Kultura21.cz

Umělecké i životní příběhy československých pěveckých hvězd 70. a 80. let minulého století. Druhý díl úspěšné knihy Hvězdy popu, které jsme milovali vydává Nakladatelství Prchal a přínáší dalších sedm osudů interpretů, kteří zazářili v 70. a 80. letech minulého století a mapuje nejen jejich uměleckou kariéru, ale i jejich soukromý život až do dnešních dnů. Nechybí v ní ukázky dobových recenzí i rozhovorů a spousty černobílých fotografií, které přinášejí titulní strany malých (singlů) i dlouhohrajících (alb) desek a cédéček vybraných interpretů, jejich dobové plakáty a podpiskarty, ale i titulní strany tehdejších časopisů s nimi i jejich exkluzivní fotografie z dětství, které jsou zveřejněny poprvé či současný snímek, aby si čtenář mohl udělat srovnání, jak moc se tehdejší hvězdy změnily od dob své největší slávy i co dělají a jak žijí dnes. V knize je i příběh jednoho interpreta ze Slovenska, protože 70. a 80. léta minulého století jsme prožili ve společném Československu a slovenští zpěváci se u nás tenkrát těšili velké popularitě.

+ Jakub Smolík + Petra Černocká + Vítězslav Vávra + Eva Kostolányiová + Pavel Bartoň + Michaela Linková + Viktor Sodoma

Ukázky:

Jakub Smolík

...Jaroslav Smolík poslechl radu psychologa Ivana Doudy, odešel z metra a nastoupil jako technik do servisu Škoda-Volha. A začátkem roku 1986 natočil s Petrem Hannigem dvě písničky v rozhlasovém Studiu A – svoji skladbu Teď nebo nikdy, kterou otextoval Václav Hons a Jakubovu píseň Až se ti jednou bude zdát, kterou mu pomohl otextovat Václav Hons. Smolíka ve studiu doprovázel TV septet a Petr Hannig na natáčení vzpomíná takto: „Písničku Až se ti jednou bude zdát jsme úspěšně natočili. Na baskytaru hrál v oné původní nahrávce z roku 1986 geniální Jiří Veselý, jako ostatně na všech nahrávkách skupiny Maximum od počátku až do tohoto roku. Pak už nahrával nový mladičký baskytarista Pavel Frost, který byl snad za celou historii mé skupiny jediným baskytaristou, jemuž jsem kromě Veselého svěřil nahrávání snímků. Potrpím si totiž na bezvadně a invenčně hranou baskytaru. I nahrávka signalizovala, že písnička bude bořit žebříčky. Od překrásně zahrané flétny v úvodu, tu hrála mladá rozhlasová technička Blanka Basařová, přes mistrně kráčející basu, kde jsem Veselému řekl: ,Hraj si tam, co chcešʻ a sametové smyčce až po překrásně procítěný zpěv Jakuba Smolíka. Pouze mi vadilo, že by takovou krásnou romantickou písničku měl zpívat »ňákej Jarda«. A musím ještě uvést, že jsme si s Jakubem po celou dobu naší spolupráce vykali. Povídám mu: ,Pane Smolík, Jaroslav je moc dlouhé. A Jarda je takové jadrné české slovo jako prdel... K té písničce by se hodilo a vám by sedělo jméno Jakub,ʻ uvažoval jsem. ,Navíc jméno Jakub ještě žádný zpěvák u nás nemá. Budete se od nynějška jmenovat Jakub,ʻ dokončil jsem ortel. Novopečený Jakub okamžitě souhlasil: ,Moje druhé křestní jméno je totiž Jakub,ʻ prozradil mi. Vida, jak jsem se strefil... Později jsem se musel Smolíkovu tatínkovi dlouho, dlouho omlouvat. Jakub mu totiž při obhajobě faktu, že se nebude do budoucna jmenovat Jarda, ale Jakub, na mě práskl, co jsem prohlásil. Že Jarda zní podobně jako prdel. Tatínek, samozřejmě také Jarda, se cítil nesmírně dotčen. Celý rod Smolíků byli od nepaměti totiž samí Jardové. A já jsem si dovolil tento proud přerušit. Nakonec se to vysvětlilo. Jakub musel svatosvatě před mými zraky slíbit, že až bude mít někdy kluka, tak se bude jmenovat opět Jaroslav. Rodinné předivo tak bude, po krátkém přerušení, opět navázáno,“ usmívá se Petr Hannig.

„O té prdeli to Petr tenkrát opravdu řekl. Jsem křtěný a biřmovaný Jakub a když jsme jezdili s bigbítem, tak aby to bylo zajímavé, psal jsem si na plakáty Jaroslav Jakub Smolík. Petr mi řekl, že Jakub je dobré a od začátku naší spolupráce mě už prezentoval jako Jakuba,“ potvrzuje Hannigova slova Jakub Smolík...

Smolík - karta z Mladé písně Jihlava

Petra Černocká

... Kapelníka Jindřicha Vobořila nakonec nahradil klavírista Zdeněk Merta (1951). Manažerem kapely byl Petřin manžel, o čtyři roky starší Jan Vaculík, za kterého se provdala 6. dubna 1970. Petra totiž čekala miminko – byla ve čtvrtém měsíci. „Hodili jsme se k sobě a rozuměli jsme si. Měli jsme stejný smysl pro humor a ke všemu se stal mým manažerem, takže jsme měli společné zájmy, a vždycky bylo o čem si povídat. Navíc v té době, když mladý člověk vystudoval a nastoupil do práce, tak dalším logickým krokem bylo najít si partnera a založit novou rodinu. Žádné další zajímavé možnosti a atrakce se nenabízely.“

Původně měla rodit na pražské Štvanici, jenže v době jejího porodu tam právě malovali, a proto se musela se spoustou dalších nastávajících maminek přesunout na Prahu 6 do Rooseveltovy ulice, kde bylo hodně rodiček, a lékaři nestíhali. Petřin syn Petr zemřel krátce po porodu kvůli špatné technologii porodu. Byl zdravý, neměl žádnou vrozenou vadu. Když se to Petra dozvěděla, okamžitě ji napadla známá otázka: Proč právě já, jak to, že se to stalo právě mně? Zavinila jsem to snad něčím? „Do té doby jsem si život řídila sama, všechno, co se stalo, se stalo na základě mého rozhodnutí. Šla jsem od úspěchu k úspěchu, což jsem pokládala za svou zásluhu, a najednou se stalo něco, co jsem nemohla nijak ovlivnit. No a to je asi právě to, co jsem se měla dozvědět, že nejsem ta nejchytřejší a nejlepší. Musela jsem se seznámit s novou skutečností, totiž, že existuje něco, čemu se říká pokora. Do té doby jsem to považovala za hloupé a nepotřebné slovo,“ přiznává Petra s tím, že z porodnice odcházela s představou, že se s manželem co nejdříve pokusí o druhé dítě.

Petra Černocká - foto z konkurzu na nějaký film

„Když jsem se nad tím později zamyslela, musela jsem si přiznat, že v tom byl zase ten vzdor. Nevyšlo to, ale já se nedám! Po dítěti toužím, chci ho, a taky ho mít budu, a to čím dřív, tím lépe. Dnes se mi to, jak jsem uvažovala, jeví sice pochopitelné, ale opět jsem jen chtěla situaci jaksi zlomit ve svůj prospěch, že to prostě dokážu, a tím ten karambol smažu. To bylo prostě naivní. Život to zařídil beze mě, tu tragédii jsem si musela pořádně prožít a odžít. Uteklo hodně času, než jsem si »zasloužila« stát se konečně matkou. V ten čas jsem už taky byla na takovou událost konečně zralá a dobře připravená. Dítě jsem už chápala ne jako dáreček, ale jako vážný a odpovědný úkol, který musím co nejlépe splnit.“

Než se ovšem Petra stala mámou, uplynulo dlouhých devět let, během nichž prožila i milostný románek s kapelníkem Kardinálů Zdeňkem Mertou. „Zdeněk byl okouzlující a stále určitě je. Kdykoli se setkáme, skoro mě zaskočí, jak pořád ještě cítím to důvěrné přátelství, které mezi námi bylo a být tak důvěrné nemělo. Kdybych tehdy dítě měla, tak by to možná dopadlo jinak. Obávám se, že jsem tenkrát měla pocit, že když mě život nespravedlivě připravil o potomka, tak snad mám i právo si od života taky něco vzít. Co já vím, jestli jsem tím nechtěla zalepit čerstvou díru v srdci? To bylo samozřejmě naivní a hloupé, a taky ten románek dlouho nevydržel,“ přiznává Petra. Její jediné dítě – dcera Barbora Vaculíková – se jí narodila v roce 1979. Když jí byl rok, tak se Petra v roce 1980 s Janem Vaculíkem, pozdějším pražským policejním radou, rozvedla...

Vítězslav Vávra

V červnu 1980 prožil Vítězslav Vávra svůj první »velký večer«, první přímý televizní přenos a taky první festival. S Vaculíkovou něžnou písní Máš léto na řasách vystoupil na Děčínské kotvě, která tenkrát byla hned po Bratislavské lyře druhým nejprestižnějším hudebním festivalem v Československu. Písnička vyšla na singlu z festivalu a Vávra na Kotvě stál poprvé vpředu úplně sám a bez bubnů. Za zády měl Zahradníkův televizní orchestr a na přímý televizní přenos se dívalo několik milionů lidí. „Tenkrát prakticky jiný kanál neexistoval, a tak se na hudební pořady dívala skoro polovina republiky. Prvně v životě jsem pocítil trému, a tak jsem na vlastní kůži poznal, co to je. Třásly se mi ruce i nohy. A tehdy se udála jedna osudová situace, zatím jen malá epizoda. Před začátkem přímého přenosu jsem nervózně přecházel vzadu za jevištěm a kouřil sparty, jednu za druhou. Pár metrů vedle mě se rozezpívávala zpěvačka z Ostravy, tehdy už velice slavná Věra Špinarová. Všude jsem říkal a tvrdím to dodnes, že je to podle mého názoru nejlepší zpěvačka ve střední Evropě. Usmála se na mě a já se jí přiznal, že mám strašnou trému. A ona k mému překvapení řekla, že má trému taky! A dokonce příšernou! Ta zkušená zpěvačka a velká hvězda, trpěla stejně jako já, začátečník! Tenkrát mě tam dost podržel dnes už nežijící Michal Tučný, který mi poradil slovy: ,Zazpívej to tak, jako bys byl někde ve zkušebně!ʻ A pomohlo to. Přímý přenos začal a já šel jako druhý, tuším, hned po Jitce Zelenkové. Žádný průšvih se nekonal. Měl jsem na sobě černé džíny a krásné šedé sako, bylo to moje první sako ušité v zakázkovém krejčovství a nechal jsem si ho ušít speciálně na Děčínskou kotvu. Představil jsem si, že nestojím v děčínském amfiteátru, nýbrž u nás v »Dittrišce« a jen tak se rozezpívávám. Moje geniální paměť způsobila, že ani text jsem nezkazil, a i když jsem žádné ocenění nezískal, byla to dobrá zkušenost a měl jsem dobrý pocit. Věra šla na jeviště až skoro poslední. Já už to měl za sebou a ona pořád přešlapovala v zákulisí a čekala, až na ni přijde řada. Taky kouřila cigaretu a byla mi najednou nějak blízká, hrozně jsem jí přál úspěch. Najednou jsme slyšeli, jak konferenciérka Marie Tomsová vyslovila Věřino jméno. Jak se to v branži dělá, nakopl jsem Věru pro štěstí a popřál jí to klasické »fuj fuj fuj!« – a ona se rozzářila a šla zpívat. Čekal jsem na ni vzadu u šaten a povídali jsme si, dokud nevyhlásili výsledky. Věra získala stříbro za písničku Ty jsi můj song, kterou pro ni složili Jiří Zmožek a Vladimír Čort. Blahopřál jsem jí, políbili jsme se a oba jsme ucítili, že něco zajiskřilo. Na slavnostním rautu v hotelu Grand nebyla Věra sama. Pořád ještě byl jejím manželem kapelník Ivo Pavlík. Velice brzy ji odvedl na hotelový pokoj, takže jsme nemohli pokračovat v započatém rozhovoru. Bylo mi smutno, ale pak se ke mně přitulila velice hezká dívka z propagace Supraphonu, a tak jsem ten smutek přežil,“ usmívá se Vávra, který byl začátkem osmdesátých let neuvěřitelným lamačem dívčích srdcí.

Vítězslav Vávra s dcerou Viktorií

Během natáčení duetu Kamarádi, hrajeme dál na Kavčích horách pro TKM došlo k osudovému setkání s Vávrovou pozdější druhou ženou, zpěvačkou Věrou Špinarovou (1951). „Potkali jsme se na chodbě. Vypadalo to, že mě Věra ráda vidí. Přijela z Ostravy vlakem a byla sama, bez Pavlíka. Televize jí platila pokoj v hotelu Alcron. Dohodli jsme se, že po natáčení půjdeme spolu do Lucerny, kde měl ten večer koncert Karel Zich. Když jsme společně sestupovali po schodech do sálu Lucerny, budili jsme velkou pozornost. Lidé nás očumovali, otáčeli se a něco si šuškali. Důvod byl na první pohled jasný: Věra byla v té době velmi známá a většina lidí věděla, že je manželkou Iva Pavlíka. Ale myslím, že pozornost vzbuzovalo ještě něco jiného: já! Ne že bych byl už tehdy tak slavný, možná mě pár lidí znalo, ale určitě jsem nebyl hvězda jako Věra. Pozornost a pobavené pohledy vzbuzoval spíše náš výškový rozdíl. Já se svými skoro dvěma metry jsem převyšoval Věru dost podstatně. Během celého koncertu se na nás lidi pořád dívali a nám to nebylo příjemné...

Eva Kostolányiová

Když oslavovala své třicáté narozeniny, sešla se u ní spousta hostů. Přijeli také zpěváci, kteří v ten den vystupovali na velkém galakoncertu v Bratislavě, mezi jinými i Helena Vondráčková. Velmi se divila, v jakých podmínkách Eva Kostolányiová bydlí. Její byt se totiž nacházel v prostorách bývalé prodejny Obuvi v Podunajských Biskupicích. Byl bez teplé vody a pořádného topení. Eva, zvyklá celý život na skromné až bídné podmínky, to však brala s humorem. Všem říkala, že bydlí ve výloze. Pokoj i minikuchyňku si vkusně zařídila. Nejdřív tam bydlela s manželem Jánem, ale mnoho času z jejich sedmiletého manželství prožili odloučeni, protože Eva hodně cestovala. Možná právě to, vedle jiných neshod, bylo důvodem, proč to mezi nimi přestalo klapat. Prožívala těžké chvíle svého soukromého života: děti mít nemohla a o své nevyléčitelné nemoci již věděla. První operace podstoupila právě v době, kdy se jí rozpadlo manželství... Na druhé straně se jí skvěle dařilo v práci a její popularita stále strmě stoupala.

Fakt, že je Eva vážně nemocná, si široká veřejnost uvědomila až v roce 1974. Tehdy podstoupila další operace a hormonální léčbu, což se odrazilo v jejím hlase a vizáži. Pro většinu by to znamenalo konec. Ne však pro Evu. Pravdu o svém zdravotním stavu věděla od začátku. Trvala na tom, aby jí ji lékaři řekli a ona si podle toho mohla zařídit další život. Vědoma si, že má před sebou jen krátký časový úsek, pracovala intenzivněji, protože práce ji naplňovala neutuchajícím optimismem. Zpívání bylo její jedinou »drogou«, i když se v té době šířily drby o tom, že pro ni vozí drogy ze Západu. Šlo však jen o oficiální hormonální přípravky, které si kupovala v zahraničí, protože domácí léky měly tehdy mnohem silnější vedlejší účinky.

Eva Kostolányiová - rakovina ji připravila o dlouhé vlasy

I poslední tři roky života byla Eva Kostolányiová zamilovaná, milovala a byla milována. Jejím životním partnerem byl muzikant Andrej Šebo, kapelník její doprovodné kapely Hej. A právě tato láska ji držela při životě i na nemocničním lůžku. Koncertovala a natáčela takřka do půlky srpna 1975. Poslední koncert měla se svou skupinou Hej na internátě v Horskom parku v Bratislavě. Potom ještě s režisérem Jánom Roháčom stihla natočit písničku More lásky do televizní soutěže Našich deväť a v pondělí 11. srpna nastoupila do nemocnice. Podstoupila několik operací, nastaly komplikace a Eva se už nemohla vrátit ke své práci, ani do svého konečně normálního bytu. Přátelé jí ho sehnali jen několik měsíců před jejím nástupem do nemocnice a teprve si ho spolu s partnerem začali zařizovat...

„Když vzali Evu do nemocnice, denně jsme s mamou cestovaly do Bratislavy. Nejdříve nás za ní nechtěli pustit a tvrdili, že to je jen žlučník. Až potom v Trnavě jsme se dozvěděli, co jí je. Odjely jsme za primářem, který nám řekl všechno o Evině stavu. Eva totiž nechtěla, aby nám, a hlavně mámě, to řekli. Během naší poslední návštěvy jsem jí políbila na rty a její polibek jsem potom ještě dlouho cítila na svých rtech. Právě 3. října ji chtěla jet máma do nemocnice navštívit, ale byla jsem nemocná, necítila jsem se dobře, tak jsem jí řekla, že pojedeme až další den. V noci ovšem u nás zazvonila sousedka Gábrišová, která měla doma telefon, a hned jsem věděla, co se stalo. Šly jsme to říct mámě, která byla ve strašném šoku. Nemohla se z toho vzpamatovat,“ vzpomíná Evina sestra Valéria Krajčovičová...

Pavel Bartoň

V roce 1973 se Pavel Bartoň mihl i v kostýmním hudebním filmu Noc na Karlštejně, který vznikl na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. Film úsměvnou formou vypráví o tom, jak za vlády Karla IV. nesměly ženy na hrad Karlštejn. Přesto tam zamilovaná dívka Alena (Daniela Kolářová) a neméně zamilovaná královna Eliška (Jana Brejchová) strávily jednu noc v pážecím přestrojení. Divácky velmi úspěšný snímek režíroval Zdeněk Podskalský, hudbu složil Karel Svoboda a texty písní vybásnil Jiří Štaidl. Hlavní role si zahráli známí herci jako Vlastimil Brodský, Karel Höger, Miloš Kopecký, Jaromír Hanzlík, Slávka Budínová nebo Jaroslav Marvan, který krátce po natáčení zemřel. A protože se jednalo o film hudební, své role v něm dostali i přední zpěváci. Mimo Pavla Bartoně si ve filmu zahráli a především zazpívali Waldemar Matuška, Karel Hála, Karel Štědrý, Petr Spálený a Viktor Sodoma. Hlavním hitem se stala ústřední melodie Lásko má, já stůňu v podání Heleny Vondráčkové. Písničky z Noci na Karlštejně vyšly na elpíčku jako soundrack z filmu, což byla v socialistickém Československu věc nevídaná. Samotný snímek měl premiéru v červenci 1974 a v kinech jej tenkrát vidělo bezmála půldruhého milionu návštěvníků. Ostatně, dodnes se těší velkému diváckému zájmu. Vyšel na DVD a každoročně se objevuje i na televizních obrazovkách. „Byla to naprosto epizodní role, v níž jsem zazpíval jen dvě věty, které byly součástí písničky, ve které zpíval skoro každý. Přitom dodnes mi lidé po odvysílání říkají, že mě viděli v televizi, jako kdybych tam hrál hlavní roli,“ směje se Pavel Bartoň, který v Noci na Karlštejně hrál bez brýlí.

Od té doby si ovšem ve filmu už nikdy nezahrál ani nezazpíval, i když krátce po natočení Noci na Karlštejně absolvoval konkurz na hlavní roli do hudebního filmu Hvězda padá vzhůru. „Dělal jsem kamerové zkoušky, opět bez brýlí, a mou partnerkou byla Libuška Šafránková. Mezi dalšími adepty byli Aleš Ulm, Jaromír Hanzlík, Karel Gott a Jitka Molavcová. Nakonec to dopadlo, jak muselo, a ve filmu si zahrál Karel s Jitkou,“ přiznává Pavel. Víc jak dvouhodinový snímek Hvězda padá vzhůru režiséra Ladislav Rychman s hudbou Ladislava Štaidla a texty písní jeho bratra Jiřího byl moderní muzikálovou parafrází na motivy klasické hry J. K. Tyla Strakonický dudák, která se odehrává v současnosti. Ze Strakonického rodáka Švandy se nestává dudák, ale hvězda pop music. Hlavní roli Švandy, který na čas podlehne svodům »velkého města« a snadného úspěchu ztvárnil již zmíněný Karel Gott. Jeho osudovou dívku si v hudební komedii zahrála Jitka Molavcová a v dalších rolích se objevily herecké hvězdy jako Josef Somr, Jiří Sovák, Zuzana Kocúriková, Jana Šulcová, Libuše Švormová, Vladimír Ráž nebo Josef Hlinomaz. A z filmu vyšel rovněž soundtrack v podobě LP desky.

Pavel Bartoň s Libuší Šafránkovou  na castingu na film Hvězda padá vzhůru

Spolupráce s mnichovskou Ariolou v roce 1973 nedopadla podle původních plánů a Pavlu Bartoňovi po ní zůstaly jen dva singly a jméno. „Jejich producent uslyšel mé první zkušební snímky, které jsem si natočil sám v Supraphonu. Vymysleli mi polohu, která se přibližovala k vážné muzice a tehdy nebyla obvyklá. Na prvním singlu jsem měl zpívat úpravu Čajkovského klavírního Koncertu B moll a píseň Konec milování, v jejímž refrénu se ozývá motiv z Leoncavallových Komediantů Směj se, paňáco. Měl jsem být první vlaštovkou stylu, v němž se měly upravit do vyššího populáru skladby vážné hudby, což se stalo v posledních letech velkou módou. Když jsem požádal na Pragokoncertu o svolení k výjezdu na natáčení do Mnichova, vyžádali si, co budu zpívat, a rezolutně mi natáčení Koncertu B moll na první singl zakázali s tím, že to můžu natočit až na druhou malou desku. Tím se začala má mnichovská produkce hroutit, protože nemohli zrealizovat šok, kdy by zpěvák podobný Gottovi, který byl už tehdy v německy mluvících zemích velmi populární, nazpíval věc z vážné muziky. Nakonec jsem na první singl natočil v němčině skladby Má, má tě rád od Lese Reeda a Píšťala a hůl Karla Svobody, kterou kdysi zpíval Gott. Na singlu Arioly byla ale pojata ve zcela jiném zpracování a já ji kdysi nazpíval v Supraphonu jako jednu ze svých prvních zkušebních písniček. Až jako druhý singl vyšel Koncert B moll a Konec milování, ale moment překvapení se už nekonal a neobjevil se ohlas, jaký firma předpokládala. V neposlední řadě začala mít mnichovská Ariola finanční problémy a naše další spolupráce padla,“ říká Pavel Bartoň, kterého už později žádná zahraniční gramofirma nekontaktovala. Pouze v roce 1975, když vystupoval na festivalu v polských Sopotech a ve Splitu, mu vyšla v Polsku společná EP deska s Marií Rottrovou, na níž měl dvě česky zpívané písničky Je to málo a S ní.

Jak dnes Pavel Bartoň přiznává, jeho největší sláva trvala dva roky, během kterých si vrchovatě užil nejen koncertování a natáčení v rozhlase a televizi, ale i nebývale velké popularity. Pro svůj podobný hlas s nesmrtelným Zlatým slavíkem Karlem Gottem byl k němu neustále připodobňován a někteří jej dokonce označovali za jeho nástupce. „Byl jsem podobný Gottovi a všichni mě chtěli. Až s odstupem času si člověk uvědomí, že to vlastně byla moje zkáza. Měl jsem šíleně bombastický začátek a během půlroku jsem byl úplně všude, což hrálo později v můj neprospěch. Já jsem to ale nemohl ničím ovlivnit a jen se vezl v rozjetém rychlíku. Byl jsem nový, naprosto nezkušený, a když jsem dostal nějakou nabídku, ve své naivitě jsem ji přijal,“ prozrazuje Pavel Bartoň a přiznává, že na písních Karla Gotta vyrostl. „Zpočátku lidé z Gottova týmu Karla zlobili poznámkami, že jej brzy nahradím, ale snad si z toho nic nedělal. Podobný hlas barvou i témbrem a podobný způsob interpretace jako má Karel je mi daný a vrozený, s tím, bohužel, nic nenadělám. Když jsem se snažil dostat do jiné polohy, nebylo to ono, protože jsem se v ní necítil dobře. Nikdy jsem nebyl Karlovou kopií a vždy jsem říkal, že nejsem druhý Gott, ale první Bartoň. S Karlem se znám, ale nikdy jsme se nekamarádili. Když jsem v roce 1975 odešel od Ivo Pavlíka, nabídl mi, abych zpíval sbory v jeho orchestru. Měl jsem zpívat druhý hlas na jeho koncertech, aby posluchači slyšeli zpívat dva stejné hlasy a přitom to mělo vypadat, jako by zpíval Karel sám. S díky jsem odmítl a zpíval dál za sebe,“ říká dnes Pavel Bartoň. K fámám, že jej z médií a edičních plánů Supraphonu, kde již nepůsobil jeho otec, údajně dostali právě Gottovi lidé, aby se zbavili nebezpečné konkurence, se nechce ani dnes vyjadřovat...

Michaela Linková

V roce 1983 vystoupila Michaela na mezinárodním festivalu Červený karafiát v Soči a s písní Dokud slunce svítí získala cenu tamního mládežnického časopisu. Velmi často vystupovala pro vojáky, které dovedla pořádně rozpumpovat. „Kluci se při mých koncertech svlékali do půl těla, házeli na pódium oblečení a všichni jsme byli ve varu,“ přiznává Michaela, která tenkrát vystupovala v pověstných minisukýnkách nebo minišatech, které byly snad ještě kratší, než v sedmdesátých letech nosila legendární Miluška Voborníková. Možná i proto se pro mnohé stala sexuálním symbolem. „Byla to báječná doba, na kterou ráda vzpomínám,“ usmívá se Michaela.

O popularitě Michaely Linkové svědčil na české poměry i nebývale velký fanklub a fakt, že v roce 1982 skončila jako začínající zpěvačka ve Zlatém slavíku na 15. místě a o rok později byla dokonce šestá. „Asi by má kariéra nabrala jiný směr, kdybych v roce 1984 neztratila ze dne na den svého manažera a zázemí v podobě Pavla Procházky, který za mnou stál. V Pavlově produkci jsem měla se skupinou Puhdys roztočenou desku, ale v rozhlase všechny tyto písničky zlikvidovali a jediné, co ze spolupráce s Puhdys zůstalo, byl singl s písněmi Televizní dívka Líza a Můžeš být jen sen, který do té doby stihl vyjít. Skoro již natočené elpíčko zmizelo, přestal mě hrát rozhlas, a přestože jsem nebyla zakázaná, nikdo se mnou nechtěl nic mít. Byla jsem z toho zoufalá a dalo mi velkou práci, než jsem tuto bariéru prolomila,“ přiznává Michaela, že poté, co zcela nečekaně a ze dne na den skončil její producent a manažer ve vězení, zažívala těžké časy i ona. „Oslovili mě skladatelé, kteří chtěli využít toho, že jsem populární a dobře prodejná, a narychlo mi poskládali album ze svých písniček. Elpíčko Michaela jsem natáčela u Ladislava Štaidla a vyšlo v roce 1985. Přestože se ho prodalo přes padesát tisíc, nikdy jsem s ním nebyla až tak spokojená,“ říká Michaela o desce, na které se podíleli skladatelé jako Ladislav Štaidl, Zdeněk Barták ml., Jiří Zmožek nebo Pavel Hrubeš.

Michela Linková začínala jako písničkářka s kytarou

 ….  Michaelina spolupráce s kapelou Novum trvala čtyři roky a její konec nebyl rozhodně idylický. „Rozešli jsme se za dramatických okolností. V době, kdy jsem za sebou neměla manažerské zázemí a kdy začalo ubývat koncertů, začali kluci za mými zády zkoušet s Františkem Janečkem, kterému se rozpadla kapela a nakonec jezdili nejen se mnou, ale i s ním. Když jsem to zjistila, dala jsem jim okamžitého padáka,“ přiznává Michaela.

Viktor Sodoma

Po absolvování Keramické průmyslové školy v Bechyni (1963) se z Viktora Sodomy stal keramik. „Šel jsem tam trochu z trucu, protože táta mi od patnácti říkal, abych zpíval. V té době oba rodiče vystupovali spolu s Jiřím Suchým v Redutě a táta byl první v Čechách, kdo zazpíval v prosinci 1956 rokenrol se Suchého textem Z malého chlapečka čas udělá dědečka.“ Otec nakonec přihlásil talentovaného Viktora i přes jeho protesty v roce 1962 do soutěže Hledáme nové zpěváky. V prvním kole zpíval anglicky Jezebel, v semifinále Lucille a doprovázeli ho dva muzikanti – Ladislav Štaidl a Pavel Chrastina. „Na soutěž jsem se připravil, i když jsem nevěřil v úspěch. Nakonec jsem skončil druhý za Helenou Vondráčkovou, což rozhodlo o mém dalším osudu,“ přiznává Viktor, který skončil ve Zlatém slavíku 1963 na pěkném třicátém místě. A o rok později už byl dvacátý.

Po škole nastoupil nadějný keramik na umístěnku do Kralup nad Vltavou a stal se paličem, což znamenalo, že denně musel složit 120 metráků uhlí a naházet je do pece. Po večerech hrával po pražských kavárnách a barech s tanečním orchestrem Zdeňka Bartáka. Brzy se však přihlásila vojna. Vojín Viktor Sodoma sloužil na Ruzyni, kde se  stal členem divadla VOJ. V prvním roce vojny se tam seznámil s Miloslavem Šimkem, ve druhém roce vedl bigbeatovou skupinu. A bigbeat si opravdu zamiloval. Po vojně působil Viktor Sodoma, kterému kamarádi říkali Viki, v kapelách Mefisto a Flamengo, kde zpíval spolu s Petrem Novákem. „V té době vznikla ve sklepě na náměstí Míru slavná písnička Povídej, kterou proslavil Petr Novák a hraje se dodnes. Tu písničku jsme měli v roce 1966 zpívat spolu. Akorát jsem končil vojnu a na zkoušky ještě docházel v uniformě,“ ohlíží se Viktor. Jenže než k tomu došlo a Flamengo mělo ve studiu natočit svůj první singl, Viktor z kapely odešel. „Navíc jsme tyhle skladby nechávali víceméně Petrovi, nám ty texty přišly hrozně naivní. To ,láska – páska‘, ,mám vás rád – pojďte spát‘ a tak dále a netušili jsme, že tyto písně přežijí až do dneška. Ty jeho balady jsou strašně milé, jednoduché, nekomplikované a dodnes se drží, kdežto ty komplikovanější skladby zkrátka zanikly,“ přiznává Viktor. Spolu s Petrem Novákem tehdy zazpívali i na Staroměstském náměstí na svatbě kolegy rockera Petra Jandy, který už bodoval se svou skupinou Olympic.

Viktor Sodoma a skupina Shut up František Ringo Čech

Dlouho nakonec ve Flamengu nevydržel ani Petr Novák, který ovšem svůj první singl se skupinou natočil a Supraphon jej vydal na podzim roku 1967 s písněmi Já budu chodit po špičkách a Povídej. Flamengo mělo domovské sídlo v loutkovém divadle Sluníčko a na kytary v něm hráli Pavel Fořt a František Francl. Necelé čtyři měsíce vedle sebe zpívali Viktor Sodoma a Petr Novák a dostávali 90 korun za vystoupení. Novák zpíval nejen svoje rozhlasové šlágry, ale i tvrdší beatový repertoár Zombies nebo Easybeats. Vedle vyzpívanějšího Sodomy a uprostřed decibelů se ovšem trochu ztrácel. Nehledě na to, že podle nahrávek si ho dívčí část publika asi představovala jako kluka, kterého si je možné vylepovat do sešitů nebo nad postel a najednou přišel vysoký, hubený kluk, který nebyl žádný velký krasavec. Novákovo působení ve Flamengu tak bylo dost omezené, a i pro kapelu byl Petr trochu problémem. Viktor Sodoma totiž zpíval Black is Black a jiné anglické věci, což zajímalo jiné publikum, než které chodilo na Nováka. Nakonec přišel do Flamenga za Viktora Sodomu Karel Kahovec, který ale rovněž zpíval anglicky.  

Miroslav Graclík
HVĚZDY POPU které jsme milovali 2
Nakladatelství Petr Prchal 2012
Počet stran: 207, stovky černobílých fotografií
paperback
cena: 129,- Kč
ISBN: 978-80-87003-33-6

Foto: Nakladatelství Prchal / Hvězdy popu, které jsme milovali 2