Kultura21.cz

Klára Janečková se narodila v roce 1979 ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem. Vystudovala psychologii na UPOL v Olomouci a nyní pracuje jako školní psycholožka na dvou velkých základních školách, zároveň působí jako lektorka psychologie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Publikovala odborné články i povídky do časopisů. Volné chvíle tráví cestováním, ráda navštěvuje nové země a poznává nové lidi, inspiruje se k dalším příběhům.

Jak se máte v těchto dnech? Užíváte si posledních teplých dnů, nebo už se těšíte na podzim?

Tyto dny si užívám teplo, vysoké teploty. A pokud mohu, jsem na slunci. Dává mi energii. Užívám si neobvyklé počasí i letní dny podzimu. Nemám ráda zimu, je mi zima někdy i v létě, proto se na nadcházející podzimní i zimní čas moc netěším.

Tento rozhovor se týká vaší knihy V pasti a musím se hned zeptat, kam se ztratily čtyři příběhy? V úvodu totiž píšete, že se jedná o třináctou knihu se třinácti příběhy.

Jste velmi bystrá. A jediná, kdo si toho všimnul. Ano, napsala jsem třináct příběhů, ale má redakce nakonec zvolila devět, aby kniha byla knihou pro ženy do kabelky, když cestují či odpočívají na dovolené. Nevydané příběhy mám tedy v šuplíku. Bohužel vlivem chybné korektury, zůstalo uvedeno 13 příběhů. Zde se opravdu vyplatí, že čím více očí, tím více vidí, ale přesto úvod třeba nečtou. :-)

Můžete našim čtenářům, kteří vaši knihu nečetli, stručně shrnout, co mají všechny příběhy společné?

Jsou to příběhy z mé praxe psycholožky. Společný mají osud, dostanou se do pasti, ať již záměrně či bez vlastního zavinění a musí se z ní dostat. Silné příběhy dnešních dnů. Jak jsme dohledatelní v dnešním světě, jak neopatrně zacházíme se svým soukromým životem, jak moc jsme důvěřiví.

Který z popisovaných příběhů je pro vás osobně nejsilnější? A proč?

První, Devatenáct let poté…je to moje osobní zkušenost. V 18 letech jsem se stala obětí trestného činu, únosu. Únosci byli zadrženi a šli do vězení. Jenže po devatenácti letech jeden z nich zazvonil u mých dveří...

Měla jste všechny osudy hrdinů předem promyšlené, nebo něco vznikalo i takzvaně za pochodu?

Měla jsem osudy hrdinů promyšlené. Chtěla jsem oslovit nejen dospělé čtenáře, ale i náctileté. Proto jsou hrdinové dospělí, ale i náctiletí, muži i ženy.

A psala jste příběhy postupně, nebo jste jich měla zároveň rozpracovaných více? Který z nich jste napsala jako první?

První vznikl příběh, který nebyl uveden, po něm pak Devatenáct let poté, můj příběh. Příběhy jsem psala postupně. Dokončila jsem jeden a začala s druhým.

Více o knize najdete v naší recenzi: Každý se může ocitnout V pasti

Měla jsem při čtení knihy pocit, že v některých případech muselo být psaní i náročné. Kolik jste toho tedy zvládla napsat najednou?

Mou profesí je psychologie, proto je pro mne psaní vždy vzácností. Píšu o prázdninách, když mám chřipku či si beru počítač na dovolenou. Někdy se mi daří psát pět šest hodin v kuse, třeba celý týden. Ale obvykle potřebuji pár dnů klidu, abych se oprostila z práce psychologa, a pak začnu psát. Obvykle píšu knihu půl roku až rok.

Oproti vašim ostatním knihám se jedná o povídky, tak by mě zajímalo, jestli pro vás bylo psaní jednodušší? Pokud ano, v čem?

Ano, tato kniha se mi psala nejlépe. Klasická kniha je o určitém počtu lidí a jejich příběhy musíte hodně rozpracovat, mít košatý děj, zápletku a stěžejní bod příběhu. U povídek je to snadnější, lépe se píší a děj může být strhující, mít rychlý spád a pak konec. V pasti je prvotinou mé povídkové sbírky, první zkušeností. Psala se skvěle.

A nepřemýšlíte nad tím, že byste některý z příběhů rozpracovala do nějakého delšího útvaru, například do další knihy?

Napsala jsem 13 knih a jen jednu povídkovou. Ostatní knihy jsou rozsáhlá díla. Jsem totiž spíše psavec na dlouhou trať. A určitě by některá z povídek mohla být na knihu. Ale děj povídky by byl jen kapkou v moři děje celé knihy.

Co si vy představíte pod spojením nebo situací ocitnout se v pasti?

Beznaděj, to první mne napadne. Pak plán a mobilizace vnitřní duševní, ale i vnější fyzické síly, jak se z pasti dostat.

V pasti jste psala při covidu a dokončovala ji v průběhu války Ukrajiny a Ruska. Byla by podle vás kniha jiná, kdyby vznikala v klidnější době?

Kniha by nebyla jiná. Příběhy a nápad na povídky jsem měla již před covidem. No a válka na Ukrajině ve mně zasela úvahu, zda v první povídce o mém únosu mohu dát únosce Ukrajince. Jelikož jedním z únosců skutečně byl muž z Ukrajiny. Měla jsem obavy, aby mi národnost v redakci nezměnili. Jelikož téma Ukrajinců bylo v té době velmi citlivé, ještě více než dnes. A nechtěla jsem, aby tam byla nějaká jiná národnost, protože příběh je dle skutečnosti.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do povídkové knihy V pasti

Myslíte si, že kniha dokáže dodat odvahu lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci jako hrdinové knihy? A byl to i váš cíl nebo úmysl?

Ano, kniha má být „kuchařkou“ co si počít, když se staneme obětí kyberšikany, když šlápneme vedle a nevíme, jak z toho ven. A i sondou do životů našich dětí. Čím oni procházejí, jaký je jejich svět.

Nejen v této knize se jistě projevilo vaše povolání školní psycholožky. Jak vás to při psaní ovlivňuje?

V této knize mne povolání zcela ovlivnilo. V jiných knihách mi pomáhá mít lépe vypracované osobnosti hrdinů i popis emočních situací a jejich prožitků.

A s tím souvisí, jak si od takového povolání odpočinete? Je pro vás i psaní určitou formou relaxu?

Psychologie je poslání, psaní je láska. Ano, psaní je mou formou relaxace. Psychologie je velmi smutná a duševně náročná práce. Proto potřebuji opak, smích, radost. Mám ráda tanec, hudbu, koncerty, davy lidí, které neznám. Také cestování mi pomáhá, opustit domov, neznámý kraj. Odpoutat se od starostí, které zde mám. Určitě i jóga.

Na závěr se zeptám, co vy a kultura? Navštěvujete nějaké akce, čtete, posloucháte? Dejte nám nějaký tip.

Čtu hodně, nejen odborné publikace. Čtu historické knihy, ale ty jsou náročné, knihy Alison Weirové i Philippy Gregory. Nyní mne moc zaujala kniha Andílek, ze současnosti, o adopci dívenky, která je nalezena na parkovišti. Velmi dobrý detektivní příběh. Poslouchám všechno možné. Hudbu miluji ve všech směrech. Dokážu se chytit na každý žánr. Nyní se chystám na koncert skupiny Donor, je to trochu drsnější hudba, melodický rock, mají dobré texty a jsou to geniální hudebníci. Stálicí pro mne je Tomáš Klus či Marek Ztracený, ale i Kryštof. Ti patří spíše k létu. Miluji také kino, nyní se chystám na český film Bod obnovy.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: archiv Kláry Janečkové