Kultura21.cz

Pohádkové příběhy jsou všude kolem nás – někdo je vidí, jiný až tolik ne. Ti, co je vídají pravidelně, je dokáží přenést na papír pro nás, co to zas tolik neumíme. Vybrala jsem tři pohádkové knížky, které mi udělaly radost v posledních měsících. Jména jejich autorů zaručují, že tyto příběhy budou stoprocentně jiné, než bývají pohádky klasické, milionkrát omleté, přepsané – budou zcela autorské (i když jeden soubor vycházejí z dávných pověstí).

František Nepil: Strakaté pohádky

Knížka plná krásných příběhů ze života. František Nepil byl skvělý vypravěč. Potkával příběhy cestou do práce, na procházce, prostě všude, kde se právě ocitl. On viděl to, co my ostatní ne – a tak vznikaly jeho fejetony pro dospělé, tak vznikly i jeho pohádky pro malé čtenáře. V Strakatých pohádkách na nás čekají: krásná barevná čeština, velká kopa fantazie, úžasné jazykové obraty, nečekané zvraty a hlavně život, život, život. Mohli bychom je označit za pohádkové fejetony.

Strakaté pohádky uspořádaly do tohoto souboru Ivana Hutařová s ženou Františka Nepila Zdenou. František Nepil je napsal pravděpodobně v sedmdesátých letech minulého století, v loňském roce vyšly poprvé knižně. K souboru, který kdysi připravoval k vydání sám autor, editorky připojily ještě čtyři další příběhy, které byly publikovány v dětských časopisech a vznikly přibližně ve stejné době. Dvanáct pohádek, dvanáct dobrodružství ze života, jedno vyprávění hezčí druhého. Hned v první pohádce se setkáme s vodníkem z Hýskova, co vládl na Berounce od Nižboru po berounský jez, v druhé jde o ševce žalobníka, který málem kvůli žalování přišel o krk.

Osobně jsem si nejvíc zamilovala pohádku O prolhaném pejskovi, která vypráví, jak dřív nemuseli psi hlídat baráky, protože nikdo nekradl, a oni jen měli za úkol vítat návštěvy. Ale jednou jedna psí máma měla tři štěňata, jedno z nich – Haryček – chytilo od koček lhavou nemoc, kterou z koček na ostatní přenášejí kočičí blechy. Zkrátka Harýček začal lhát, jako když tiskne. A tak s ním musela máma k doktorovi Bernardýnovi, a ten to všechno odhalil. Nařídil štěněti klid v boudě a hlavně zásyp na blechy, to aby kočičí blechy neroznesly lhaní po vsi. Jenže psík neposlechl, utekl dřív, než se vyléčil, a kočičí blechy infikovaly všechny lidi v okolí a postupně se dostaly do celého světa:

Lidé se naučili lhát, a co nejhorší, naučily se to i děti. Snadno je poznáte. Ošívají se, škrábají se za uchem a podrbávají se, protože je trápí ta lhavá štípalka. Když jdou po vesnici, psi za plotem cítí, co s sebou nosí, a štěkají, až uši zaléhají. Až budou jednou štěkat i na vás, pěkně se večer umyjte anikdy už nelžete! Vždycky se to pozná! (strana 26)

Nepilovy pohádkové fejetony vyšly v Knižním klubu a ilustracemi je ozdobila (velmi pěkně) Marie Tichá.

Markéta Zinnerová: Za humny je drak

Druhá pohádková knížka, kterou jsem si užila o Vánocích, je oproti té první dlouhá. Jde o příběh, který možná znáte z televizní obrazovky. Lidušku Patočkovou tehdy hrála Ivana Andrlová.

Setkáme se s drakem, který se nevyvedl dračím rodičům tak, jak by měl a jak by si tatínek drak přál – místo několika hlav měl jen jednu. Živil se jenom dřevěným uhlím a nechtěl k obědu princezny. Byl zkrátka dobrák. Jenže uhlíři Patočkovi, který vlastnil od pana krále glejt, že v království smí mít pálit dřevěné uhlí jen on a nikdo jiný, se nelíbilo, když za pár vršky spatřil stoupat kouř z milířů. Chtěl si to se záškodníkem vyřídit, jenže si vymklkotník, a tak dcera Liduška se rozhodla, že zjistí, kdo je tatínkovi k zlosti:

Lidka viděla, jak tátu sžírá zlost a s tou zvrtnutou nohou si od ní nemůže pomoct. Napadlo ji: odčehopak jsem tu já? Nic mě nebolí, běhat umím a za sedm vršků není tak daleko. Ráno vyjdu a večer jsem zpátky. Najdu uhlíře a poprosím je, ať odejdou někam, odkud by tatínek kouř z jejich milířů neviděl. Nebo se, na mou duši, uvzteká. (strana 19)

Vedle Patočkovy rodiny je tady i rodina pana krále, ten hledá ženu synovi a dceři ženicha. Pan král se rád vychloubá, a ještě radši rozhoduje. Ale nakonec se nakonec poleká draka. Protože se bojí o svou dceru, udělá z uhlíře Patočky krále, aby… Prostě se to všechno zašmodrchá a nakonec dopadne úplně jinak, než se zprvu zdálo. Inu, jako ve správné pohádce!

Markéta Zinnerová je pověstná tím, že píše laskavé příběhy, v nichž zdravý rozum vítězí. Moc se v nich neválčí – nemá ráda násilí a krutosti. Díky tomu je i její drak laskavý a hodný. Ale i on dokáže vzbuzovat hrůzu, zvlášť když okolí je nevědomé a bojí se ho bez znalosti věci. Vlastně nás svým příběhem nabádá: Nebojme se přicházet věcem na kloub, nestrachujme se dopředu – řada věcí by se tím vyřešila, aniž by jedna či druhá strana musela tasit meče. Nebylo by to dobré pro skutečný svět? Ilustracemi příběh doplnila dcera autorky – Petra Z. Jelen, kniha vyšla v Mladé frontě.

Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování

Vladimír Hulpach vandruje z místa do místa po celé republice a vypráví o strašidlech, která se tam či onde vyskytovala. Vždycky vyjde z dávných pověstí a bájí. Je milé si číst o skřítcích, čertech, pokladech... Do nového výboru se vešlo téměř padesát pohádek. Jen je škoda, že nemapují celou republiku rovnoměrně – například Brdy v tomto výboru jednoznačně vedou. Je mi trošku jasné, proč, pan Hulpach je právě tady doma. Proto jsou mu asi místní pověsti nejblíž a asi jich i nejvíc zná.

Užila jsem si pěkně s přízraky a démony, procestovala kus země a pokochala se ilustracemi Karla Franty – z tohoto hlediska se zdá být kniha přínosem. Jenže ne všechno je v novém výboru dobře – velmi okleštěný výběr pohádkových vyprávění (původní vydání mělo dva svazky a putovalo zvlášť po Čechách a zvlášť Moravou a Slezskem) vlastně mnoho zamlčelo, a tak se někteří čtenáři-patrioti mohou cítit ošizeni. To je, myslím, trošku na škodu. Za větší prohřešek však považuji sazbu – nitkové písmo a šedý tisk se špatně čtou. A to si pohádkové báje Vladimíra Hulpacha opravdu nezasluhují. Kniha vyšla v Albatrosu.

Prošla jsem se pohádkami autorů, které mám ráda. Je dobře, že tyto příběhy vyšly – poprvé, podruhé či pokolikáté… Vždyť všechny patří do zlatého fondu knížek pro děti a mládež. Jen se mne neptejte, která z nich se mi líbila nejvíc – nevím, to nedokážu určit. Tohle dilema nechávám s radostí na vás – čtenářích.

František Nepil: Strakaté pohádky; vydal Knižní klub, 2012
Markéta Zinnerová: Za humny je drak; vydala Mladá fronta, 2012
Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování, vydal Albatros, 2012

Zdroj foto: webové stránky jednotlivých nakladatelství