Ústecká nemocnice a lázně

200hist Na první pohled se zdá, že tyto stavby nemají nic společného. Ale oba objekty sloužily občanům po dlouhá léta, na jejich vzniku se podíleli předváleční architekti, v poválečné době jim byla věnována minimální údržba a oba čeká podobný konečný osud.

Ústecká nemocnice byla výjimečnou ukázkou monumentální meziválečné architektury a návrhy ústeckého architekta Franze Josefa Arnolda pochází z roku 1926. Ve svém projektu musel vyřešit omezený stavební prostor, což vyřešil mrakodrapovou stavbou a její styl vycházel z německé varianty funkcionalistu tzv. nové věcnosti. Přestavba původní nemocnice na moderní komplex s dvěma dominujícími pavilony, byla rozdělena na čtyři etapy. Základní kámen té první, byl slavnostně položen 6.11.1926 a 1.3.1930 byla stavba dokončena. Hlavním dodavatelem byla ústecká stavební firma Alwina Koohlera a dále se na ni podílelo 141 subdodavatelů. Šestipatrová budova v délce 100m si tehdy vyžádala náklad 23,5 milionů korun. Od února 1931 začala druhá etapa, opět šestipatrové budovy ve stejné délce s charakteristickým tvarem obráceného písmena T a tvořila dominantu celého areálu. Do užívání byla dána v únoru 1937, náklady činily 29,5 milionů korun, spojnicí mezi budovami byla chodba, kde byly také umístěny operační sály. Výstavba třetí a čtvrté etapy nebyla z důvodu války realizována. V roce 1937 měla nemocnice 744 lůžek, v tom bylo 58 lůžek na ženském a porodnickém oddělení v pavilonu A, který se tak stal „rodným domem“ tisícům nových občanů.

Objekty sloužily potřebám zdravotnictví až do roku 2004, kdy byla postaven nový komplex krajské Masarykovy nemocnice. Zatím co se hledalo další využití pro tento jedinečný komplex, který odborníci srovnávají s Veletržním palácem v Praze, areál chátral dál i v dobách kdy byl bezúplatným převodem převeden na Univerzitu J.E. Purkyně, pro výstavbu kampusu. Očekávalo se, že historické objekty budou začleněny do nových plánů univerzity, aby se nové studující generaci ukázalo, že není jen cesta „nechat chátrat a pak zbourat“, ale že je nutné zachovat to, co vybudovali naši předkové. Tím spíše, že v samém městě už mnoho cenných historických budov nezůstalo. V roce 2012 se nové vedení univerzity rozhodlo nechat objekt Pavilonu A zbourat, což vyvolalo protesty historiků i odborníků a byla dána žádost na prohlášení objektu za kulturní památku. Ministerstvo kultury žádost odmítlo a nepomohlo ani odvolání. Podle názoru žadatelů, se ministerstvo zabývalo jen jejím technickým stavem a odborné historické posudky se vůbec nebraly v úvahu. Těsně před demolicí bylo umožněno pracovníkům muzea si již velmi zdevastovaný objekt prohlédnout a zdokumentovat, přitom se nalezly i původní zajímavé prvky (několik kusů), které unikly „sběračům kovů“ a odolaly i nepřízni počasí, ovšem je to minimum z této jedinečné stavby co bude pro budoucnost zachováno.

10.10.2013 byl symbolicky pohřben dům, za účasti občanů, kteří se tam narodili. Peníze zase ukázaly, že v první řadě jde jen o ně!

Když Schichtovy závody (Setuza) hledaly jak v roce 1928 oslavit 80 výročí založení firmy, rozhodla se správní rada nechat postavit moderní plavecké lázně pro své zaměstnance a střekovskou veřejnost. Architekt Paul Brockart je navrhl v abstrahovaném neoklasicismu a slavnostně byly uvedeny již v roce 1931. Bazén s rozměry 25x12 a maximální hloubkou až 3,5 metru byl doplněn vanovými koupelemi, saunou, perličkovými koupelemi i dětskou lékařskou poradnou. Součástí objektu bylo i holičství a kadeřnictví. Vstupné do tehdy jedněch z nejmodernějších lázní ve střední Evropě činilo 3 Kč. Název nesly jménem po svém zakladateli Johann Schicht Bad. Ústecká veřejnost je zná od roku 1946 pod názvem doktora Vrbenského, bývalého poslance za KSČ, který v letech 1918-22 zastával funkci ministra veřejného zdravotnictví a tělovýchovy a zasadil se o vznik koncepce Státního zdravotnického ústavu Československé republiky. V šedesátých letech minulého století byly tyto lázně vybrány jako nejvhodnější pro školní výcvik plavání, ale pro četná onemocnění dětí zápalem mozkových blan byly uzavřeny, z důvodu zdravotně závadné vody. Teprve později se zjistilo, že bakterie Negleria Fowleri, které byly původci zánětů mozkových blan, žijí ve špatném dlaždicovém obložení, ve kterém se držela voda. V 90 letech ještě funkční, byly v rámci privatizace prodány soukromému subjektu a za posledních 20 let se jich vystřídala celá řada, ale o objekt se nikdo z nich nestaral a jen stále chátral a chátrá dál. Z interiéru zbyly jen trosky, nezabezpečený objekt navštěvují už jen sběrači kovů, bezdomovci a narkomani. Petice občanů, které chátrající objekt bezprostředně ohrožuje, nepomohla, policie i město je bezmocné. Poslední majitel První Pražská Rekvizitní s.r.o., která objekt koupila v roce 2009 za 5,4 milionů, ho nabízí za částku 7,9 milionů a s městem nekomunikuje. Odhaduje se, že by oprava přišla na částku přes 50 milionů korun a takových chátrajících soukromých objektů po nezdařené privatizaci je ve městě víc.

A tak dál město provází prokletí neustálého bourání, má sice novou lanovku, jejíž využití už stagnuje, nemá už ani autobusové nádraží, tak netuším, na co město naláká turisty, na staré památky už asi moc ne a na předražené lavičky v Městském parku to také nebude.

Pramen: Ústecké muzeum
Historické foto: Ustí-Aussig architektura na severu Čech
Současnost: autor