„Ale, proboha, já nejsem můj milovaný Sartre, Wilde, Williams, Albee, Shakespeare…“ rdí se Petr Nýdrle

Jméno Petr Nýdrle je zlínským kulturním nadšencům jistě dobře známo, ale tento herec, učitel, scenárista a umělecký šéf zanikajícího divadla Malá scéna má co říct i ostatním. V rozhovoru se dozvíte věci o Malé scéně, ale budete svědky i osobního zamyšlení nad vážnějšími tématy.

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne Malá scéna?

Její vůně. Jeviště, portálů, opon, příběhů… ta specifická, nádherná vůně. A když vám něco nebo někdo voní, je to většinou velká láska.

Na co budete nejraději vzpomínat?

Já nechci vzpomínat. Chci si jen zapamatovat, ale to je pouze moje. Když člověk žije vzpomínkami, nemůže se posunout vpřed. A pak já věřím v cesty, v dálnice, které se řítí neskutečnou rychlostí, ale i v ty vedlejší cesty provoněné klidem, i v ty polní prostoupené sluncem a nadechnutím. Já nemám pocit, že jsme vjeli do míst, kde ona cesta končí. Naše cesta se jen malinko klikatí, ale nekončí. Doufám.

Existuje nějaká legendární hláška či situace, která se s Malou scénou pojí?

To určitě ano. Každé období mělo svou hlášku či situaci. Každé nové zkoušení též. Jen ode mne nečekejte, že to řeknu. Ne, že bych nechtěl. Jen si to zpětně, řítíc se tolik let po dálnici, nepamatuji.

Jaký máte pocit z Vaší poslední hry Ženy, aneb my všechny jsme princezna? Čekal jste takový úspěch? Popříkladě čemu jej přikládáte?

Já nevím, jestli je hra či inscenace úspěšná. Ano, chodí se na ni víc. Lidé se mnohdy smějí. Ženy a dívky se snad, alespoň některé, nebojí na chvíli v některé z těch postav najít. Ale, proboha, já nejsem můj milovaný Sarte, Wilde, Williams, Albee, Shakespeare… Víte, na Malé scéně byly podle mě tisíckrát lepší inscenace, které nebyly tak úspěšné a navštěvované. I přesto, že jsem rád za úspěch „Žen…“, tak se vlastně stydím, že ony právě v této chvíli absurdně bodují. A ještě smutnější je, že se vlastně tohle většině lidí líbí. Já tomu příliš nerozumím, takže i když jsem spokojen, jsem rozpačitý.

Nezměnil tento úspěch budoucnost MS? (její konec)

V téhle chvíli nikoli. Pořád se mluví o konci. Nejhorší na tom je, že my to vyslovili jako první. Konec? Co to slovo znamená? I slovní spojení „už nikdy“… to je příliš dlouhý čas, aby se věci nezměnily. Nesnáším tuhle definitivnost. Věřím, že konec, je-li a bude-li, v sobě přináší nový začátek. Tím se utěšuji já.
A ještě jedna věc. Malá scéna funguje přes 40 let. Byla určitá období, různá úskalí. Ale vždy Malá scéna souvisela s tou budovou, lidmi, kteří chtěli tvořit a vyjadřovat se, se studenty, kteří chodí do „dramaťáku“. Naše divadlo si vlastně půjčilo název od těchto mladých lidí. Protože to pnutí a touha dělat divadlo a posouvat se vykrystalizovalo z bývalých studentů tehdejšího literárně-dramatického oboru. To oni měli odvahu, sílu tvořit a jít dál. Pak jedna generace zestárla, takže jsme vlastně na jistém „konci“. Ale pokud tu stále v tom vonícím prostoru budou mladí lidé, kteří budou chtít dělat divadlo, tak Malá scéna nikdy neskončí.

Jak vzpomínáte na zakladatele MS pana Antonína Navrátila?

S panem Navrátilem, zakládající a neskutečně silnou a tvůrčí osobností Malé scény, jsem se já osobně setkal jen několikrát a letmo. V době, kdy já přišel do divadla jako žák, vedla už herecký ateliér jeho žena Anežka Navrátilová. Takže pana Navrátila znám jen z vypravování, nepřísluší mi proto, abych o něm právě já mluvil.

Jak se Vám píší hry?

Někdy lehce. Jindy těžce. Většinou uzrávají v hlavě a nakonec jsou napsány do pár týdnů. Ale já toho zase tolik nenapsal. To je příliš zkreslená představa.

Spousta jich je o lásce - věříte v ni?

Láska… tak moc bych chtěl věřit… A měl jsem v životě snad i občas štěstí na neskutečný zázrak a naplnění. Ale upřímně, i když má láska mnoho podob, v současné společnosti se už příliš nenosí. Buď se bojí nebo už v sobě nemá hloubku oceánů.

A na kolik u her čerpáte z vlastního života?

Hodně. A také z pozorování a poslouchání jiných.

A kde k nim berete inspiraci?

V životě. Ve snech. V sobě. V jiných.

Jste i autorem mnoha pohádek. Určitě jde o jednodušší práci, protože přeci jenom každý rád unikne do světa fantazie - užíváte si to?

Pohádky si užívám moc. Ale také to trochu vyvrátím. Já doposud pohádku nenapsal. Já těch několik pouze dramatizoval podle nádherných a mému srdci milých předloh. Byly to většinou pohádky, které jsem měl rád jako chlapec v dětství. Pohádky v sobě mají neskutečné kouzlo. A já si vlastně v sobě celý dospělý život chci uchovat část dětství. Tu jistou naivitu, hravost, to objevování věcí s rozzářenýma očima jako by přicházely k nám poprvé, tak jak se to dělo v dětství. Proto já vlastně dělám divadlo. Pro to kouzlo a okouzlení malými a občas i velkými zázraky.

Jak byste se sám popsal a co považujete za svou nejlepší vlastnost?

Stárnoucí pesimista se smyslem pro humor. Občasný morous. Jindy zas bezbranný a naivní jako dítě. Dominantní uzurpátor. Na straně druhé pokorně se sklánějící před krásou, talentem, osobností, nebo vším co nedokáži sám, jak v umění, tak v jakémkoli oboru. Myslím, že jsem upřímný, pracovitý, za chyby si platím sám, s naučeným egem, které mě občas vrhá do úzkostných stavů, obrovsky plachý a stydlivý. Často se směji, často brečím, emoce potřebuji k životu „jako sůl“. V obrovské panice z průměrnosti kolem mě a především ve mně.
A nejlepší vlastnost? To se musíte zeptat jiných.

Jaký je váš smysl života? Co pro Vás má nejvyšší hodnotu?

To jsou tak těžké otázky… Být dobrý člověk. Být pracovitý, pokorný, přátelský a upřímný k lidem, kteří znají hodnotu slov a slibů. Bez zadních vrátek se srdcem na dlani. Ale s věkem se bojím čím dál víc. Stát si za svými názory, mravními, morálními, životními, umět si přiznat chybu. Učit se poučit z omylů. Zachovat si hravost, jistou čistotu, sebe v jisté stádovitosti této společnosti. Mít zdravý rozum. Cit a nebát se dát se, stojí-li někdo nebo něco za to. A umět si vychutnat život. Každý den, každou hodinu, každou chvíli… Nezradit jiné ani sám sebe. Nestydět se sám za sebe. A obhájit si právo žít, když už jsem dostal ten vzácný dar života.

Píšete divadelní hry, hrajete, učíte, píšete básně... Takový renesanční typ... Cítíte se tak? A máte někdy dojem, že Vás laické (neumělecké) okolí nedokáže pochopit?

Jako renesanční člověk se necítím. Dělám jen to, co mě baví, zajímá. Nad tím, zda mě jiní dokáží pochopit jsem nikdy nepřemýšlel. Doufám, že ano. Alespoň mí blízcí a přátelé. Já uznání jiných nikdy nechtěl. Na to jsem příliš plachý. Chci být vždy spíš nenápadný. Nikdy jsem neměl ambice. Vše co přicházelo, bylo věcí náhody nebo životních okolností.

Zajisté na svých bedrech máte také velkou zodpovědnost, když ne za Malou scénu, tak za ZUŠku a děti, které tam učíte. Nebojíte se syndromu vyhoření nebo osobního zklamání?

Vyhořet můžu. Zklamat se také. Ale moji žáci… je štěstí sledovat jak se posouvají lidsky, osobnostně. Já je nemůžu naučit herectví. Myslím, že to nelze ani naučit. Buď to tam je anebo není. Pak už je to o pracovitosti, píli a štěstí. Jsem ale pyšný, když se kolem mě vylupují mladé osobnosti, které si stojí za svým názorem, umí jej obhájit, kteří jsou upřímní, se smyslem pro humor, citliví, přemýšliví. Se všemi chybami a omyly. Ale bez strachu být sám sebou. To považuji za výjimečné jak v jejich generaci, tak bohužel v celé společnosti. Když se děje tohle u mých studentů, mám velkou radost. A ono se to děje.

Malá scéna skončí... co bude dál? Co se pro Vás změní? Na co se budete těšit? Co plánujete?

Vždy se těším na tu cestu, ať už přinese cokoliv a na ta obohacující zastavení s krásou, člověkem, prací, ideou a občasným naplněním. Tu cestu a to hledání považuji za obohacující.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj foto: archiv Petra Nýdrleho