Příběh spředený jako pavučina

Středa, 12 Únor 2014 00:00 PhDr. Jana Semelková

ospanku perex Nebylo lehké pročíst se začátkem. Stejně jako k vám přicházejí sny, tak Katharina Hagena spřádá příběhy několika lidí. Zprvu se zdá, že každý jednotlivý příběh je tady sám o sobě, že se každý odehrává v určitém čase a prostoru a nemá s těmi dalšími nic společného, že lidé z nich k sobě nepatří, nejsou mezi nimi žádné vztahy. Každý jako by si žil na své nitce, kterou si přede, opečovává a druhého na ni nepustí. Ale tak tomu není.

Stejně jako my, tak i lékařka Ellen pochopí, že teprve společně všechny jemné nitky vytvoří křehkou pavučinu, v níž má každý z lidí i příběhů své nezaměnitelné místo – musí vést tak, jak vedou, kdyby tomu tak nebylo, změnila by se i pavučina.

O spánku a mizení je jemný poklidný text, který se dotýká citlivě vztahů mezi lidmi – vztahů těžko pochopitelných, vztahů rodičovských a mileneckých, vztahů sousedských, kamarádských, vztahů k sobě samotnému… Veškeré nitky, které nám dala autorka k dispozici, soustředila do jedné jediné bezesné noci, v níž hlavní hrdinka Ellen, odbornice na spánek, nemůže usnout. Nezabírají její techniky, kterými léčí své pacienty s poruchami spánku. Tu noc se Ellen totiž hlavou honí celý dosavadní život, myšlenky nelze zklidnit, utišit víry, které vytvářejí v hlavě, které odhalují jednotlivé obrazy. Ale životní osud lékařky Ellen se neodkrývá chronologicky, pěkně popořádku, vždy vypluje na povrch okamžik, který ji zrovna přepadne a nějakým způsobem tíží. Ovládne její mysl a nutí ji nad ním přemýšlet, hodnotit ho, vykládat příčiny a důsledky svého jednání právě v tom kterém momentu. A tak se sice na přeskáčku, ale dopodrobna, dozvídáme o Ellenině dětství, o jejím vztahu k zdánlivě nepřístupné mamince, o složitém soužití s otcem, jenž měl a stále má vlastní pravidla, a ta se musela a musí dodržovat, o nemluvném Andreasovi, s nímž tvořila v dětství a dospívání nerozlučnou dvojku, s nímž se toulala v okolních lesích a který se snad měl stát jejím životním partnerem, jenže nestal, o prázdninovém příteli Lutzovi, co ji a Andrease rozdělil a zmizel hned, jak se dozvěděl, že s ním čeká dítě, o vlastní dceři, o které si všichni v Německu myslí, že se narodila z nějakého podivného vztahu v Irsku, kam Ellen utekla na dlouhých sedmnáct let, o tajemné Martě, která se nedávno přistěhovala do vsi, chodí po okolních lesích, skoro nemluví, zdá se být neviditelná, přitom však něco sleduje, nebo někoho?

Ten příběh, který upředla Katharina Hagena je skutečně křehký jako pavučina, nesmí se v něm potrhat vůbec nic – nemůžete přeskočit stránku, vynechat řádek – okamžitě se vám zhroutí a nedozvíte se zhola nic. Krásný jímavý příběh jedné ženy, kterou opustil ten, co ho milovala, a nenáviděl ten, co miloval ji, zprvu jakoby měl čtenáře uspat, kolíbá ho, halí do snů, aby pak s gradací odhalil vše, co se kdysi, před sedmnácti lety v Grundu přihodilo, aby pravda vyšla najevo.

O spánku a mizení