Přijměte pozvání na Dlaskův statek tři kilometry od Turnova. Ve zdejší národopisné expozici se můžete setkat s venkovským životem takovým, jak vypadal třeba ještě před dvěma staletími. Zavítáme tentokrát i na opravdovou venkovskou svatbu.
Ke statku patřila i zvonice a socha
V Dolánkách nedaleko Turnova se nachází statek v tradiční architektuře z konce 18. století s typickou pojizerskou skládanou lomenicí, pavlačí a trámcovou hradbou obehnaného dvora se třemi branami. Horní brána je zděná s dřevěnou zvoničkou z roku 1794 a současně s ní byly vystavěny zděné chlévy, dolní brány jsou uzavřeny dřevěnými vraty. K usedlosti patřila i socha Panny Marie z roku 1784 u dolního vchodu. Obytná část v tomto patrovém statku je spojena s hospodářskými částmi a byla rozšířena v roce 1789 o další místnost. Ta od roku 1842 sloužila jako výměnek vytápěný průduchy ve stropě.
Stavbu zachránilo muzeum
Původními majiteli byla rodina sedláků Dlasků a po nich nese statek své označení. Byl postaven v malebném údolí řeky Jizery v roce 1716 a od svého vzniku se dočkal několika významných stavebních úprav (1794 či 1841). V roce 1782 se narodil Josef Dlask, který byl významnou postavou v regionu. Byl nejen hospodář, ale také rychtář a lidový písmák (jeho zachovalou kroniku, která je digitalizována, si můžete prohlédnout na stránkách turnovského muzea). Na statku se vystřídala spousta majitelů, později chátral, až v roce 1967 se stává součástí Muzea Českého ráje v Turnově, což tuto stavbu zachránilo.
Právě probíhá svatba…
V době naší návštěvy se dolních místnostech statku konala tradiční venkovská svatba, expozice, která přibližuje dobu, ve které obřadnost aktu ukazuje, že pro život lidí na vesnici to byl zavazující krok. Obyčeje již dávno zapomenuté při námluvách, ohláškách, zvaní na svatbu, chystání výbavy, čepení nevěsty i svatební hostinu jsme sledovali při vyprávění milé průvodkyně na každém kroku. Ve stodole měli svatebčané připravený ozdobený svatební vůz.
Partnera vybírali rodiče
Svatba v kterékoliv době měla vždy společný jeden cíl, spojení životů dvou lidí v jeden, zajištění zrodu potomků a zabezpečení vlastní budoucnosti. Od pohanských svateb, kde šlo hlavně o posílení rodu a zachování plodnosti, od středověku převládly ekonomické důvody a u šlechtických a vládnoucích rodů to byl i důvod politický. Osobní náklonnost či vzájemná láska začala být výsadou až 20. století. Do té doby výběr vhodných partnerů činili rodiče podle svých představ, a do toho ještě zasahovala vrchnost a církev.
Pití zajišťuje ženich
Nejznámější svatba se konala na Blízkém východě, na kterou byl pozván i Ježíš Kristus. Průběh měla podobný jako po další staletí, od zasnoubení, sepsání manželské smlouvy, slavnostního průvodu až po bohatou hostinu. Ženich si přišel pro nevěstu do domu rodičů, svatební hostina trvala sedm dní a byla s tancem, zpěvem a pitím. Pilo se víno, které zajišťoval či platil ženich, a pokud víno došlo, byl to důvod k okamžitému ukončení oslavy. A právě na této svatbě, aby nedošlo k ostudě kvůli vínu, Kristus proměnil vodu na víno. A pravděpodobně od té doby se traduje, že pití zajišťuje ženich.
Nevěstini rodiče zajišťovali svatební hostinu a dnešní svatebčané by byli překvapeni, kdyby k jídlu dostali krupicovou nebo pohankovou kaši s medem, věřilo se, že určitá jídla posilují plodnost, a ta na hostině nesměla chybět. Na vesnici chodila nevěsta se svými družkami zvát na svatbu, bylo zvykem, že si odnášela i „příspěvek“ do kuchyně. Pekly se i svatební koláče v prostředku s otvorem, kam se házely peníze pro novomanžele. Drobné pečivo neboli zvací koláčky byly určeny k rozdávání. U staroruské svatby házeli novomanželé, než odešli ke svatebnímu loži, kaši za sebe.
Hostina podle Rettigové
Jiná svatební hostina v lepší měšťanské rodině z 19. století je popsána v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové, kde základem každé pořádné hostiny bylo hovězí maso s různými omáčkami. Začínalo se polévkou z drůbeže nebo hovězím vývarem s nudlemi, později s játrovými knedlíčky, někde byla oblíbená i polévka drštková a mezi „dobrůtkami“ byl i šípkový salát. Drůbež a zvěřina nesměla chybět a sladkosti také ne. Několikaposchoďový dort byste tam ale hledali marně.
Únos nevěsty může skončit i tragicky
Některé tradiční svatební zvyky se dodržují i dnes automaticky a vůbec se nepátrá, kam až sahají jejich kořeny – pohazování zrním, rýží či konfetami je pohanský zvyk plodnosti. Troubení klaksonů aut přivážejících svatebčany od obřadu má také dávné kořeny. Ale silný hluk byl jen při odchodu nevěsty z rodičovského domu, aby se od ní odehnaly zlé síly, za pomoci bouchání do kovů nebo železnými pokličkami. Od východních Slovanů z 19. století se zachoval i únos nevěsty nejednou končící tragedií. U nás se stal sice žertovnou součástí oslav, požadující na ženichovi výkupné, ale bohužel také někdy s tragickým koncem.
Bílá bývala smuteční barvou
Svatební závoj chránil nevěstu před zlým uřknutím, dnes je to doplněk k oblečení. Zajímavostí je, že závojík byl různých barev, do 16. století byla bílá barva považována za barvu smuteční. Změna nastala po svatbě anglické královny Viktorie v roce 1840, která měla bílé šaty i bílý závoj. A když to měla sama královna, to přece je hodné následování.
Házení květin je cizí zvyk
Ke svatbě patří i květiny, původní kombinace barev nevinnosti (bílé), barvy života (červená, zelená) se již nedodržuje tak striktně a ani pozdější výběr druhu květin podle „květomluvy“, který k nám přišel z orientu. Stálozelené rostliny mající podle tradice magickou sílu (rozmarýna či myrta) jsou již jen součástí svatební výzdoby. Házení svatební kytice je převzato z ciziny, dříve si je nevěsty ponechávaly usušené na památku.
Životu na psí knížku se lidé vyhýbali
Soužití muže a ženy bylo pro společenství nutností ať pro zachování rodu v době pohanské, tak v době křesťanství z ekonomických důvodů. Život na „psí knížku“ měl četné i existenční problémy a lidé se tomu vyhýbali. Dnes je to běžný životní styl, uznávám ho do té doby, pokud nejsou děti. V manželství totiž nejde jen tak snadno „vzít kufr“ a jít o „dům dál“.
Prameny: Muzeum Českého ráje Turnov, „Historie svateb“ Eva Jančíková
Foto: autorka článku
< Předchozí | Další > |
---|