Kultura21.cz

Edna Nová v roce 2020 vydala prostřednictvím crowdfundingového nakladatelství Pointa svou knihu Ženy z Bohnic. Zajímavý rozhovor s Ednou o tom, co stálo za napsáním knihy, a co následovalo po něm, připravila Martina Čápová. 

„Edna Nová“ není zase tolik obvyklé jméno, asi je to pseudonym či alterego? Máš nějakou historii/příběh, jak jsi k „Edně“,a ještě k tomu „Nové“, došla?

Edna je tady tak dlouho, že se jedná prostě o mé druhé jméno. I muž mě tak někdy oslovuje, někteří přátele mi říkají jen Edno. Kdysi jsem ji vyhrabala v nějakém anglickém románu a pod Ednou publikovala své první povídky. Když jsem si pak zakládala blog na Idnes, tak byla Edna jasná volba. Jenže Edna nikdy neměla příjmení a Nová bylo první, co mě napadlo, žádná divoká sofistikovanost ve zvoleném příjmení tedy není.

Přemýšlela jsi už dříve před hospitalizací, že bys napsala nějakou knihu, kde by ústředním motivem byla psychická porucha?

Touha napsat knihu je u mě odvěká. Duševní porucha také. Tudíž to považuji za docela přirozený vývoj, který se ovšem plně zvědomil až po hospitalizaci.

Proč ses rozhodla vydat svou první knihu v Pointě (pomocí crowdfundingové kampaně); nezkoušela jsi ji nejprve vydat klasickou cestou, tedy rozeslat nakladatelům?

Nezkoušela. Považovala jsem to za cestu nejistou a zdlouhavou. Také jsem měla jasno, že ilustrace musí být od Lenky Vernerové, což by velké nakladatelství asi pravděpodobně neakceptovalo, kdežto u Pointy jsem si vše řídila sama. Bohužel i propagace je zcela na mně. Někdo by řekl, že jsem v propagaci úspěšná, vyšlo x článků, byla jsem v DVTV, recenzi zveřejnili na Idnes a Novinkách, jenže mě to neskutečně unavuje. Je to takové “tak kam bych se ještě vetřela”. A třeba na sociální sítě jsem dost marná, nebaví mě, radši napíšu nějaký nevážný článek na blog, než se pachtit s nějakou umělou fotkou. Nebo jsem si napsala i recenzi na svou vlastní knihu. Tím, že jsem ironická a sarkastická někdy až na půdu, si tenhle akt můžu dovolit a nikdo mě ani neobviní z přehnané “sebezahleděnosti”, i když je to asi na křehké hraně...

Edna občasně bloguje na idnes: https://ednanova.blog.idnes.cz/

Říkáš, že tvá kniha se pokouší o destigmatizaci psychických poruch. Jak chápeš tento akt destigmatizace?

Je to zajímavé, jak každý destigmatizaci chápeme jinak. Mou knihu četla jistá nejmenovaná organizace, která lidi s duševním onemocněním podporuje. Má kniha se jim zdála spíše stigmatizační, což je krásný pokrytecký paradox. Destigmatizace u mě znamená, že budeme otevřeně mluvit o problémech, nikoliv sdělovat polopravdy. Tedy říct, že se jedna má hrdinka v alkoholovém deliriu pochcala, to už hodně lidí vidí za hranou. Nebo, že se po prášcích přibírá, potí. Není to jen zobnout pilulku a je hotovo.

V době, kdy se zvyšuje konzumace analgetik, a kdy jsou lidé užívající antidepresiva označování za pojídače drog, je tento argument také na hraně pokrytectví...

Haha, s tím užíváním léků je to věčný boj… Můj muž je přesvědčený, že povaha nemocí je ryze ovlivněna duševním rozpoložením jedince. Tudíž dle něj si já za svou depresi vlastně můžu sama. Tohle je taková věčně ohraná písnička. Já bych šla i dál, lidi považují antidepresiva za drogy, ale de facto se koukněme na spotřebu alkoholu, kávy… Pokud na tohle přistoupíme, pak jsem tedy skutečně závislá na antidepresivech a na kávě. Zde si neopustím malý dodatek: teď užívám dva léky, které jsou prvotně určeny na schizofrenii, i když ta mi nikdy diagnostikovaná nebyla, krásně mi ty léky zabírají. Mozek je skutečně neprobádaný.

S tou neprobádaností je to obdobné i v případě elektrokompulzivní terapie, tedy elektrošoků. Doktoři neví, co přesně tuto regeneraci pomocí elektrostimulačního impulzu způsobuje, ale očividně to funguje (pokud je správně užita). Mohla bys to blíže popsat z tvé strany?

Možná mě právě fascinuje ten akt, že se vlastně neví, jak to přesně funguje. Jasně, dochází ke stimulaci, ale co je dál? Já se po ECT cítila jak znovuzrozená, mé problémy nezmizely, ale byla jsem v módu, kdy jsem byla schopná se jim postavit. Na druhou stranu mám od té doby pocit, že má paměť je mizernější, ale třeba byla mizerná už dávno a já teď mám jen výmluvu.

Jaký je podle Tebe stav české psychiatrie? V knize popisuješ, jak jsou v Bohnicích pokoje třeba i po deseti, jedenácti lidech. Nebo jak je Rivotril běžnou každodenní součástí pacienta v prvních týdnech hospitalizace...

Stav české psychiatrie se stále zlepšuje a stále je co zlepšovat. Ano, vyzdvihuji asi hlavně ty negativní aspekty, které mě zasáhly. Zároveň už zapomínám říkat, že mám nyní skvělého psychiatra, chodila jsem k několika skvělým psychoterapeutkám. Takže psychiatrie má naději, pokud ji budou dělat lidé jako oni. Ale obecně Bohnice člověka semelou, semelou lékaře, sestry a další personál, semelou pacienty.

Jaké jsi zažila nežádoucí projevy antidepresiv, kromě toho, že ti zrovna nezabírala?

Po Lithiu jsem zvracela. Po Zyprexe přibrala. Mám snížené libido, s čímž je dost problém u mužů, který ovšem málokterý muž přizná.

Jaký máš pohled na experimentální léčby depresí a úzkostí pomocí psychedelik jako je LSD a jiných?

Bacha na to! Využití LSD se už pomalu přestává považovat za experimentální, ale míří se k tomu, že se fakt bude používat. Obecně mě psychedelika zajímají a fascinují, ale jsem natolik přecitlivělý člověk, že si nikdy netroufnu něco podobného užít, protože máme v rodině schizofrenii.

Světová zdravotnická organizace (WHO) podle posledních statistik tvrdí, že za deset let stoupl počet depresivních poruch téměř o pětinu. Jakými hlavními faktory bys tento trend vysvětlila?

No jasně že tím odosobněným životem, co vedeme. Tlak na výkon. Já pracovala v sociálních službách, člověk by čekal, že v tomto odvětví je “výkon” druhotný, ale omyl. Chceme stále více a více, přijali jsme agresivní diktát doby za normu. Vše zvládat, být krásná, vzdělaná, štíhlá, skloubit rodinu a kariéru. Tolik nároků! Být slabá a říkat si o pomoc se nenosí.

Hodně mluvíš o absenci terénní psychiatrie v Česku… co by tato psychiatrie měla obsahovat, proč je tak důležitá a proč u nás z tvého pohledu není dostatečná?

Ideál by byl, kdyby lékař mohl navštěvovat pacienty doma. Případně absence terénních, speciálních psychiatrických sester. Lidi v mánii, úzkosti, depresi, bludu nejsou kolikrát schopni ordinaci lékaře navštívit, nejsou pak zaléčení a jejich stav se zhoršuje. Jenže žijeme v době, kdy je bohužel nedostatek lékařů obecně, tudíž představa, že lékař bude ještě schopen časově zvládat objíždět pacienty je hudbou daleké budoucnosti. Existují ovšem alespoň terénní sociální pracovníci, ale jejich pomoc je samozřejmě limitovaná jejich profesním odvětvím.

Foto: Martina Čápová