Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Už název knihy Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství napovídá, že tento původně dizertační spis se netýká současnosti, nýbrž dob, kdy přestupování Božích přikázání bylo trestným činem. Historik Jaroslav Dibelka tu zkoumá soudní protokoly ze 17. a 18. století, jak se zachovaly pro panství Třeboň.

Rozložení dvousetstránkové práce prozrazuje původní účel, tedy podrobné obeznámení s použitou metodikou, jak dokládá úvodní kapitola o kontextu evropského bádání o venkovu v raném novověku. Zdůrazňuje, že překonává dřívější nahlížení optikou třídního boje (Dibelka to nazývá poplatností "historickému materialismu") i ještě dřívější pozitivistické, jen na sběru materiálu založené přístupy, jak se uplatňovaly od sklonku 19. století.

Jmenuje základní literaturu (Kroftovy Dějiny selského stavu, Pekařova Kniha o Kosti, Procházkova Česká poddanská nemovitost, Petráňovy Dějiny hmotné kultury) i zpřístupněné edice listinných pramenů. Povšiml si, že normativní předpisy, vyžadující u poddaných určité modely chování a zároveň stanovující tresty za jejich přestupování, se mohly lišit od každodenní reality, že tedy náčrt všedního života vesnice i její mentality bude daleko složitější, že bude zapotřebí prozkoumat obšírný archivní materiál a zamyslet se nad jeho interpretací. Nákres každodennosti na vesnici patří k nepochybně záslužným počinům.

Nejsnazší bylo tedy zaměřit se záležitosti, o nichž se dochovaly vrchnostenské záznamy - zejména vyšetřování náboženských, mravnostních i kriminálních přestupků. Vedle komplexnějších náhledů se vyskytují i snadno postižitelné výseky, v daném případě zacílené na sexuální delikty. Přičemž sexuálním zločinem nebylo jen znásilnění, jak je tomu dnes, ale v zásadě jakákoli mimomanželská aktivita, v dobové terminologii smilstvo a cizoložství (a hříšný byl i sex v manželství, pokud jeho účelem nebylo plození dětí).

Lze předběžně tvrdit, že přísné - až hrdelní - tresty nebyly prakticky ukládány, že převažovaly nucené práce, krátkodobá věznění či peněžní pokuty. Také veřejné zostuzení s připoutáním k pranýři (to byl takový vysoký sloup - viz snímek) nebylo nic povznášejícího. Není však od věci ani domněnka, že leckdy byly "nemravnosti" páchány záměrně, aby se od vrchnosti snáze získalo povolení k sňatku.

Církevní i světská vrchnost se odjakživa pokoušela získat nad poddanými takovou moc, která by dovolovala kontrolu i těch nejintimnějších partií nejen ve smyslu svobody svědomí (nezapomínejme, že katolické náboženství bylo v pobělohorském období náboženstvím státním a jediným povoleným, respektive vyžadovaným), ale také ve smyslu tělesných prohlídek. Třeba na rožmberském panství i jinde měl rychtář čtyřikrát ročně za povinnost zjišťovat u neprovdaných dívek, zda neotěhotněly.

Největší část knihy je věnována chování prozrazených smilníků, kteří se ocitli před soudem, a jejich snahám umenšit své provinění. V této souvislosti nutno poznamenat, že požadavek "cti" nebo "dobré pověsti" byl pro soužití na vesnici rozhodující, že jeho porušení se mohlo zle vymstít. Zvláště status svobodné matky s "panchartem" byl nezáviděníhodný, mnohdy končíval tragédiemi, když matka v bezvýchodné situaci zabila své novorozeně a pak sama byla odsouzena k smrti.

Jestliže se vesničan nebránil pomluvám či nactiutrhání, riskoval tím ztrátu cti. Proto takové spory zpravidla bývaly podrobně vyšetřovány a obvinění potvrzena nebo naopak vyvrácena. Také je zapotřebí si uvědomit, že nejen za ženskou část domácnosti odpovídal otec rodiny, zpravidla hospodář. Selhání jednoho člena pak ohrožovalo celou rodinu, zvláště pak jeho osobně.

Dibelka trochu školometsky zjišťuje, že navzdory zákazům a hrozbám schwarzenberští poddaní - řečeno s trochou nadsázky - hřešili, seč jim oudy stačily. Je jen škoda, že obšírné citace ze zápisů ponechává bez překladu v raně novověké němčině. Také si dovoluji zapochybovat, zda některé zahraniční publikace, na které odkazuje (například poznámka 205 o knize Zemon Davisové na straně 57), vůbec četl, anžto nejenže vyšly česky, o čemž zjevně netuší, ale dokonce podle nich vznikly filmy u nás rovněž známé (Návrat Martina Guerra, Návrat Sommersbyho).

V této souvislosti nemohu smlčet, že za přínosnější bych považoval vyportrétování jednoho konkrétního lidského osudu na pozadí dobových poměrů. Vím, že Dibelka již zveřejnil jeden takový profil tulačky a zlodějky z první půle 18. století, avšak ještě zajímavější by mohl být průzkum osobnosti nikoli zcela anonymní, vytažené z archivů. Mám na mysli třeba záslužný počin profesora Černého, jenž před půlstoletím prozkoumal skutečné osudy babičky Boženy Němcové. Pro jihočeský venkov, třebaže až z 19. století, se nabízí například postava slavného putimského sedláka Jana Cimbury, literárně zpracovaná Jindřichem Šimonem Baarem. Pamětníci jeho pojetí označili na nadsazené a pravdě vzdálené.

Ostatně k Putimi: co nyní Jaroslav Dibelka objevuje jako každodennost nevolnické vesnice, tamější obyčejný učitel, schopný prozkoumat věkovité archivní materiály, zvládl ve své kronice obce Putimi rovněž. Před více než osmdesáti lety tam popsal mimo jiné i vyšetřování a postih sexuálního deliktu, byť se začerněnou pasáží o "skutkové podstatě" činu a s viníky zahalenými do pouhých iniciál, aby hanba nepadla na vzdálené potomky. Jak známo, Putim byla poddanskou vsí královského města Písku, avšak současné historické bádání o vesnici se výhradně soustředí na majetky šlechty. Nebylo by vhodné zaměřit se i tímto směrem? Lišily se poměry na vesnicích vlastněných městy od situace na panstvích, která patřila velmožům, ať již světským nebo církevním?

Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století.
Autor: Jaroslav Dibelka
Vydala Jihočeská Univerzita, České Budějovice 2012
204 stran

Hodnocení: 90%

Zdroj foto: kniha, paleografie.org