Kultura21.cz

Řečeno s mírnou nadsázkou - novinářka a spisovatelka Blanka Kovaříková ráda zkoumá životy lidí z černobílých fotografií a filmů. Literatura faktu v jejím podání rozhodně není „suchá“, sama autorka zdůrazňuje potřebnost „člověčiny“ v textech. V současné době připravuje k vydání knihu s názvem Zločin a vášně za rady Vacátka.   

Co způsobilo, že postava slavného kriminalisty Vacátka se stala objektem vašeho zájmu?

Řídím se výrokem samotného pana rady Vacátka, který řekl: „Nepodceňujte náhodu. Náhoda je mocná věc. Bez ní nedokážete nic!“ Právě náhoda tomu napomohla, abych se v roce 2006 seznámila s potomkem jednoho z prvorepublikových detektivů, panem Tučkem, a pak už se jen řetězily události a setkání s rodinami dalších policistů včetně vnuků skutečného vládního rady Josefa Vaňáska, díky nimž se podařilo dát dohromady mnoho unikátních svědectví.

Máte zvláštní vkus. Dnešním ženám většinou imponují herci, zpěváci, sportovci, miliardáři…

Moje dcery mi někdy v žertu říkají, že píšu jen o černobílých lidech. Myslí to v nadsázce – tedy o lidech z černobílých fotografií a černobílých filmů. Narodila jsem se výrazně staršímu tatínkovi, který mi za totality o první republice vyprávěl, a zřejmě někde tam bych hledala kořeny svého zájmu o tuto dobu. V mém hledáčku jsou i herci, ale ti, které můžeme řadit mezi skutečné osobnosti: Oldřich Nový, Karel Höger, Svatopluk Beneš, Vladimír Ráž…. U nich mě láká objevovat tajemství, ne u dnešních celebrit, které své intimity ochotně prodávají na titulních stránkách bulváru.

Křtu první knížky o radovi Vacátkovi se v roce 2007 účastnila mj. Květa Fialová, Věra Nerušilová a Stanislav Fišer

Před pěti lety vyšla kniha s názvem Rada Vacátko a jeho hříšní lidé. V těchto dnech se dostává na trh novinka Zločin a vášně za rady Vacátka, kterou jste sepsala společně s Milošem Vaněčkem.  Souvisí vydání druhé knihy s ohlasem na předchozí vydavatelský počin?

Jsem ráda, že se knížka Rada Vacátko a jeho hříšní lidé líbila, ale k sepsání druhé knihy mě vedlo i to, že se mezitím objevily další důležité postavy a zajímavé informace, které si přímo řekly o pokračování. Musím také poděkovat Nakladatelství Brána za mimořádnou vstřícnost k tomuto tématu. Z vlastního průzkumu mohu říct, že některá jiná nakladatelství se toho bála, anebo mi vnucovala svou představu, jak by knížka měla vypadat. V Bráně mi ponechávají absolutní autorskou svobodu.

Jak vám vyhovovalo psaní ve dvojici?

Miloš Vaněček se podílel i na první knížce jako odborný poradce. Jeho role je především v tom, že se umí dobře pohybovat v archivech a nachází cenné podklady. V nové knížce zpracoval pasáže, které se týkají odbornějších záležitostí, například drog. Dlouho pracoval v Národní protidrogové centrále a o obchodování a zneužívání narkotik ví snad všechno. Mojí doménou jsou zase osobní zpovědi, příběhy – prostě ta „člověčina“, kterou se snažím najít i u brutálního zločince.

Blanka Kovaříková s Milošem Vaněčkem z Národní protidrogové centrály

Je něco, co jste v knize chtěla mít a z nějakého důvodu to nebylo možné dohledat nebo zveřejnit?

Za jednu ze stěžejních kapitol v nové knížce Zločin a vášně za rady Vacátka považuju tu, která se zabývá osudy policejních lékařů. Tam jsme narazili na jméno MUDr. Jaromír Teplý. Jistě si vybavíte kauzu ministra Jana Masaryka, který byl 10. března 1948 nalezen mrtvý na nádvoří Černínského paláce. My už dnes máme zpracovaný osud dr. Zdeňka Borkovce, který byl jako detektiv z Bartolomějské první na místě činu, ale po chvíli ho šéf Státní bezpečnosti dr. Hora z místa odvolal. Za policejní lékaře se dostavil právě dr. Teplý. Opět – zasáhla náhoda. Původně měl mít službu dr. Šanovec, manžel někdejší prvorepublikové herečky Evy Gerové, ale ten onemocněl žloutenkou. Dr. Teplý jako šéf policejních lékařů to tedy vzal za něj. Vše, co následovalo, máme zmapované z vyprávění Ing. Josefa Vejvody, syna dalšího policejního lékaře dr. Vejvody. Nemohli jsme si to však ověřit v archivu, nedostali jsme se k žádným potřebným dokumentům. A tak se ptám: existují vůbec?
 
Kniha Zločin a vášně za rady Vacátka obsahuje řadu fotografií.  Fungují jako kvalitní koření. Bylo složité je najít?  
 
Práci s obrazovým materiálem dnes považuji za stejně důležitou jako práci s textem. Na knižním trhu narážíte dnes a denně na mnoho kompilátů, které se ale snaží tvářit jako autentické. Jedním z rychlých vodítek pro čtenáře proto je, když v knížce vidí archivní snímky v dobré kvalitě, které nejsou stažené z internetu či skenované z časopisů. Dobové fotky navíc mají obrovské kouzlo a často i velkou vypovídací hodnotu. Za jejich zapůjčení patří velký dík všem, kdo na knížce spolupracovali.

Autorka se nechala zvěčnit na dobové trojdílce do nové knihy Zločin a vášně za rady Vacátka

Upravila jste si názor na „staré dobré časy“ meziválečné Prahy?

Myslím, že tu dobu dnes už nevidím tak idylicky jako kdysi, když jsem šla s tatínkem na procházku šedivými pražskými ulicemi za totality. Tehdy jsem si představovala, jak to za první republiky bylo všechno krásné. Samozřejmě nebylo. Zločinci byli stejně krutí a bezcitní jako dnes a podvodníci neméně vynalézaví. Ale přesto se mi zdá, že hodnoty jako čest a morálka měly větší váhu.

Zůstalo ve vás - ve vztahu k předválečné kriminalistice - nějaké tajemství?

Je jich spousta a nemusí jít jen o „nejpopulárnější“ vraždu Vranské, kterou se dodnes nepodařilo objasnit. Tajemstvím je pro mě zahalena třeba i smrt pana rady Vaňáska. K dispozici máme jen strohé oznámení, že zemřel na sepsi, tedy celkovou otravu organismu. Ale proč k ní došlo, nevíme. Nevyjasněná je i sebevražda jeho dcery Adély, k níž se uchýlila koncem srpna 1948. Svému synovi zanechala silně vlastenecky zabarvený dopis, byla členkou národně socialistické strany…

V textu vaší nové knihy často odkazujete na dobové novinové články.  Co myslíte, byl tehdejší mediální obraz zločinu odlišný od toho, co nabízejí současná česká média?

Pokud chcete slyšet, jací byli novináři tehdy a nyní, asi vás zklamu. Nelze je házet do jednoho pytle. Vždycky byli poctiví profesionálové jako legendární František Gel – mimochodem ještě stále nedoceněný! – a pak pisálkové, kteří šli po senzaci a nějaké ověřování fakt je jen zbytečně zdržovalo…. A tak je tomu i dnes.  

Měla by média pěstovat kult úspěšných detektivů, kriminalistů či státních zástupců?  

Co to je pěstovat kult? Říkáme, že média by měla být objektivní, ale co to je objektivní? Podle mě je pravda vždycky subjektivní, ale publicista by měl být při psaní poctivý. Tedy nelhat sám sobě a hlavně čtenářům, ať už ve jménu čehokoliv. Připadá mi, že se bojíme psát obyčejně, upřímně, ať už o osobnostech nebo společenských jevech. Spousta článků je dogmatických, anebo tzv. prázdných. Kolikrát se přistihnu, že dočtu nějaký text a zjistím, že v něm nebylo nic – jen naskládaná písmena. Psát o úspěšných kriminalistech, státních zástupcích – určitě ano, stejně jako o úspěšných vědcích či umělcích. Nejsou přece na světě jen Agáty Hanychové a Ivety Bartošové.

Ještě se vrátím k vaší nové knize. Jako čtenář jsem se nemohl ubránit dojmu, že vás fascinuje kriminalistické řemeslo. Je to tak?

Asi ano, ale ještě víc boj za spravedlnost. Jako Štírka (narozená ve znamení Štíra – pozn. red.) těžko odpouštím těm, kteří se dopouštějí křivd a podvodů, kteří maří dobré věci, ničí to, co jiný pracně budoval. Nesnáším zlo a hloupost, zvlášť, když se sejdou pohromadě. To jsem napsala před lety do úvodu svých webových stránek a za tím si stojím. Od kriminalistů očekáváme, že všechny viníky pochytají, že to zkrátka za nás nějak vyřeší – takže ano, fascinace tady je.

V rozhlasovém pořadu Tobogán na téma Slavné herecké dynastie

Znamená to, že obecně máte ráda policisty, kteří „pomáhají a chrání“? Jsou to muži, kteří jednoznačně stojí na straně Dobra?

Věřím, že většina z nich stojí na straně Dobra. Jen mě mrzí, že se už několikrát po roce 1989 stalo, že vlivem nejrůznějších politických tlaků ti nejlepší profesionálové jejich řady opouštěli. V jakém zájmu asi bylo, aby tam nebyli ti nejlepší z nejlepších? Na to už se dnes s odstupem času dá odpovědět, ale kolik škod mezitím zbytečně vzniklo. Ostatně – já bych chtěla vidět profesionály ve všech sférách. Po listopadu 1989 jsem se domnívala, že to tak bude, že zvítězí nejlepší z nejlepších. Zatím vítězili jiní….

Napadá mě, že literatura faktu, které se věnujete, je vlastně také detektivní či vyšetřovatelská  činnost. Souhlasíte?

To mě na tom baví asi nejvíc! Vzpomínám přitom na dr. Miroslava Ivanova, o němž jsem kdysi psala diplomovou práci. Viděla jsem na něm, jak ho baví pátrat po stopách minulosti, ale jak ho to zároveň vysiluje a užírá. Letos jsem si na něj obzvlášť často vzpomněla a konečně jsem se přihlásila do Klubu autorů literatury faktu, jehož byl zakladatelem.

Prozraďte nebo alespoň naznačte - jakému „případu“ se budete věnovat v nejbližší době?  
 
Mám rozepsanou knížku o jedné milé herečce, ale věřím, že i v jejím případě bude co objevovat. Každý z nás v sobě nosíme drobná či větší tajemství a  ovlivňujeme své životy navzájem. Nikdo není důležitější než ten druhý, ač se tak sebevíc tváří.

DOTAZNÍK K21

Blanka Kovaříková, novinářka a spisovatelka
Narozena: 1961
Vzdělání: Univerzita Karlova – obor žurnalistika
Kořeny/současné bydliště: Praha/Praha
Novinářská kariéra:  deník Noviny, týdeník Národní listy, měsíčník Grant, Večerník Praha, Večerka, Vlasta
Bibliografie:  
• Herecké romance (2004)
• Herecké balady (2005)
• Jak se dědí sláva (2006)
• Rada Vacátko a jeho hříšní lidé (2007)
• Lexikon slavných českých dynastií (2010)
• Vladimír Ráž – Po stopách krále Miroslava (2012)
• Zločin a vášně za rady Vacátka (2012)
Oblíbená kniha: Jindřiška Smetanová - Ustláno na růžích a pod nebesy
Oblíbený film: Hodiny (s Meryl Streepovou)
Oblíbená hudba: Antonín Dvořák, swing, jazz i pop (některý)
Oblíbená architektura (styl): secese
Oblíbený člověk: pan rada Vaňásek

 Info o autorce: www.bkovarikova.cz

Zdroj foto: Zdeněk Kovařík, Martin Kubica, Pavel Šmejkal a archiv Blanky Kovaříkové