Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Co si mnozí z nás představí, když se řekne ,,velký bílý ŽRALOK“? Hádám, že jste si právě vybavili nezastavitelného zabijáka, nejen díky filmu ,,Čelisti“ obecně vžitý předsudek. Nemám pravdu? Tito tvorové ale za svou robustnost nemohou, pouze se snaží přežít, ostatně jako my všichni. A nakonec, tím nejvíce obávaným predátorem naší planety je asi člověk. Přináším vám rozhovor s Richardem Jaroňkem, cestovatelem, dobrodruhem, ale především fotografem nejen pod mořskou hladinou, ale i ve společnosti divokých afrických zvířat. Článek vznikl také díky festivalu Voda Moře Oceány, kde byl R. Jaroněk jedním z vážených hostů a umožnil mi položit mu několik otázek. A kdo ví, třeba právě vy, díky jeho odpovědím, změníte názor na obávané tvory oceánů.

Jezdíte na festival VMO každý rok? Od prvního ročníku?
Na festival jsem začal jezdit již od zahájení, kdy se ještě konal v Ústí nad Labem, zhruba pět let. Pak se vše přestěhovalo na Hlubokou, kde jsem byl dva roky a letošní ročník byl vlastně dvanáctým. Přiznám se, že asi čtyři roky v řadě jsem musel chybět, protože právě podzim mi vychází vždy na Afriku.

Co vás dostalo na takovou akci?
No, tak se Stevem Lichtagem (současný prezident festivalu, režisér) se znám již strašně dlouho, asi 25 let, kdy jsme spolu v Africe točili filmy. A jeho prostřednictvím jsem věděl o začátku této akce, takže jsme domluvili přednášku a začal jsem na festival jezdit.

Je známo, že focení jste měl rád již od dětství, co vás ale přivedlo k takovým extrémům?
Myslím, že zde jde o přirozený vývoj samotného fotografa. Od starých foťáků mého táty jsem začal fotit jen pro sebe a pro rodinu, ostatně po revoluci přišel velký zlom a toto focení začalo s potápěním. Dalo by se říci, že jsem se vyvinul z potápěče ve fotografa. Od focení malých rybiček, pstruhů tady u nás, postupně k murénám a nakonec k žralokům :), kteří byli stále větší. Největší boom žraloků byl někdy v devadesátých letech, kdy jsme právě se Stevem Lichtagem natáčeli film Carcharias o Velkém bílém žralokovi, který byl zároveň prvním filmem natáčeným bez ochranných klecí. Zde se hodně moje kariéra vyrýsovala. Přišla chuť pracovat s obrovským predátorem. Navzdory všem řečem, že žraloci jsou pouze ,,stroje na zabíjení“ jsem zjistil, že jde s tím tvorem vyjít. Jde ho vyfotit, pohladit, svézt se na něm…Zjistil jsem, že ,,ten netvor“ vlastně až takovým netvorem není. Každopádně, a toto se každou svou přednáškou snažím vysvětlit lidem, zabíjení je jeho přirozenost.

Jak se psychicky připravujete, když skáčete do vody za žralokem? To se přece nedá udělat jen tak…
Tak asi vypít před ponorem půl flašky Whiskey (smích). Začátky byly děsivé. Dnes pozoruji chování, každý pohyb a jednotlivou činnost. Žralok se může zdát klidnou rybičkou, ale taky to ve skutečnosti může být agresivní blázen. Zásadní je, jestli je to mládě, nebo dospělý jedinec, ať už s jedná o vodu, nebo souš. Starý lovec už jen tak bezmyšlenkovitě do všeho nekouše, může ho to stát například zub, nebo jiné problémy. Naopak mládě kouše z rozmaru a touze po poznání skoro do všeho. V podstatě se dá říci, že nikdy nevíme, jak celý ponor dopadne, záleží na připravenosti, ale i na zvířatech, která potkáme.

Máte nějaké upomínkové zranění?
Na to jsou takové dva komické příběhy. Jednou se mě někdo zeptal, jestli jsem už utopil foťák, já hrdě hlásím, že ještě nikdy – a ten den jsem ho utopil! O rok později se mě někdo zeptal, jestli mě někdy pokousal žralok, opět hrdě hlásím - ,,pánové, za celou moji kariéru mě žralok nepokousal“ – a ten týden se do mě zakousli třikrát! Dvakrát do prstu a jednou do zadní části. Jde o to, že během krátké doby se velmi změnilo chování těchto tvorů. Pravděpodobně jde o jejich vymírání a s tím spojené uspořádání hierarchie. Jinak musím říct, že je spousta průšvihů, avšak žádný smrťák jsme ještě neměli a doufám, že taky nebudeme. Například mému kamarádovi se zakousnul žralok do nohy, viděl jsem vykousnutí svalu z ruky a taky skalp blonďatého člena našeho týmu – jeho vlasy se zaleskly.

Je jisté, že máte vztah ke zvířatům, ve vašem případě se jedná o ohroženější druhy. Jste členem nějaké organizace na záchranu těchto druhů?
Jsem členem několika nadací a dnes je to již princip každé mé přednášky. Snažím se nenásilnou formou otevřít lidem oči, protože fauna velice rychle mizí. V mnoha případech už to není za pět dvanáct, ani za minutu dvanáct, ale již po dvanácté. Veškerá témata mých přednášek proto, bohužel, končí pesimisticky. Ať už je to na souši – nosorožci, nebo pod vodou, těžce hledám cestu, jak jim pomoci.

Jste autorem několika knih, na stránkách je k přečtení spousta vašich povídek, dá se tedy říci, že máte jistou vášeň i pro literaturu?
Samozřejmě je to spojené i s fotografováním, protože fotku je potřeba okomentovat a doplnit ji příběhem, mimo to jsem vždy psal. Určitě jsem dokonce dříve psal, než fotil. Zatímco spolužáci nesnášeli češtinu, já jsem se slohem takový problém neměl a bavilo mě to. V patnácti jsem vymýšlel romány, literatura mě bavila a zůstalo mi to dodnes. Na vojně jsme psali první erotické romány, pornoromány a celkově jsem se vyvíjel s dobou. Psaní mi také pomáhá se prezentovat a momentálně píši šestou knížku.

Umělci mívají vzory a idoly, o koho se u vás jedná?
Musím říct, že jsem nikdy neměl přímo žádného fotografa jako vzor. V životě jsem potkával různé lidi, kteří se do mě jaksi promítli. Kamarádi na cestách, se kterými se různě zachraňujeme… Co se týče té ,,žralokologie“ :), mám k obdivování spousty potápěčů, freediverů a samozřejmě také Steva Lichtaga, skvělého producenta a režiséra. Sám jsem se nechtěl ani u někoho inspirovat, jistě se mi líbilo spoustu fotek a prací ostatních umělců, ale chtěl jsem být co nejvíce originální. Vždy jsem chtěl být Jaroněk.

Navštěvujete spoustu kultur a mnoho zajímavých lidí. Máte nějaký titul, třeba jako náčelník M. Stingl?
Ano, hodně jezdím do pozoruhodných kmenů a mám zajímavou příhodu. Jednou se nám stalo, že se porouchalo auto uprostřed vesnice a shodou okolností jsme se seznámili s jakýmsi vůdcem tamějších domorodců. Dali jsme si nějaký alkohol, seděli a klábosili. Vtom se přede mě postavil chlapec v otrhaném triku s obrázkem Usámy bin Ládina. Spontánně jsem z něho to triko strhl a samozřejmě se rozpoutala nepříjemná atmosféra, kdy všichni přihlížející vytáhli mačety a napjatě sledovali situaci. Najednom mi došlo, co jsem udělal v náhlé euforii a hned mi bylo jasné, že teď nás zabijí, rozsekají. Sundal jsem si vlastní triko a věnoval ho tomu chlapci. Nato jsem začal vysvětlovat náčelníkovi lámavou angličtinou, proč podporuje terorismus. Bin Ládinovy skutky jsem zdramatizoval a všichni na mě koukali s velkým překvapením. Samozřejmě o tom nic nevěděli a ihned mi začali říkat učitel národů. Pojď, budeš tady s námi bydlet a budeš nás učit.

Naposled se zeptám, kde si můžou naši čtenáři prohlédnout vaši tvorbu a popřípadě, co se chystá?
Shodou okolností teď byla výstava na té Hluboké, která bude následně tři roky kolovat po všech obchodních centrech a po větších městech. Také určitě odkazuji na webové stránky www.uniquenature.cz