Filip Klouda: „Japonsko mi každý den trochu chybí.“

Filip Klouda: „Japonsko mi každý den trochu chybí.“

Tisk

filip klouda200Filip Klouda se narodil v roce 1994 v Praze a při psaní svých prvních románů Lovci nocí (2016) a Vzdálená místa (2021) se inspiroval americkými a jihokorejskými thrillery. Fascinaci východní Asií zužitkoval v nejnovějším románu Neonová cizinka, v němž zároveň vzdává poctu kinematografii. Pokud zrovna nesedí v kině, pracuje jako reklamní copywriter, čte kyberpunk a poslouchá elektronickou hudbu. V současnosti žije v Londýně, kde dokončuje magisterské studium scenáristiky na London Film School.

Tento rozhovor se týká vaší poslední knihy Neonová cizinka. Na úvod se zeptám, jaký máte vy sám z tohoto titulu pocit?

Pochopitelně mě těší převážně pozitivní přijetí čtenářů, ale zároveň vnímám i nedostatky, s nimiž jsem se v drtivé většině smířil. Samozřejmě bych našel sekvence, které bych nejraději zrychlil, zpomalil nebo třeba úplně vypustil, ale myslím, že u každého projektu taky nastává chvíle, kdy je třeba si říct, že jste spokojený s tím, co máte, a posunout se dál. Nicméně v porovnání s předchozími knihami jsem tentokrát o něco spokojenější.

Moc by mě zajímalo, jak vás napadl zrovna takový námět a jak dlouho ve vás zrál?

Neonová cizinka měla původně být horor z Česka, který vycházel z tradice japonských duchařských hororů konce minulého století, jako jsou Kruh nebo Nenávist. Už v té době jsem měl vymyšlenou protagonistku Alex, akorát nebyla scenáristka, ale řidička Uberu. Pak jsem zapochyboval, že by takový příběh našel místo na trhu, a obrátil se k myšlence napsat thriller z Japonska, který ale musí mít hmatatelnou českou stopu. O hodinu později jsem si začal googlovat, kolik Čechů se momentálně pohřešuje v zahraničí. Postupem času mě to zavedlo k případům lidí pohřešovaných v Japonsku, z nichž se jeden stal inspirací pro Neonovou cizinku. Z původního hororového námětu pak v knize zůstaly některé snové pasáže.

Uvádíte, že jste se inspiroval jedním případem zmizení. Bylo složité si o něm najít informace a psát o policejních postupech?

Tento konkrétní případ je velmi dobře zdokumentovaný a existuje k němu dost pramenů, které jsou veřejně dohledatelné. Pro můj výzkum byla naprosto klíčová kniha People Who Eat Darkness Richarda Lloyda Parryho. Jde o hloubkovou rekonstrukci celého případu od zahraničního zpravodaje, který popisuje zpackané vyšetřování tokijské policie i přešlapy pozůstalých, zejména rodičů zmizelé ženy. Je to velmi analytický a kritický pohled, neboť poukazuje spíš na všeobecnost lidského selhání, než aby hledal viníka v kulturních rozdílech. Podobně užitečné k pochopení práce japonské policie byly i Tokyo Vice Jakea Adelsteina a True Crime Japan Paula Murphyho, byť divoké historky prvního jmenovaného je třeba brát s rezervou.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Výlet do Japonska plného tajemství

Nebyl pro vás vnitřní problém v tom, abyste nebyl vůči policii příliš kritický? Jak jste se to snažil vyvážit?

Chtěl jsem být opatrný, protože některé vyobrazené postupy, jako třeba policejní výslech plný scestných otázek, můžou dnes už být překonané. Pokud bych se za každou cenu držel reality, policie by s Alex nikdy nejednala tak na rovinu. I tlumočník Hiroki by byl zdrženlivější. Na druhou stranu jde o fikci – příběh musíte navzdory autenticitě dramatizovat. Pak mě trochu uklidnilo, když jsem si přečetl pár japonských knih, kde autoři naprosto nonšalantně vykreslují policii jako zcela neschopnou. Oproti nim je Neonová cizinka velmi mírná.

neonova cizinka

Líbí se mi, jak jste dokázal popsat, jak nějaké kulturní šoky a odlišnosti, tak i pocity lidí žijících v zahraničí. Vycházel jste z vlastních zkušeností?

Vyobrazení kulturních šoků bylo jednou z nejtěžších částí psaní. Kdykoliv jsem popisoval japonské kulturní a společenské zvyky, musel jsem si neustále připomínat, že píšu z pohledu osoby, která s nimi nemá žádné zkušenosti. Do prvních verzí se příliš promítala jejich znalost, ale zároveň jsem nechtěl, aby byla Alex zaskočená z každé úklony – hledal jsem rovnováhu. Při psaní Čechů žijících v zahraničí jsem čerpal z vlastních zážitků z doby, kdy jsem pobýval v Nizozemsku. Jakmile začalo být zřejmé, že se po necelých dvou letech vrátím zpět do ČR, překvapily mě reakce několika lidí z mého okolí, kteří si mysleli, že v cizině zůstanu až do smrti. Inspirovalo mě to k mentálním stavům několika postav Neonové cizinky, kteří si návrat domů vykládají jako synonymum osobního neúspěchu. Specifické situace postav jsou ale zcela smyšlené.

A jak se vám dařilo vcítit se do lidí, kteří někoho ztratili? Dělal jste v tomto ohledu nějaké rešerše?

Na to se obtížně odpovídá bez spoilerů, ale vyznění Neonové cizinky do značné míry ovlivnila výpověď otce zmizelé Britky Lucie Blackman právě z knihy People Who Eat Darkness. Aniž bych cokoliv vyzradil – chtěl jsem zachytit pocit ukřivděnosti, s níž se však musíte vyrovnat jen vy sami.

Hlavní postavou Neonové cizinky je Alex. Jak se vám psalo z pohledu ženské hrdinky? Nebylo to pro vás příliš složité se do ní vžít?

Pro mě to nepředstavuje žádnou komplikaci, už má předešlá kniha měla ženskou hrdinku. Stejně tak ale nedokážu posoudit, jestli jsem byl úspěšný. Myslím, že bolesti, jimiž si Alex prochází, jsou ryze lidské. U specificky ženských témat bych byl opatrnější a možná bych si rozmyslel psaní z první osoby. Než se text dostal k nakladateli, tři skvělé betačtenářky mi pomohly vyladit detaily ženské perspektivy, které jim připadaly nevěrohodné, a moc jim za to vděčím. Nemyslím, že existuje jedna správná ženská perspektiva, kterou byste z pera muže mohli považovat za dokonale autentickou, ovšem ani betačtenářky se neshodly ve všem. V takové chvíli se musíte obrátit zpět k povaze postavy, která příběh vypráví. Později následoval zásah mojí precizní redaktorky, která přinesla další nové postřehy. Jinými slovy, nebyl jsem v tom sám, ale veškeré nedostatky jsou mé vlastní.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do Neonové cizinky

Nemůžu se nezeptat, co vy a Japonsko? Předpokládám, že máte prochozená místa, o kterých píšete v knize a máte tuto zemi rád. Je to tak?

Ano, většinu míst v knize jsem osobně navštívil, kromě několika výjimek. Třeba s policejní stanicí v Šindžuku osobní zkušenost naštěstí nemám, ale nějaký Japonec v recenzi na Googlu zmínil, že se jeho požadavku vysmáli do telefonu, což mě sice pobavilo, ale vykreslení atmosféry to zas tak nepomáhá. Japonskem jsem fascinovaný dlouhodobě, ale zároveň jsem nechtěl napsat adorační text o někom, kdo tam objeví své skutečné já, protože takový příběh jsme viděli nebo četli mnohokrát. Čím víc o té zemi víte, tím zřejmější jsou její hluboké nedostatky a společenské nespravedlnosti. Proto jsem cíleně zvolil vyprávění z perspektivy ženy, která si od japonského prostředí drží odstup, ovšem postupem času zjišťuje, že to není tak docela její volba, protože japonské prostředí si hlavně drží permanentní odstup od ní.

U Japonska ještě zůstaňme. Co se vám vybaví, když se řekne Japonsko?

Tokio a jeho betonová džungle. Film Angel Dust. Nekonečně bohatá gastronomie. Že mi ta země každý den trochu chybí.

A co vás na této zemi fascinuje a naopak překvapuje?

Fascinuje mě, jak se nevzdávají minulosti, ale teď myslím poměrně nedávnou minulost jednadvacátého století, kterou už jsme na Západě stihli opustit. Japonci si stále kupují CDčka a půjčují DVDčka, ve firmách používají faxy, japonské weby jsou často zastaralé jako internet na přelomu milénia. V něčem mi to imponuje, protože si to spojuji s respektem ke starším technologiím a fyzickým médiím. Samozřejmě to má i svou odvrácenou stránku. Kdybych byl nucený něco řešit na úřadě, radost by mě okamžitě přešla. Překvapují mě jejich bezzubá politická řešení klesající porodnosti a stárnutí populace, která bruslí kolem podstaty problému – brutální a dehumanizující pracovní kultury.

filip klouda

Jak to máte s japonskou kulturou? Máte například rád zdejší autory knih?

Cestu k Japonsku jsem si našel přes audiovizuální kulturu a videohry. Pokud jste v nultých letech vyrůstali na PlayStationu, je v podstatě nemožné, abyste neměli rádi alespoň jednu japonskou hru. A s nimi se vám otevřel nový svět. Mě konkrétně zavedl k japonské kinematografii, zejména tvorbě Kijošiho Kurosawy, která ve velké míře inspirovala i Neonovou cizinku. K literatuře jsem se prokousal až mnohem později. Jakožto milovník thrillerů a hororů nemohu nezmínit legendy jako Keigo Higašino, Kodži Suzuki nebo Ocuiči. Ze současných autorů mě baví Mieko Kawakami a Keiičiró Hirano, ale výběr je samozřejmě do značné míry ovlivněn tím, co se přeloží do angličtiny.

I vaše předchozí kniha Vzdálená místa byla thrillerem. Je to váš oblíbený žánr? Co vás na něm hlavně láká?

Rád čtenáře držím v napětí a stavím postavy do otřesných situací, jimž musí vzdorovat i přes vlastní mentální překážky. Baví mě i hra, kterou autor rozehrává výstavbou příběhu a převracením očekávání. Číst thrillery jen kvůli zápletce a zvratům je ale dle mého chyba – jde o dost flexibilní žánr, který může být tematicky stejně sytý jako jiné druhy prózy.

Na závěr mi prozraďte, jaké máte další literární plány? Osobně doufám, že jich bude hodně.

Jsem ve velmi rané fázi příprav na čtvrtou knihu, která bude cyberpunkovou sci-fi. Ale stejně tak se všechno může zbortit a napíšu něco jiného. Nebo vůbec nic.

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: archiv Filipa Kloudy


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Ježkárnami jsem si splnil životní sen, říká písničkář Mirek Paleček

Palecek 200Mirka Palečka má hodně lidí spojeného nejen se starým dobrým Semaforem, ale rovněž s Michaelem Janíkem, s nímž vytvořil na dlouhá léta písničkářský tandem. Kdo by neznal hity jako Hele lidi nebo Prodavač limonád. Nicméně v poslední době už spolu ...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Martina Bittnerová: „Je důležité vyvolávat hlubší emoce!“

Bittnerova 200Viktor Dyk, Karel Hynek Mácha, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic a další velikáni jsou v příbězích Martiny Bittnerové zajímavým způsobem „polidšťováni“. Spisovatelka a badatelka v jedné osobě nabízí nový pohl...


Literatura

Romantičky, zbystřete: Domek v Irsku

domek v irsku200V březnu vydalo nakladatelství Cosmopolis další pohádkovou knihu Julie Caplinové z její série Romantické útěky, Domek v Irsku. Pokud hltáte příběhy o hledání lásky, o dobrém jídle a rádi se seznamujete s novými místy, pak je toto příjemné...

Divadlo

Jubilejní 10. ročník festivalu Dokořán ukáže mnoho tváří hudebního divadla

dokoran 200Vážení příznivci hudebního divadla, festival Dokořán pro hudební divadlo se již stal tradiční divadelní třešinkou na závěr sezóny a také letos před vás předestře rozmanitou paletu pozoruhodných uměleckých počinů a nabídne vám odborně s pečlivostí vo...

Film

Tereza Hirsch, režisérka, o které ví svět, ale u nás o ní skoro nikdo neví

TH perexTereza Hirsch je mladá a úspěšná režisérka, scenáristka a producentka. Narodila se německé matce a českému otci. Vyrůstala v Praze. Filmařinu studovala v Los Angeles: „Došlo k tomu v podstatě náhodou. Chtěla jsem si někam odjet odpočinout a zvítěz...