Kultura21.cz

Kniha Darwin, Wilson, Portmann, Lorenz – Obraz člověka v dílech biologů od Stanislava Komárka přináší základní vhled do rozličných biologických teorií, který zajisté zaujme nadšence pro biologii. Jde tu však o mnohem víc, než o pouhé medailonky velkých biologů a jejich nahlížení člověka, teorií vzniku řeči, původu kultury a tak dále. Mnohem víc.

Červená pilulka biologie

Existuje rozšířená představa – jakýsi přežitek z dob osvícenství a pozitivismu – že vědní obory neustále postupují kupředu bez nějakých závažných zádrhelů. V biologii konkrétně jsme například mohli ze školy nabýt dojem, že na to vlastně ten Darwin kápnul už v půlce 19. století, osvětlil samotné principy přírody, a od té doby už jen všichni biologové šoupou nohama a doplňují zbývající prázdné stránky encyklopedie lidského vědění podle onoho Darwinova univerzálního klíče. Pokročilejší znalci biologie mohou vědět, že různí velcí biologové ten klíč tuhle trochu zapilovali, tady zase přebrousili a někteří odvážlivci či pseudovědci dokonce vyměnili za jiný – jakkoli se však klíč mění, víra v jeho univerzálnost většinou zůstává.

Stanislav Komárek nás však z tohoto naivního pohledu, kterému v pokročilejší formě mohou patrně věřit i někteří biologové, vysvobozuje a vede nás k onomu bolestnému paradoxu poznání: čím víc danou věc prozkoumáváme, tím více také zjišťujeme, jak málo toho o ní vlastně víme (a zdali vůbec něco víme). Jedná se nám tu tedy vedle dějin biologie také o filosofii vědy – to jest kritické myšlení o vědě a jejích metodách, obzvláště ale o jejích možnostech, omezeních a niterných omylech. Podívejme se na jeden krásný příklad ze samotného začátku knihy.

Tanec biologie s ideologií

„Je zcela nesporné, že živá příroda je v každé epoše sledována optikou struktury dobové společnosti a jejích myšlenkových proudů, přičemž jsou z ní vybírány jako z veliké samoobsluhy či do ní implantovány ty jevy, které ‚společenské klima‘ příslušné epochy odrážejí a potvrzují.“

Jako lidé se na přírodu vždy díváme jen a pouze z našeho lidského pohledu, jinak to zkrátka neumíme – vědou vzývaná „objektivita“ je jen nenaplnitelným ideálem. A co si budeme povídat, jako lidé jsme pořádně zahledění sami do sebe a vykládáme okolní svět podle našich potřeb. Bylo to tak už před Darwinem, nijak se to nezměnilo ani po něm.

Komunity lovců a sběračů, kteří i podnes věří v mýtický rámec světa, vidí ptáky i stromy jako naše vzdálené bratry, které trápí obdobné problémy jako nás. Teologie a křesťanská filosofie zase postavila člověka do středu božího stvoření, kde jsou ryby od toho, aby nás sytily, štěnice zase, aby nás budily. Osvícence 18. století fascinovala především představa zvířete-stroje a za romantismu se zájem o staré zříceniny hradů jaksi prolnul i se zvýšeným zájmem o staré fosilie z pradávných dob (čímž vzniká paleontologie).

A pak tu máme konečně Charlese Darwina, toho gentlemana z dob viktoriánské éry. Přišel se slavnou myšlenkou přírodního výběru, kdy i ten nejmenší živočich musí tvrdě bojovat o své místečko na slunci ve světě plném predátorů, konkurentů stejného druhu a omezených přírodních zdrojů... však už to jistě znáte. Tato revoluční biologická myšlenka se však nápadně prolíná s jinou revolucí, která v té době zahořela v Anglii – s průmyslovou revolucí. Velkoprůmyslníci bojují s konkurenty o výsluní na nově vznikajícím volném trhu, snadno nahraditelní dělníci zase dřou v jejich továrnách za mizernou výplatu, která tak akorát zajistí jejich přežití a reprodukci.

Jenže třeba takovým sovětským biologům stalinistické éry se takováto buržoazní biologie tak úplně nepozdávala a namísto toho přišli, jaká náhoda, s teorií o přizpůsobení se prostředí – v zemi, kde za nepřizpůsobivost hrozil gulag. Oproti tomu na západě přichází v 70. letech slavná Dawkinsova neodarwinistická teorie o sobeckém genu – tak nějak v době, kdy se světová ekonomika propadla do hluboké recese. A tak by se dalo pokračovat třeba i s německými biology z dob třetí říše i mnoha dalšími biology. Jaká je však pointa?

Šokovat intelektuálního maloměšťáka

Ve zkratce řečeno, biologické teorie jsou strukturálně (či chcete-li „podvědomě“) ovlivněny stávající ideologií, ve které samotní vědci nevyhnutelně vyrůstají a existují. Vytvářejí určitý model přírody kolem nás, a na jeho základě se pak vrací zase k člověku. K intelektuální tragédii pak dochází, když různí etikové a humanitní myslitelé opírají své rozličné teorie o člověku a jeho „přirozenosti“ právě poukazem na tyto biologické teorie, které vlastně ani neznají do hloubky. Je to takový sebe-potvrzující kruh. Výjimkou nejsou teoretici, kteří nás tak trochu chtějí ohromit okouzlujícími univerzalistickými teoriemi a šokovat čímsi nevšedním. To je Komárkovo poselství nejen pro humanitní a společenské vědy, ale zkrátka kohokoli, kdo se rád zaklíná libozvučnými frázemi o „zákonitostech přírody“ a o tom, co je a není přirozené.

„Velmi významný byl dopad zvulgarizovaných forem darwinismu na sociologii a politiku, zvláště v záležitosti legitimace boje a násilí mezi národy za ‚životní prostor‘, surovinové zdroje atd. (podobně jako mezi sebou bojují různá mraveniště, bojují spolu i lidské státy).“

Na závěr

Stanislav Komárek (*1958), mimo jiné žák Zdeňka Neubauera a příznivec fascinujícího biologa Adolfa Portmanna, působí jako profesor na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy. Tato kniha v minulosti vyšla hned několikrát v různých podobách, pod různými názvy i pod různými nakladatelstvími. Poprvé už v roce 1998 a od té doby kniha prošla takovým – chtělo by se říct – edičním evolučním vývojem. Tentokrát vyšla již podruhé v Nakladatelství Academia v doplněném a rozšířeném vydání.

Darwin, Wilson, Portmann, Lorenz – Obraz člověka v dílech biologů
Autor: Stanislav Komárek
Nakladatelství: Academia, 2021
Žánr: Dějiny biologie, Filosofie vědy
Počet stran: 196