Srdce, rychlost a síla draka

dragonforce Jako malá jsem měla zlozvyk - ofrňovala jsem se nad ledasčím, co jsem ani neochutnala. Svoje rodiče jsem tím pochopitelně pěkně štvala. A nedávno jsem ke své nelibosti zjistila, že mi cosi z tohoto zlozvyku zůstalo až dodnes.

S britskou skupinou v mezinárodním složení, která má draka v názvu, ve znaku i v textech mnoha svých písní, jsem se poprvé potkala někdy v době končící kariéry ZP Thearta a následného hledání nového zpěváka. Se zájmem jsem tehdy sledovala jejich konkurs - většina uchazečů umístila svá videa volně na youtube a byly to občas docela unikáty. Pominu naprosté zoufalce, kteří zpívali mutujícím hlasem a text četli z papírku, ale vzpomínám si, že pár kandidátů mě hodně zaujalo. U jednoho zcela neznámého Angličana, který postoupil do užšího výběru, jsem si ale ve svém poznámníčku zapsala - no to snad ani náhodou!!! Ano, byl to Marc Hudson. A když jsem se pak dozvěděla, že post nového vokalisty Dragonforce obsadí právě on, hodila jsem tuhle kapelu nemilosrdně přes palubu.

Nedávno se ale na soupisce podzimních akcí objevil jejich koncert v Praze. Upozornila mě na něj kamarádka, jejich dlouholetá fanynka a obdivovatelka zejména sympatického šikmoočka Hermana Li, a já se celkem snadno nechala přemluvit k zakoupení vstupenky. Sehnala jsem si tedy jejich poslední nahrávku už s novým zpěvákem - a v duchu jsem se musela Marcovi i celé kapele omluvit. Jejich nejnovější album The Power Within je naprosto parádní. A zjistila jsem s překvapením - nejen že mi Marcův hlas nevadí, ale líbí se mi snad víc než hlas jeho předchůdce. Kapela dobře věděla, proč si vybrala právě jej. Jeho zpěv je výrazný a dynamický a ke stylu Dragonforce opravdu sedne.

dragonforce

Díky novému albu a blížícímu se koncertu jsem se znovu důkladněji zanořila také do jejich starší diskografie a historie. A všimla jsem si, že zdaleka nejsem se svým zlozvykem jediná. Předsudků a klišé o téhle kapele se v různých recenzích stále rojí docela dost. Rozhodla jsem se tedy místo rozebírání jednotlivých alb a výkonů protagonistů kapely rozebrat a okomentovat právě ty nejčastěji opakované kritické hlasy.

1. Dragonforce složili jen jedinou píseň a hrají ji s nepatrnými obměnami pořád dokola.

Na první letmý poslech by se s tím dalo i souhlasit. Jejich písně jsou si opravdu hodně podobné, melodicky, textově, tempem i svou celkovou konstrukcí (s výjimkou posledního alba, které už směřuje trošku jinam). Ovšem po několika protočeních vyplavou na povrch zajímavé melodie i chytlavé refrény. Jen ta sóla mi opravdu připadají jako variace na jedno a totéž téma.

2. Hrají rychle, velmi rychle a nebo ještě rychleji. Nic jiného nedokážou.

S tím tak docela nesouhlasím - hlavně v posledním albu předvedli, že zvládají tu a tam i mírnější tempo. A konec konců - rychlost hry je jedním z jejich typických atributů, tak proč ne?

3. Jejich balady nestojí za nic.

Opět nesouhlas, třeba Starfire nebo Dawn Over A New World určitě za poslech stojí, a jsem zvědavá, zda a jak se s některou z nich vypořádá Marc.

4. Jejich texty nemají hlavu ani patu

Pod tenhle výrok bych se i podepsala. Nikdy jsem nepochopila, jak dokážou složit pět alb na jedno a totéž téma - jdeme směle do boje, pokud nezahyneme, snad zvítězíme, ale nikdy se nevzdáme. No dobře, Seasons jsou o něčem jiném, možná i dvě tři jiné, ale opravdu jsem neměla čas, sílu ani vytrvalost prokousat se všemi jejich texty. Prvních deset stačilo, a možná by stačil i jeden - ten úplně první, Valley of the Damned, tam je to všechno a další jsou jen jeho klony.

5. Jejich hudba je naprostá nuda.

Tak to ani náhodou. I kdybych poslouchala jednu a tutéž jejich píseň pořád dokola (což se mi zpočátku občas stávalo, aniž bych si toho všimla - ale teď už opravdu ne), budu se u toho dobře bavit. Dragonforce jsou kapela, která hraje s radostí a pro radost. Nekladou si žádné ambice stát se průkopníky a tvůrci nových forem metalu, hrají to, co dobře umějí - a hrají to dobře a jejich fans si to užívají. A o tom to je.

6. Jejich sóla jsou jen nekonečné a bezcílné bloudění po strunách a hmatnících, případně klávesách, s jediným úkolem - zahrát co nejvíc not v co nejkratším čase.

No… některá sóla jsou vážně tak dlouhá a košatá, že se mi občas povede zapomenout, co že to bylo předtím, a další pokračování už mám za novou píseň. Tak nějak mohla vzniknout i představa z bodu 1… A možná si to už uvědomili i sami členové kapely a na posledním albu jejich délku i četnost výrazně zredukovali. Ale zase tím spoustu lidí nepotěšili...

7. Znějí jako hudba k počítačové hře.

Tak to vůbec. I když… já vlastně počítačové hry skoro nehraju a když už, tak s vypnutým zvukem. Ale jsem si jistá, že u hry s doprovodem Dragonforce bych určitě nechala SOUND ON.

8. Naživo znějí příšerně.

Tohle si asi na youtube neověřím - tam zní příšerně skoro všechno, co není oficiální studiová nahrávka. Uvidíme na koncertu v prosinci. Dragonforce zahrají v pražském Rock Café v pondělí 3.12.2012.

dragonforce

Členové:

• Marc Hudson - zpěv
• Herman Li - hlavní/rytmická kytara a doprovodný zpěv
• Sam Totman - hlavní/rytmická kytara a doprovodný zpěv
• Vadim Pruzhanov - klávesy a doprovodný zpěv
• Dave Mackintosh - bicí a doprovodný zpěv
• Frédéric Leclercq - basová kytara a doprovodný zpěv

Diskografie - alba:

• Valley of the Damned (2003)
• Sonic Firestorm (2004)
• Inhuman Rampage (2006)
• Ultra Beatdown (2008)
• Twilight Dementia (živé album - 2010)
• The Power Within (2012)

Web: dragonforce.com