Středověké právo se sice od dnešního liší, ale Emma Riedová nedá při psaní na zkušenosti ze své advokátní praxe dopustit

emma riedova 200 Emma Riedová vystudovala práva a dějiny umění a pracuje jako advokátka. Zaujetí pro dějiny a napínavé zápletky ji provází už od střední školy, kdy psala povídky i kratší historické a detektivní příběhy. Tuto svou vášeň zúročila už při psaní svého prvního historického románu Královské intriky, který se odehrává ve 14. století, a po jeho vydání v Knižním klubu (2014) si rychle získala srdce čtenářů. Její druhá kniha Pařížské rekviem vznikala převážně v době autorčina několikaměsíčního studijního pobytu v Paříži a v květnu spatřila světlo světa kniha Suďte spravedlivě, o které se více dozvíte v našem rozhovoru.

Jak trávíte prázdniny? Máte už po dovolené, nebo je teprve před vámi?

Právě teď si po dlouhé době užívám dovolenou s rodinou a s přáteli, a to v přívětivém barokním městečku Manětín. Západní Čechy s jejich historickými zajímavostmi a nádhernou přírodou mi skutečně přirostly k srdci, takže se sem ráda vracím.

Užíváte si letních dní také s knihami? Můžete se pochlubit nějakou, kterou jste v poslední době přečetla a zaujala vás?

Jako vášnivá milovnice klasických detektivek a obdivovatelka Agathy Christie jsem se pustila do bichle z pera Johna Currana Utajené zápisníky Agathy Christie a jsem z ní nadšená. Tuhle knihu si člověk nejvíc užije, když si před jejím čtením trochu osvěží případy, o nichž se v ní píše. Jako autorku mě zajímá, jak královna detektivek své příběhy stavěla, jak pracovala s jejich strukturou i další okolnosti jejich vydávání. Řada detailů mě překvapila – například to, že motiv činu nebo osoba vraha či oběti pro ni někdy hrály až druhořadou roli a párkrát je v průběhu psaní nebo i mezi jednotlivými vydáními změnila (třeba motiv u Tragédie o třech jednáních). Líbí se mi, jak si po léta sbírala a zaznamenávala různé nápady, aby pak měla z čeho čerpat, nebo jak umně recyklovala některé prvky a zápletky, aniž jsme si toho my jako čtenáři všimli.

V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?

Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.

Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.

Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?

Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.

emma riedova kralovske intriky

Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?

Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.

Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.

Úvodní příběh Suďte spravedlivě je zdarma ke stažení na autorčině webu.

A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?

Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.

Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).

sudte spravedlive

V knize se nacházejí celkem tři případy. Měla jste je pevně promyšlené, nebo se vyvíjely postupně?

Vše dopředu podrobně promýšlím, u detektivek to ani jinak nejde. Zkouším různou strukturu příběhů, různé pořadí scén, souvislost stop. U detektivky musíte nejen vymyslet, jak bude zločin spáchán, ale i jak bude odhalen. Zní to banálně, ale je to přesně ten důvod, proč nedokážu napsat dobrou detektivku za jedno odpoledne. Když vymyslím základní strukturu, pustím se do psaní. A přepisování. Schopnost editovat své texty, pracovat s kritikou prvních čtenářů, nelpět na první verzi textu a ochota přepisovat a mazat je podle mě pro vznik dobré knihy zásadní.

A někde v průběhu psaní a přepisování najednou začnou přicházet ty nejlepší nápady. Varianty, které mě zezačátku nenapadly, souvislosti, které začínám chápat, až když s postavami žiju dost dlouho. Jedno bez druhého by bylo chabé – nepromyšlená detektivka by byla hloupá, detektivka bez spontánní živosti by byla suchá.

A dá se říct, který případ je vám nejbližší?

Na úvodní příběh Našeptávač jsem hrdá, protože myslím, že se mi v něm podařilo zachytit zlomek soudního procesu, aniž se nad ním čtenáři ukoušou nudou. Čimická tajemství jsou mi zase blízká, protože se odehrávají v místech, odkud pocházím, v krajině, kterou mám ráda. A ve Třech železných klíčích je nejvíce vidět a slyšet středověká Praha. Nejbližší mi je ale asi povídka V závějích. Jednak jsem kdysi její první verzi napsala pro svou babičku, jednak mám radost, že se mi tento příběh podařilo vystavět na malém prostoru a s malým počtem postav. To je formát, který bych si ráda ještě párkrát zopakovala, protože je pro mě náročný a tím podněcuje moji tvořivost.

Knihu Suďte spravedlivě můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do případů mistra Petra

Jak dlouho jste na knize pracovala? Kde berete čas na psaní při práci a starání se o děti? Je pro vás jednoduché si zorganizovat čas?

Suďte spravedlivě jsem psala dva roky, ale s velkými přestávkami. Základ povídky V závějích je přitom ještě o dvanáct let starší, ale v mezidobí jsem na něj v podstatě zapomněla. Jak asi vědí všichni rodiče, starat se o malé děti, pracovat a nadto ještě dělat něco tvůrčího je nesmírně náročné. Nebýt podpory manžela a širší rodiny musela bych psaní na dlouhou dobu úplně odložit. Věřím, že nejlepší cestou pro mě i pro mou rodinu je sdílet péči o děti s ostatními a pomáhat si navzájem. I tak se někdy okolnosti sejdou tak nešťastně, že nemám možnost psát i celý měsíc, což je frustrující. S psaním knih tedy postupuji jen pomalu, navíc se kvůli němu musím vzdát řady věcí, kterým bych se jinak také ráda věnovala. Ale nemůžu jinak.

emma riedova sudte

Vystudovala jste práva a dějiny umění a pracujete jako advokátka. Pomáhá vám tato kombinace nebo zkušenosti z práce nějak při psaní? Jak?

Během své praxe jsem mnohokrát zastupovala klienty ex offo v trestních řízeních a jakkoliv to může být překvapivé, opravdu jsem z těchto zkušeností v některých momentech při psaní čerpala. Jde hlavně o psychologické otázky, ale také o některé aspekty vyšetřování, o chování podezřelých, vyšetřovatelů či soudců. Středověké právo i jeho vymáhání se od dnešního diametrálně liší, přesto lze podle mě určitou dnešní zkušenost použít k lepší představě o vyšetřování v minulosti, protože v něčem je zločin a to, jak na něj reagujeme věčný. Zároveň jsem ve své knize chtěla přiblížit čtenářům zábavnou formou středověké městské právo. To, že jsem právník, mi při tom usnadnilo všechny rešerše a zprostředkovaně mi umožnilo čerpat ze skutečných středověkých soudních případů. Ty jsou samozřejmě většinou docela jednoduché, takže by z nich nebyla napínavá detektivka, ale pomohly mi zmapovat mé možnosti ohledně jednotlivých postav a jejich vystupování. Věřím, že to mé příběhy obohatilo a dodalo jim to určitou věrohodnost.

Dějiny mi umění mi zase velmi pomáhají s některými aspekty středověkého života, zejména v oblasti náboženství a rituálů a také v lepší představě o architektonickém prostoru ať už jde o měšťanský dům, tvrz či chrám.

Na závěr by mě moc zajímalo, jestli máte v hlavě další případy mistra Petra, případně námět na další knihu? Můžete něco prozradit?

Moje hlava překypuje nápady a mám velkou touhu vyprávět. Současně však vím, že musím být trpělivá, protože pro mě není snadné vybojovat si čas na psaní. A se mnou musejí být trpěliví i moji čtenáři. Už mi jich za poslední měsíc dost psalo, kdy bude další díl. A mě takové otázky nabíjejí energií a chutí sepsat vše, co jsem pro ně už vymyslela. Zatím to tedy vypadá, že příští kniha nebude rozdělená na jednotlivé případy, ale půjde o jeden delší, zamotaný případ. Nebude v něm chybět nic z toho, o čem mě baví psát: záhadný zločin, dobové reálie a samozřejmě i láska a pár smyslných okamžiků. Případ bezprostředně naváže na závěr Suďte spravedlivě a podíváme se v něm nejspíš nejen do Většího Města pražského, ale i dál po českém království a možná i do Markrabství moravského.

Přeji krásné léto, mnoho čtenářů a děkuji za rozhovor.