Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Velká výměna“ je pojem či koncept, který označuje fenomén výměny domorodého národa jiným, nebo několika jinými, a to během pouhých dvou generací. Byl to francouzský spisovatel Renaud Camus, kdo tento pojem vytvořil a zanesl do světového politického slovníku, odkud si jej vzala například kandidátka na francouzskou prezidentku Marine le Pen nebo třeba jistý masový vrah z Nového Zélandu. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho kniha, která nese stejnojmenný název: Velká výměna.

Migrace – největší téma 21. století?

Kniha Velká výměna je souborem autorových esejů, jedné pohádky a několika promluv, které Camus pronesl (či alespoň chtěl pronést) u různých příležitostí – ke kandidátce na prezidentku Marine le Pen, na setkání krajně pravicového hnutí Pegida, nebo třeba u vlastního soudu, abychom zmínily alespoň některé z nich.

O co jde? Podle Camuse čelí Francie (ale i celá západní Evropa či dokonce celý západní svět) největší hrozbě zkázy za patnáct století, hrozbě mnohem horší, než byla stoletá válka či dokonce obě světové války. Tou hrozbou je podle něj částí společnosti podporovaná a žádaná výměna původních evropských obyvatel přistěhovalci, povětšinou z Afriky či blízkého východu. A nemá to být jen tak ledajaká výměna. Camus totiž neváhá označovat imigranty či „novofrancouze“ (druhá generace přistěhovalců, již narozená ve Francii) za vojáky, armádu a „ozbrojenou pěst dobývání“ – a celý proces výměny je pak v rámci jeho slovníku dobýváním a „protikolonizací“ (to jest, že tentokrát je kolonizována Francie). I kvůli tomu si mimochodem Camus vysloužil popotahování po soudech, o kterém se v knize můžeme rovněž dočíst.

Velká výměna je tak jeho snahou probudit otupělý a zmanipulovaný francouzský lid a zvrátit tuto hrozbu. Pro kontext je nutno doplnit, že většina těchto esejů a řečí pochází z let 2010 až 2015, tedy v době, kdy narůstala a vrcholila tzv. migrační krize.

Kam až vede králičí nora?

Camus, snažíce se vyhnout nálepce konspiračního teoretika, odmítá karikaturní představu, že by se snad nějaká úzká skupina mocných někde sešla a naplánovala zkázu Evropy (v tom se skutečně liší od konspiračních teoretiků hrubšího zrna, kteří mnohdy nemají daleko od antisemitismu a bludů) a dle svých slov odmítá přesně identifikovat strůjce Velké výměny. Na druhou stranu však Camus výstražně ukazuje jistým směrem na domnělé „výměnisty“, na mediálně-politický komplex. Pro politickou levici jsou prý nově příchozí důležitým zdrojem volebních hlasů, pravicovým politikům a zaměstnavatelům zase tito lidé naprosto vyhovují jako snadno nahraditelný zdroj levné práce. A jelikož takto Velkou výměnu podporuje celé politické spektrum, podporují ji i média a žurnalisté, ti „služebníčci politických stran“. Takže v tom jedou všichni a všichni lžou francouzskému lidu už čtyřicet let – politici, novináři a obzvláště pak sociologové, kteří manipulují se statistikami a zpochybňují to, co přece každý může vidět na vlastní oči, když protrhne ten závoj lží. Je to nadvláda „padělity“ (Camusův novotvar od slova padělat), odtržené od reality.

Ale jak by to mohlo projít u domorodého francouzského lidu? Jak to, že tu velkou zkázu nevidí? Proč se nebouří? Zde Camus odhaluje druhou stranu mince, bez které by Velká výměna nemohla fungovat. Velmi často v knize čteme, že národ, který zná své dějiny a své klasiky, se nenechá jen tak strhnout do hlubin času – a v tom je dle Camuse ten hlavní problém. Francouzi prý už své dějiny a klasiky znají čím dál méně. Je to následek úpadku školství, „mediální imbecilizace“, nekonečné zábavy, všudypřítomného hluku považovaného za hudbu, amerikanizace, každodenního vymývání mozků … zkrátka odkulturnění. Tyto dva jevy, výměna a odkulturnění, jdou pak ruku v ruce, snad se i navzájem doplňují a jsou na sobě závislé.

To je v základu Camusův pohled a jistě už o něčem podobném, byť třeba jinak formulovaném, slyšel každý z nás. Je to téma, které svého času silně rezonovalo společností a tu a tam ho ještě občas někdo vytáhne. Je dost možné, že mnohé argumenty a fráze ohledně teorie výměny pochází právě od Camuse, ačkoli zajisté nebyl prvním, kdo je přinesl do veřejné debaty. Už před ním tu byla například podobná konspirační teorie o tzv. bílé genocidě, která pochází z vyloženě neo-nacistického podhoubí v USA. V tomto je však Renaud Camus jiný.
Camus mezi disentem a konspirátorstvím

Renaud Camus je především intelektuál, který si zoufá nad současným stavem francouzské kultury a francouzského národa. Prošel elitním vzděláním na několika školách a mimo jiné se hrdě hlásí ke svému učiteli, kterým byl filosof, sémiotik a slavný mytolog Roland Barthes (občas jako by Camus dokonce kráčel v jeho stopách, když se snaží dekódovat novodobé mýty, nebo když etymologicky pátrá po původu slov). Svého času to byl dokonce vlivný homosexuální spisovatel, jehož romány byly oceňovány literárními cenami a který se zasazoval za práva LGBT. Tento vzdělaný muž tedy zásadně odmítá jakékoli násilí a jakoukoli škodnost vůbec (dokonce založil nepříliš úspěšnou politickou Stranu ne-škodnosti). Řešení vidí zejména v „politické akci“ (změna legislativy) a v založení jakýchsi nových elitních škol („rekulturalizace“), neboť francouzský školní systém považuje za již zhroucený a nereformovatelný.

V očích svých odpůrců je viděn jako konspirátor, xenofob či islamofob, který implicitně vyzývá k násilí a nesnášenlivosti. V rámci svého vlastního diskurzu je zase disidentem, který se setkává s cenzurou novinářů a obžalobami od antirasistických spolků. I proto kniha vypadá ve výsledku tak, že pouhá její třetina popisuje samotnou Velkou výměnu, přičemž zbytek textu je Camusovou snahou vše vysvětlit, obhájit a uvést na pravou míru. Tedy že není xenofobem, nýbrž že sám je velkým ctitelem arabské poezie a architektury, a sám má mezi přáteli cizince z jihu; že ona zdánlivě vznešená hodnota antirasismu nehledí na pravdu a produkuje neštěstí; že si nejsme všichni rovni, protože talentovaný a odvážný státník Václav Havel se přece na míle odlišuje od zkorumpovaného tyrana Muammara Kadáfího; a tak podobně.

Poněkud otravnou vlastností Camusovy knihy je také neustálá recyklace oblíbených frází, argumentů, citátů a příběhů ze života. To, co jste už jednou četli v úvodní eseji, pak často znovu a znovu nacházíte v nějaké z jeho mnoha promluv. V celé knize tak například asi čtyřikrát čteme o jakémsi Camusově příteli marockého původu, učiteli, který se ve své čtvrti velice odvážně přiznal ke své homosexualitě, zato se však nemůže otevřeně vyznat z francouzského vlastenectví – a pokaždé to na čtenáře působí slovo od slova stejně a ani počtvrté se v tom příběhu nedozví vůbec nic nového.

Hlavně ne-škodit?

Ačkoli si Camus zakládá na nenásilí a neškození, byl paradoxně kvůli jednomu svému proslovu o Velké výměně souzen právě za „veřejnou provokaci k diskriminaci, nenávisti a násilí“. Dvě zveřejněné obhajoby před soudem jsou jednou z nejzajímavějších částí knihy, neboť nejautentičtěji zachycují jádro celé kontroverze kolem Velké výměny a srážky dvou odlišných diskurzů. Camus si zakládá na tom, že ve svém proslovu vzýval pouze k politické akci, nikoli k násilí. Protistrana si zase stojí na tom, že Camus stigmatizuje muslimy a že skutečně mohl vyprovokovat násilí svými poměrně militantními frázemi o muslimech jakožto vojácích a kolonizátorech – zvlášť když je podle něj v sázce samotné přežití francouzského národa. Je fakt, že toho dne nikoho nevyprovokoval. Je ale také faktem, že teorií Velké výměny byl zásadně ovlivněn australský terorista Brenton Tarrant, který vystřílel dvě mešity ve městě Christchurch na Novém Zélandě (51 mrtvých, 40 zraněných), nebo Patrick Crusius, který v texaském městě El Paso střílel v řetězci Walmart na občany latinskoamerického původu (22 mrtvých, 24 zraněných).

Knihu by si měl přečíst každý, kdo chce porozumět tlakům v dnešní společnosti, nebo vyhlédnout ze svojí sociální bubliny.

Název: Velká výměna
Autor: Renaud Camus
Překlad: Alan Beguivin
Počet stran: 312
Nakladatelství: Dauphin
Rok vydání: 2020

https://www.dauphin.cz/book_978-80-7272-681-3.html