaci. Mínusem překladu do češtiny je spousta překlepů.

Žena, dívka a jiné


Název knihy: Dívka, žena, jiné
Autoři: Bernardine Evaristová
Překlad: Viktorie Hanišová
Vydáno: Host 2020
Počet stran: 437
Hodnocení: 73%

https://www.hostbrno.cz/divka-zena-jine/


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Kamelie: Za těch pětatřicet let jsme se pohádaly mnohokrát...

kamelie perexDo dnešních dnů si uchovaly image, která v sobě obsahuje půvab, křehkost a styl. Řeč je o duu Kamelie, které tvoří už pětatřicet let zpěvačky Hana Buštíková a Dana Vlková. A právě k letošnímu výročí - obě interpretky se daly dohromady opr...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Polystyrénové hlavy jako symbol. Jak se člověk chová k člověku?

Libuse Stankova perexLidem, jejichž práva jsou pošlapávána, věnovala Libuše Staňková svoje dílo. „Polystyrénové hlavy, které jsou ve výlohách obchodů všude na světě prakticky stejné, mají symbolizovat člověka, který je na celém světě v ...


Literatura

Když „román pro ženy“, tak vtipný a střízlivý!

laska pro samouky perexMáte rádi milostné příběhy plné romantiky? Pohádkové happy-endy, v nichž se překrásná Popelka na bílém Juráškovi prohání zasněženou krajinou po boku vyvoleného prince? To proto vás z...

Divadlo

Večeru tříkrálovému něco chybělo

vecer trikralovy 200Do jedné z nejslavnějších komedií od klasika všech klasiků Williama Shakespeara - Večera tříkrálového se pustilo Městské divadlo Zlín.  Jedná se o první velký titul tohoto roku a na svědomí jej má režisér Jakub Nvota oblíbený dí...

Film

Zašlá sláva biografů a filmového pásu

biog200Zdalipak tušíte, že kinům se říkávalo biografy, že sídlila jak v neútulných prostorách, kde mnohdy nahradila dřívější zábavní podnikání, tak v přepychových sálech postavených již s vědomím, že se v nich budou promítat filmy. Zdalipak tušíte, že dříve se ...