Jak procestovat celý svět z obýváku

Úterý, 19 Květen 2020 06:00 Lenka Kališová

muz odnaproti perex Markův poklidný městský život jednoho dne rozčeří zpráva o tom, že se stal dědicem. Jelikož bude dědit po svém dědovi, je překvapený ještě více, protože ho nikdy neviděl. Ale co už – darovanému koni na zuby nehleď – jak se říká, a tak se Marek rozjede do Ružomberku zjistit, co vlastně zdědil. Mile ho překvapí, že dědictví je poměrně štědré - dům a rozpadlá požární zbrojnice. Obě nemovitosti se nacházení v dědově rodné vesnici, Markova cesta pokračuje tedy tam.

Hned po příjezdu se ocitne až v bizarním prostředí a zjistí, že ačkoliv on nezná nikoho, jeho ve vesnici už všichni znají. To, že dojel vnuk starého Krajči, se dlouho neutají, a on se stává nechtěným objektem zájmu místních drben. Setká se ze starostou Jurčem, který mu předá klíče od domu a řekne, že zbrojnice je už několik desítek let předmětem svárů mezi jeho dědou a sousedem, který bydlí hned vedle. Markovi je to divné, protože sama stavba vypadá, jako by neměla ani dožít rána a není na ní vůbec nic zajímavého. Sám soused ho dokonce hned první večer navštíví s tím, že pokud chce vědět celou pravdu o zbrojnici a historii okolo ní, má se za ním na druhý den večer zastavit. Nakonec zvědavost zvítězí a Marek se za sousedem vydá.

Ten mu začne – po panáku slivovice - vyprávět svůj příběh – příběh tak fantastický, že snad ani nemůže být pravdivý. I když se Marek rozhodne mu nevěřit, stejně se chce dozvědět více. Ten příběh má v sobě totiž všechno – Hollywood, filmové hvězdy, olympijské hry, libyjského diktátora i věznici Sing Sing. Je možné, aby se to všechno stalo, když místní říkají, že soused celý život nevytáhl paty z vesnice?

O autorovi:

Marek Boško se narodil v roce 1976 v Bojnicích a stále v žije v Horní nitře. Už jako malý chlapec rád četl, ačkoli tehdy ještě neměl žádné spisovatelské ambice. Po dlouhé době se k literatuře vrátil, když vyšel Da Vinciho kód, který ho zaujal zejména formou, jakou autor zpracoval jeho příběh. Potom začal opět číst – s výjimkou ženských románů- četl téměř vše, zejména dobrodružné a historické romány a thrillery. K myšlence vlastního psaní ho však přivedly paradoxně knihy, které se mu zdály podprůměrné. Knihy, o kterých si myslel, že by se daly napsat lépe a tím, kdo by je napsal, by byl on sám. V roce 2016 mu tak vyšla prvotina Vtáčkár, potom následovala kniha Muž z domu naproti, který mě převezl, která je jeho prvním dílem přeloženým česky, a jeho posledním titulem je kniha Vítejte v KLDR.

Ukázka z knihy:

Je tu jako po vymření, říkám si, když se velkou oklikou vracím k autu zaparkovanému před obecním úřadem. Nemůžou být přece všichni v kostele na mši. Starosta Jurčo, rozhodně nevypadal, že by bez svatého přijímání nevydržel ani den. No co, asi to tak dopadne, že sem budu muset zítra přijet znovu.

Už už natahuji k autu ruku s dálkovým ovládáním, když se ze dveří nedaleké budovy vypotácí chlápek. Zdá se, že trpí akutní poruchou rovnováhy, ale myslet si, že ji způsobila ušní infekce, by bylo stejně tak naivní jako doufat, že se mu podaří dostat bez úhony na druhou stranu silnice. Nebo že bych ho podcenil? Cosi si kurážně a s oběma rukama v kapsách montérem vykročí rázně jako příslušník roty čestné stráže. Jenže už uprostřed cesty začíná horní polovina těla předbíhat tu dolní, práva noha tu levou, a když ruce ne a ne dostat z kapes, jako střelený mig se zapíchne rovnou do díry ve vozovce.