Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Baví mě vytvářet nové postavy a sledovat, kam se jejich příběh bude vyvíjet,“ přiznává Mirka Skočílková, autorka knížek jako Violka, Kdo věří na zázraky, Opuštěný dům, Vesničanka, Červená nit osudu nebo Bez lítosti.

Vaším velkým koníčkem od dětství je psaní. O čem jste v době dětství psala a máte ještě své první literární pokusy?

Psaní mě provází prakticky od dětství. Už na základní škole jsem si vymýšlela vlastní příběhy, nejčastěji dobrodružné a romantické. Bylo by zajímavé se ke svým prvním literárním pokusům vracet, ale když jsem se stěhovala, vyhodila jsem je. Bylo to v době, kdy jsem si byla jistá, že se mi nemůže takový sen, jako stát se spisovatelkou, nikdy splnit.

Co vás přivedlo k tomu, že jste na Přírodovědecké fakultě v Olomouci vystudovala matematiku a geografii? Proč jste si vybrala právě tuto kombinaci?

Matematika i zeměpis mě bavily už na základní škole. Matematika mě přitahovala svou logikou a jednoznačností, zatímco geografie mi otevírala pohled do světa a umožňovala poznávat různé země, kultury i přírodní zákonitosti. Kombinace těchto dvou oborů mi připadala zajímavá a pestrá, protože spojuje přesnost s poznáváním světa kolem nás. Jsem spíše přírodovědný typ člověka, vím o sobě, že se třeba nikdy nenaučím cizí jazyk. Jakmile je člověku dáno v jedné oblasti, jiná pokulhává. Nicméně pak je vtipné sledovat reakce čtenářů, když zjistí, že nejsem vystudovaný učitel humanitního zaměření. Jak říkal jeden můj bývalý šéf: „Číslíčkářka, co dokáže vymyslet příběh.“

Při studiu jste začala učit na ZŠ ve Skutči a pak jste jako učitelka matematiky a zeměpisu působila na Střední pedagogické škole v Litomyšli. Co vás baví na práci pedagoga?

Na práci pedagoga mě vždy nejvíce bavila práce s mladými lidmi. Mám ráda okamžiky, kdy studenti něčemu porozumí, překonají sami sebe nebo objeví, že i matematika či zeměpis mohou být zajímavé. Několik let jsem působila na Střední pedagogické škole v Litomyšli, která pro mě měla zvláštní význam, protože jsem na ní sama studovala. Byla to škola, kterou jsem měla velmi ráda a na kterou budu vždy vzpomínat s vděčností.

Před dvěma lety jsem se však po změnách ve vedení rozhodla zvolit jinou profesní cestu. Ve svém věku si velmi vážím klidného pracovního prostředí, férových mezilidských vztahů a vedení, které si svých lidí váží. Dospěla jsem k přesvědčení, že je lepší někde opravdu žít a pracovat s radostí než pouze přežívat. Dnes se věnuji svobodnější formě práce a jsem ráda, že mám více prostoru nejen pro pedagogiku, ale také pro svou literární tvorbu.

V roce 2019 jste vydala svoji první knihu Violka, román o hledání domova, která se dostala do finále soutěže Kniha roku. Jaké to bylo, když se váš sen stal skutečností a vy jste své první tištěné literární dítko držela v rukou?

Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života. Najednou jsem držela v rukou něco, co vznikalo dlouhé měsíce jen na obrazovce počítače a v mé fantazii. Měla jsem obrovskou radost, ale zároveň i respekt, protože od té chvíle už příběh patřil nejen mně, ale také čtenářům. Dodnes na ten okamžik velmi živě vzpomínám.

A následují další knihy – Kdo věří na zázraky (2020), Opuštěný dům (2021), Vesničanka (2023), Červená nit osudu (2024) a Bez lítosti (2025). Co připravujete nového? Co vás inspiruje při psaní?

Momentálně pracuji na novém románu, který se opět zaměřuje na složité mezilidské vztahy a otázku, zda lze odpustit nevěru a znovu si vybudovat důvěru. Inspiraci nacházím především v životě kolem sebe. Zajímají mě lidské osudy, vztahy, radosti i bolesti. Často mě inspiruje skutečný příběh, rozhovor nebo situace, kterou někde zahlédnu.

Podle čeho si vybíráte, jaké téma ve svých knihách zpracujete?

Vybírám si témata, která se mě nějakým způsobem dotýkají nebo ve mně vyvolávají silné emoce. Píšu především o vztazích, protože právě ty považuji za nejdůležitější součást našich životů. Zajímá mě, jak lidé reagují v mezních situacích a jaká rozhodnutí dělají.

Jaká jste čtenářka? Zaujala vás v poslední době nějaká kniha, kterou byste doporučila čtenářům si přečíst?

Jsem poměrně všestranná čtenářka, ale nejraději mám romány ze života a psychologické příběhy. Ráda čtu knihy, které ve mně zanechají emoce a přimějí mě přemýšlet i po dočtení. Nerada doporučuji jen jednu konkrétní knihu, protože záleží na čtenářském vkusu, ale obecně mám ráda příběhy, které jsou postavené na silných lidských osudech.

Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví?

Psaní je pro mě způsob odpočinku, seberealizace i možnost vyjádřit své myšlenky a emoce. Baví mě vytvářet nové postavy a sledovat, kam se jejich příběh bude vyvíjet. Každá kniha je pro mě novou cestou a dobrodružstvím.

S rodinou žijete ve Skutči a o sobě říkáte, že ráda sportujete a cestujete, milujete procházky u moře, čínskou kuchyni a dobré filmy. Při cestování ráda objevujete nová místa, nebo se raději vracíte na svá oblíbená? A čím vás zaujala právě čínská kuchyně?

Mám ráda obojí. Baví mě objevovat nová místa, poznávat jiné kultury a získávat nové zážitky, ale zároveň existují místa, kam se velmi ráda vracím, zejména ta spojená s mořem. Procházky po pobřeží jsou pro mě ideálním odpočinkem. Moje srdcová záležitost je Izola ve Slovinsku, kam se každý rok vracím.

Čínská kuchyně mě oslovila svou pestrostí chutí i vůní a kombinací různých surovin. Navíc mám ráda jídla, která nejsou stereotypní a vždy dokážou něčím překvapit.

Zdroj foto: archiv Mirky Skočílkové