Volná nezastavěná krajina se v české kotlině stává čím dál míň dostupným zbožím. Jedním z viníků jejího nedostatku je prostorové rozpínání měst, která expandují do šířky především v podobě tzv. suburbií, kolonií rodinných domů. Na tento architektonicky, environmentálně a sociálně problematický jev pohlíží značně kriticky Pavel Hnilička.
Rodinný dům většina lidí vnímá jako nejlepší možný způsob bydlení, jako ukazatel určité výše společenského postavení. A v souvislosti s tím, jak stoupá životní úroveň určité skupiny obyvatelstva, si tato skupina plní své sny o „bydlení mimo město, v blízkosti přírody a na dobré adrese“. V nesčetných případech „satelity“ navazují na původní venkovskou zástavbu. Z původních venkovských sídel, kde to před lety žilo typickou venkovskou pospolitostí, se stávají neosobní, chladná místa, noclehárny, jejichž ulice jsou během dne liduprázdné. Noví obyvatelé se jen zřídkakdy zapojují do kulturního a společenského života obce, zelené stěny z tújí nebo hradby plotů, které nepropouští pohledy zvenčí, tak novousedlíci vytvořili i okolo sebe.
Kniha poukazuje na zajímavý paradox, kdy většina obyvatel předměstských čtvrtí touží po bydlení blízko přírody, ale výstavba rodinných domů a náležející dopravní infrastruktury přírodu ničí a vzdaluje ji od výstavních rodinných domů. Mnohdy tak dochází k situaci, kdy příroda není v okolí satelitních městeček na dosah, pokud ovšem obyvatelé nepovažují za přírodu ruderalizované pozemky, které čekají, až se na nich započne výstavba dalších rodinných domů. Takže bydlení v blízkosti přírody se stává nesplněným snem, v mnoha případech je les či lidskou činností příliš neovlivněná krajina značně vzdálená.
Jedním z úhlů pohledu na předměstské kolonie rodinných domů je hustota osídlení. Ta přímo souvisí s krajinotvorným a environmentálním aspektem problematiky. Autor knihy zastává ideu, že větší hustota osídlení rovná se lepší využití území a tudíž lepší suburbie. S odvolání na jiné významné urbanisty navrhuje řešení v podobě viladomů a řadové výstavby rodinných domů, kdy nedochází k tam značnému „spotřebovávání“ volné krajiny. Autor však poukazuje pouze na urbanistickou, případně environmentální stránku věci. Z pohledu sociologického či snad psychologického se mi však toho řešení jeví jako nereálné. Mnoho lidí přesídluje z městské zástavby do vesnické právě z důvodu, že tato je poněkud rozvolněná. Míra soukromí dosahuje podstatně větší míry, nejbližší sousedé nesídlí za zdí, ale v řádu desítek metrů od obydlí. Nabízí se otázka, zda toto není jedním z hlavních důvodů, proč se obyvatelé do předměstských kolonií rodinných domů stěhují? Ač je Pavel Hnilička profesí architekt, pokusy o psychologický rozbor či odkazy na sociology specializující se sociologii bydlení by jeho knize rozhodně prospěly. Tyto dva vědní obory považuji za klíčové v otázce vzniku a uspořádání suburbií i jejich obyvatel. Bohužel jsou v Sídelní kaši opominuty.
Poslední kapitola knihy se zabývá tvorbou místa. Pavel Hnilička správně poukazuje, že bydlení nepředstavuje jen vlastní obydlí, ale i jeho návaznost na veřejný prostor. V předměstské zástavbě toto napojení nepředstavuje hladký, rovný přechod, ale dělící prvky mezi dvěma prostory, soukromým a veřejným jsou velmi výrazné. Autor knihy považuje za jeden z faktorů pro kvalitní bydlení „hustotu událostí“ ve veřejném prostoru a významuplnost míst, tedy ulice a náměstí „kde to žije“, kde se lidé (spontánně) setkávají, zastavují se, prostě nemají tendenci prostor rychle opustit. Pochybuji, že ulice mezi šiky řadových domů a blízké okolí vyzdvihovaných viladomů disponují vysokou hustotou událostí. Jistě, dochází zde k početným setkáním v důsledky výšší míry koncentrace obyvatelstva než v rozvolněné zástavbě, ale nepředpokládám, že se jedná o setkání až tak chtěná a zamýšlená.
Sídlení kaše jistě figuruje v seznamech povinné literatury studentů architektury. Přestože je nejspíš primárně určená odborné veřejnosti, nejeden laik v ní nalezne zajímavé informace, pokochá, případně se zděsí nad fotografiemi předměstských čtvrtí a především podnět k zamyšlení nad urbanistickým ubíráním českých měst i vesnic.
Sídelní kaše
Autor: Pavel Hnilička
Žánr: odborná
Vydáno: 2012
Stran: 207
Vydalo nakladatelství: HOST
Hodnocení: 55 %
Zdroj foto: nakladateství HOST
| < Předchozí | Další > |
|---|
Jan Vavřík (1978) pracoval mnoho let v dětském domově, kde jej příběhy dětí ovlivnily natolik, že se staly podkladem pro napsání první knihy Kolotoč strachu, na kterou navázalo volné pokračování Případ Kláry P. Začal také psát povídkový blog, z ...
V nakladatelství Pointa vyšla velmi zajímavá kniha Petra Neckáře s názvem Nebe nebo.
Hana Mikulenková na výstavě představuje především obrazy z posledního roku z cyklu pojmenovaného příznačně FLOW. Abstrahovanou exotickou krajinu na těchto plátnech protínají proudy energie a světla. Vzniká tak obsah přítomnosti s odkazem na...
Nejznámější švýcarská spisovatelka Johanna Spyri (1827–1901) se narodila a dětství prožila v malebné vesnici Hirzel. Dodnes zde v domě, kde autorka příběhu o osiřelé holčičce Heidi chodila do školy, působí muzeum, které ...
První hotové záběry a první plakát představují tvůrci rodinného filmu Děti Nagana, který v únoru zamíří do kin. Hynek Čermák v něm vede partu kluků do důležitého hokejového zápasu s tenisákem na plácku proti starším rivalům z vedlejší ves...