Piš pravdu, nic než pravdu!

Pondělí, 16 Duben 2012 23:00 Jiří Karban

alt Není lepší pocit pro čtenáře, než když si po dočtení poslední věty nějaké knihy může vnitřně oddechnout se slovy „Ty vogo, to je síla!“ Přesně tohle se mi stalo po zaklapnutí Paranoidní pijavice od Jany Jiráskové.

V sedmatřiceti nedlouhých povídkách se odvíjejí (mini)příběhy žen a mužů, kteří se potkávají, míjejí, přitahují, odpuzují… Různí ztroskotanci spolu občas skončí v živočišném objetí a v erotických extázích odplouvají mimo čas a prostor. Touhy se střídají s pochybami a marností. Obyčejné příběhy a „běžné“ problémy, chtělo by se říct, kdyby… Kdyby v nich nebylo něco tak neobyčejného, jako je pravdivost, se kterou autorka svou odžitost předkládá. Například v povídce Citový vydírání (s. 31) můžete číst: „Uvědomila jsem si, jak celej život jen hladovím. Hladovím po lásce. Ale proč? Proč bych měla? Proč je celej život jenom podivná cesta pro kus pohlazení a něhy. A nebo není?“

Jana Jirásková (ročník 1970), rodačka z Poděbrad, je pro psaní „o životě“ nadmíru kompetentní. Jen považte: je matkou čtyř dětí, na kontě má dvě svatby, dva rozvody a celkem sedmnáctkrát se stěhovala. V posledních letech pracuje jako knihovnice v Chrudimi. Její povídkovou tvorbu zná především užší okruh lidí, kteří navštěvují literární kavárny a zúčastňují se festivalů a soutěží literátů. (Autor této recenze přiznává, že spisovatelku – tehdy Janu Chocenskou - potkal už v osmdesátých letech, kdy se pohybovala mezi polabskými literáty a svými žvočišnými básněmi válcovala otrlé alternativní rockery). Nyní se ale zdá, že by mohla zasáhnout i jiné publikum. Pokud jezdíte pražským metrem, mohli jste si všimnout propagačních samolepek na dveřích vozů – stejně jako na obálce této knihy na nich spisovatelka potahuje kouř z cigarety a za skly brýlí skrývá své smutné oči. Ty jsou možná klíčem k částečnému pochopení autorčiny motivace literárně tvořit.

Svět Jany Jiráskové je plný chlapů. Bez nich by totiž nemohl existovat. Ale zklamán bude každý, kdo by tu hledal feministickou útočnost či přezíravost. Autorka totiž nahlíží na problém soužití optikou, která vychází z respektu k přirozené odlišnosti žen a mužů. V povídce Aspoň (s. 39) ventiluje neřešitelné pochybnosti: „Co mu na to mám říct? A co mu říct můžu? Copak já rozumím tomuhle mužskýmu světu, kde se emoce řešej pěstma? Kde se asi úplně jinak měří ponížení a pocit prohry? Ale tady přece, sakra, není vítězů, ani poražených!“

Paranoidní pijavice může být někomu protivná, protože v různých variacích opakuje jeden a tentýž zádrhel. Tento koncept totiž neladí se světem dynamických bublin a nabídek, které nepřetržitě svádí k něčemu „novému a jinému“ a odvádí tak pozornost od kořenů a přirozeností. Jestliže syrové texty Jany Jiráskové nakonec svlékneme, zůstane z nich možná jen těch pár slov z povídky Chtěla bych (s. 55): „Pořád jsme všichni na cestě, říkám si, na tý jedný jediný, od narození ke smrti. A nerozumíme si a neslyšíme se navzájem.“

Paranoidní pijavice
Autor: Jana Jirásková
Žánr: Povídky
Rok vydání: 2012
Počet stran: 142
Vydalo: Nakladatelství pijavice
Hodnocení: 90 %
Zdroj foto (obálka): www.nakladatelstvi-pijavice.cz