Kultura21.cz

Na každou novou knihu Martina C. Putny se těším jak malá. Putna totiž dokáže své téma poutavě přiblížit a vždy je u něj záruka poctivě odvedené práce. Tentokrát se pustil do básně Slávy dcera – upřímně, kdo ji dnes četl celou a hlavně porozuměl?

Putnova studie vyšla v nakladatelství Academia, které ji vydalo ve vynikající edici Europa. Edice se zaměřuje na „díla jak filozofická, tak literární nebo politická, která ovlivnila evropské a světové myšlení nejen v době svého vzniku, ale ovlivňují jej dosud. Vycházejí zde díla, ke kterým se budete stále vracet a na která budete nacházet odkazy v dílech moderních myslitelů a literátů“.

V čem je Putnův přínos a jak kniha vypadá?

Jak všichni víme, Slávy dcera je klasické dílo české literatury první poloviny 19. století. A jako takové má svou nevýhodu. Každý jazyk se vyvíjí, ale čeština se (ze známých důvodů) emancipovala až mnohem později, než jiné evropské jazyky. Především formou „pokusů-omylů“ 19. století se dostala na (skoro) současnou úroveň. Jedním z nich je právě i Slávy dcera Josefa Kollára. Putna v úvodu vyjmenovává tři důvody „smrti textu“: první je ideologie panslavismu, v jehož duchu je napsán; druhou učenost – sám Kollár si tohoto problému byl vědom, takže sepsal jakýsi „klíč k určování své básně“. Posledním důvodem je jazyk – pro současného čtenáře je téměř nesrozumitelná. Putna studuje báseň jako dokument doby, aniž by zastíral (nebo se jí vysmíval) její jazykové bizarnosti a zároveň vystupuje jako jeho komentátor. V „překladu a výkladu“ je cítit náklonnost k autorovi a Putnova velká erudice i ponor do tématu. Formálně se jedná o sonety a ke každému je zrcadlově připojen jeho zasvěcený „překlad a výklad“. Překladem se rozumí vysvětlení dnes již těžko srozumitelného autorova textu. Výkladem Putna rozklíčovává jména a literární narážky, které dnes běžný čtenář sotva snadno rozluští. Překlad a výklad je barevně typograficky odlišen od samotné básně. Vlevo na stránce je báseň, vpravo studie. Putnův text nemůžeme v žádném případě považovat za nudící, mnohokrát přesahující samotnou báseň. Komentátorovi se úspěšně podařilo o zhuštěné – ne delší než samotný text – vyčerpávající vysvětlení. Knihu ve spolupráci s Janem Linkou upravil ve smyslu čtvrtého vydání – posledního, které mohl ovlivnit sám Kollár a které obsahuje i některé sonety, které neobsahují vydání předešlá a vznikl tak text o 645 sonetech, rozdělených do Předzpěvu (známého z písně bří Ebenů) a pěti zpěvů. Kniha obsahuje i jakýsi „itinerář“ (s. 348-353), ve kterém je geograficky znázorněn (na 3 mapách) děj básně. Samozřejmostí je též seznam použité literatury a ediční poznámka, která širší čtenářské obci dovysvětlovává lexikální (ne)změny v předkládaném textu. Obálka je vkusně typograficky upravena v duchu Kollárově a působí jako malý žertík ze strany autorů.

Za poněkud nešťastný považuji snad pouze složitý weblink v ediční poznámce jako odkaz na onlineově přístupné použitého čtvrtého vydání, z něhož autoři vycházejí. Protože čteme knihu tištěnou, těžko se linkem „proklikneme“ k elektronické verzi původního textu básně a pakliže máme o náhled zájem, musíme složitě přepisovat znaky weblinku. Šťastnější by mi přišlo věcné odkázání na možnost přečtení knihy na Google Books. Toto je však drobná výtka na jinak vynikající Putnovu práci.
Academia opět vydala skvost a dokazuje, že má jeden z nejlepších edičních plánů u nás.

Kollár, Jan; Putna, Martin, C.: Slávy dcera. Academia, 2014, ISBN 978-80-200-2359-9

Slávy dcera od Academie