Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dostala se mi do rukou útlá knížka v měkké vazbě, tak akorát do kabelky. Napsala a vydala ji Ludmila Křivancová, která do ní shromáždila čtyřicet glos, čtyřicet svých náhledů na život.  Knížka se jmenuje Papiňák. Proč? To je jasné hned po přečtení prvních zamyšlení. Paní Ludmila potřebovala svůj emoční přetlak vypustit ven – jako Papinův hrnec vypouští přebytek páry ventilkem. Někdo mluvíme, jiný píšeme. Paní Ludmila patří k psavcům.

Řeknete si, takových knížek je spousta. Je tahle něčím zvláštní? Je i není. Je pravdou, že se roztrhl pytel s různými zamyšleními nad životem s tendencemi zobecňovat prožité. Kdekdo píše o rodině, zdraví, přátelství, soužití s mužem… Tyto texty jsou nazývány různě – esej, fejeton, úvaha a já nevím jak ještě vzletně. Většinou ale jde o typické blogerské příspěvky, prostě historky ze života s následným nezbytným zobecněním, které se buď povede, nebo (ve většině případů) nepovede. Jsou to glosy, které čekají na reakci čtenáře, které přímo vybízejí ke komentáři. V knize takové texty působí osaměle, smutně, nenaplněně.

Z prvního pohledu se Ludmila Křivancová zařadila do dlouhého zástupu píšících, upouštějících páru.  Její zamyšlení jsou přesně taková – vezme něco, co ji potkalo, rozepíše se o tom celkem slušným slohem a v závěru se snaží nastolené zobecnit. Úvody jejích příběhů jsou většinou vtipné, hezky odstartují, ale v okamžiku zobecnění se mění v patos. A to je onen kámen úrazu. Celkem příjemně se čtoucí úvahy tak končí nadneseně, nabubřele a jejich pointy utíkají kamsi do dáli. Je to škoda, protože právě v oné žertovné poloze je autorka nejpřirozenější a nejčtivější.

Z druhého pohledu musím autorku pochválit – na rozdíl od většiny podobně tvořících neomílá neustále dokola, jak hrozné je žít s chlapem, jak nemožné jsou ostatní ženské, jak šílené jsou tchyně, tcháni, děti, šéfové, přátelé, kantoři, pošťáci, úředníci... Mluví-li Ludmila Křivancová o vztazích, pak ukazuje to hezké v nich, podnětné, příjemné. Tady jsme na stejné struně. Na vztazích – mileneckých, manželských, přátelských, kolegiálních – se přece musí pracovat. A dlouholeté vztahy jsou výsledkem každodenní „dřiny“ dávání a přijímání. Pokud tato „dřina“ není vyrovnaná, není doceňována, pak se vztah rozpadá – nejde jen dávat a jen přijímat. Pak je na jedné straně úzko a na druhé tlusto. V tomto ohledu jsou její „vztahové texty“ trefné a čtou se příjemně.

Takže suma sumárum: celkem přijatelné čtení na cesty. Jen škoda, že se autorka nevyvarovala opakování některých motivů, že trochu neupustila v patosu při zobecňování a že krapet neubrala dechu z hlediska náboženského. Neberu jí její víru, chápu, že chtěla sdělit nahlas, co cítí a vnímá. Přesto si myslím, že méně je více – že víra se má žít a ne o ní stále dokola mluvit, psát...

Papiňák přede mne položil mnoho námětů k zamyšlení. Patří k lepším blogerským sborníkům a bylo mi s ním i dobře. Jen se nedal zhltnout na jeden zátah.

Papiňák
Autor: Ludmila Křivancová
Žánr: glosy
Vydáno: 2012
Stran: 102
Vydalo nakladatelství: samonákladem autorky
Hodnocení: 55 %

Zdroj foto: facebook Ludmila Křivancová