Kultura21.cz

Máte kolem sebe sousedy, se kterými v létě společně na zahradě grilujete, v zimě posedíte u kávy nebo čaje? Pořádáte společné oslavy nebo dovolené? Buďte za ně vděčni, protože to nemusí vždy být. O tom, jak také mohou vypadat „sousedské vztahy“, vypráví knížka Romany Beránkové Koně za plotem.

Tři sousedé se spojí proti čtvrtému. On má peníze, oni jsou v početní převaze. Navíc se řídí právě heslem „my máme pravdu, protože nás je víc“.

Když jsem tuhle poměrně útlou knížku poprvé otevřela, málem jsem ji po prvních pár stranách zase zavřela. Říkala jsem si - podobných situací kolem sebe vidíme denně tolik, tak proč o tom ještě číst a místo relaxu se zlobit i u knížky. Ale nakonec mi to nedalo a s malými přestávkami na „rozdejchání“ některých situací jsem příběh dočetla. Říkala jsem si, že přece spravedlnost musí někde být a když je člověk v právu, měl by mít šanci se oné spravedlnosti dovolat. A že Boží mlýny melou…znáte to.

Ale jak říká Pepík Svoboda (postava z příběhu, která se potýká jednak s lidskou hloupostí a zlobou, jednak s byrokratickým postupem úřadů): „Nemelou, a jestli melou, tak asi ne tak rychle, abych se dožil toho, že vůbec něco semelou.“

Když dostanou za pravdu pomluvy a lži, slušné jednání nemá šanci na úspěch.

Celkem vzato, tenhle příběh není pro pobavení a nevím, jestli je pro poučení. Asi jak pro koho. A vlastně nemá ani správný „dobrý konec“. Je to zkrátka jako v životě. Vztahy se trochu uklidnily, ale spíš mi to připadá jako klid před bouří, než „sousedé“ popadnou dech.

Zajímalo mě, kde se vlastně vzal námět knížky, jak je to s její autorkou a jestli je to celé pravda. A proto jsem se paní Beránkové zeptala:

Jak je to s předlohou vaší knížky, jsou námět a hrdinové skuteční? I když to asi není správně položená otázka. Spíš bych se měla zeptat, jestli jste se sama s podobnými sousedy setkala, protože vypadají velmi realisticky?

Samozřejmě, že předlohou pro tenhle příběh byl život. Myslím, že každá kniha je inspirována tím, co autor sám prožil, nebo co mu někdo dopodrobna vyprávěl. I když všichni hrdinové Koní za plotem jsou vymyšlení, inspirací pro ně byli skuteční lidé, které znám.

V některých situacích jsem opravdu musela knížku odložit a vydechnout a říkala jsem si, tak tohle je moc. Ale občas jsem se i zasmála. Třeba když Svoboda vyhrožoval Haně Šlechtové peklem. Nebo nad hrnečkem s nápisem „Jsem hodná holka“. Právě sousedka Šlechtová vypadá jako „ta“, bez které by nic z toho nebylo.

Vyhrožování peklem je jen příkladem, jak funguje policie a úřady. Svoboda řekne v rozčilení Šlechtové, že po smrti skončí v pekle. Ta to oznámí na policii jako vyhrožování. Policie napíše zprávu a předá případ na odbor sociálně správní. Tam se jím několik hodin zabývají úředníci, než jej odloží jako bezpředmětný, neboť výhružku podobného typu nelze splnit. V knížce vyzní celá situace humorně, takže se čtenář zasměje, ale když si uvědomíme, že zaměstnanci policie a úřadů, kteří strávili několik hodin své pracovní doby nad takovým nesmyslem, jsou placeni z daní tvrdě pracujících lidí, může nám z toho být akorát tak smutno. Sousedka Šlechtová je vytvořena podle skutečné žijící postavy. A hrneček s nápisem „Jsem hodná holka“ také skutečně existuje. To mohu doložit. 

To je ono. V reálu máte občas dojem, že se úřady zabývají nesmyslnými záležitostmi a důležité věci se neřeší. Přiznám se, že mi trochu vadily některé výrazy, které Vaši hrdinové používají. Na druhou stranu, kdyby byli oni sousedé „civilizovaní“, asi by podobné spory nevznikaly.

Používání vulgarismů není zrovna příjemné, ale pokud se chcete přiblížit obyčejným hrdinům, pak je nezbytné. Kdyby na sebe v knížce rozzlobení sousedé křičeli třeba „Pro pět ran do čepice“, nikdo by tomu v dnešní době nevěřil.  Otázka civilizovanosti s drsnými výrazy tak docela nesouvisí. Kdyby byli všichni sousedé civilizovaní, dokázali by daleko lépe tolerovat jeden druhého a je pravda, že podobné spory by nevznikaly.

Ukázka:

Nebe bylo blankytně modré a odpolední sluníčko, které se už sklánělo k obzoru, altánek příjemně vyhřálo. Seděli jsme u kávy v zimních bundách, Petr a Renata v teplém lyžařském oblečení a měli si co povídat, proto¬že jsme se od Vánoc neviděli.
Dýchánek přerušil náš syn: „Tatí, je tady pan Šlechta." „Kde je to ,tady'?" „U vrátek."
Pepa se neochotně zvedl od kafe a šel se podívat, co mu soused chce. Bylo mu předem jasné, že to nebude nic příjemného, přesto za sebou nechal otevřené dveře od altánu, takže jsme s Petrem a Renatou mohli část rozhovoru slyšet.
„Fakt, hroznej hajzl seš. A nedělej, že nevíš, o co de. Nedělej, žes tu rouru neucpal."
„Nevím, o jaký rouře mluvíš, takže mi to buď řekni, nebo přestaň otravovat. Já tu mám návštěvu."
„Tvoje návštěva je mi u prdele. Pojď si tam zkusit bydlet, abys věděl, jaký to je, když ti nevodtejká vodpad." „Já nevím, že ti nevodtejká vodpad." „Nekecej, že nevíš. Dobře to víš. Ty seš fakt hroznej hajzl," pokračoval si sám pro sebe Šlechta, otočil se od vrátek a vydal se ke svému domu.
„Hroznej hajzl. Zmrd všech zmrdů," neslo se přes plot až k altánu, kde jsem pořád ještě seděla s Renatou a s Pe¬trem.
„To je na Pepu? Že mu na to nic neřekne…“ podivil se Petr.
„To je tím, že je nahluchlej. Nejspíš to ani neslyší," vysvětlila jsem.
„Máte tu pořád takhle veselo s těma sousedama?" zajímala se Renata.
„Už je pryč. Myslí si, že jsem mu ucpal nějakou trubku. To asi myslí odpad," oznámil Pepík, když vzápětí vpadl zpátky do altánku.
„Já obdivuju, že se nenecháš vyprovokovat. Žes mu něco neřek, když ti tak sprostě nadával," řekl Petr uznale.
„Von mi nadával?"
„Tak vidíš," kývla jsem na Petra.
„A co mi říkal?"
To už jsme se museli smát všichni. Zatím to ještě byla legrace.

Kromě sousedů, vymýšlejících nesmyslné prohřešky, kterým nakonec sami věří, jsou v textu dost odborné texty, zabývající se úředními dopisy a doklady se spoustou paragrafů a různých zákonů. K tomu je také potřeba se v nich vyznat. Vyznáte se nebo jste si nechala radit?

Jakkoli se úřední dopisy v knížce zdají absurdní, ani jeden z nich jsem si sama nevymyslela. Čerpala jsem ze skutečných příběhů, takže i ty dopisy, přípisy, rozsudky a nařízení byly skutečné. V podobném znění je opravdu napsali čeští úředníci. I když to zní trochu smutně, spousta úřadů u nás se řídí pouze psanými zákony. Lidský faktor nebo sám život je pro ně něco, s čím si nedokážou poradit. Všechno, co udělají, musí mít podloženo psaným zákonem. Zákoník je ale jen útlá knížka. Do ní se život nevejde. Kdyby se úředníci začali řídit také selským rozumem, všem by se nám žilo lépe.

Knížka Koně za plotem není Vaše první a ani poslední, ale všechny jsou o životě kolem koní. Na čem pracujete teď?

Letos v létě jsem dokončila knížku „Holky, hurá, Texas“. Osm českých žen se vydá do Ameriky na dvoutýdenní jezdecký kurz. Kovboj Joe jim přidělí koně a učí je pracovat s dobytkem. To se samozřejmě neobejde bez spousty humorných situací. Joe je trpělivý učitel, dobrák a kliďas, ale už po dvou dnech zjišťuje, že tahle parta českých bab mu dá pořádně zabrat. Jeho odlehlý ranč na texaském venkově se otřásá ženským smíchem, který občas přehluší i noční vytí kojotů.

Romana Beránková vystudovala na pedagogické fakultě v Plzni mateřský jazyk a na učitelské místo nikdy nenastoupila. Po narození syna devět let působila v Českém rozhlase v Plzni, kde působila ve zpravodajství a publicistice, došlo i na moderování. Jak říká: „Měla jsem štěstí na lidi, od kterých jsem se mohla učit a na které pořád vzpomínám (Květa Bodollová, Alena Kaliánová, Jiří Blažek, Petr Vacek a další). Díky rozhlasu jsem se školila u lidí jako Egon Lánský, profesorka Jiřina Hůrková, která učila české výslovnosti snad všechny hlasatele i moderátory v Česku, nebo dlouhodobý korespondent Hlasu Ameriky Jolion Naegele.“ Z rozhlasu odešla těsně před narozením své dcery. Holčička začala velice brzy mluvit. Kromě dožadování se jídla neustále říkala, že umí jezdit na koni a že chce koně. Možná něco z minulého života, kdo ví…

A tak se do rodiny dostali koně. A protože se chtěli učit od těch nejlepších na světě, do jejich života opět vstoupily legendy: Buck Brannaman, Martin Black, Joe Wolter, Vašek Bořánek…

Poslední léta se věnuje hlavně koním a psaní knížek.

Koně za plotem
Autor: Romana Beránková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2011
Stran: 223
Vydalo nakladatelství: Stavebniny Beránek
Hodnocení: 90 %

Zdroj: www.romanaberankova.cz