Kultura21.cz

Knihovnictví má u nás dlouhou tradici a lidové knihovny, které vycházely z potřeb městského a venkovského obyvatelstva, vznikaly zejména v první polovině 19. století.

Za doby vlády Marie Terezie (1740-1780) i její syna Josefa II. (1780-1790) se objevuje snaha o rozšíření vzdělanosti do širších vrstev společnosti. Marie Terezie zavedla Všeobecný školní řád, ve kterém doporučovala rodičům, aby posílali své děti od 6-12 let do školy. Povinná školní docházka byla od roku 1805 (císař František I.) a tím se pomalu začala měnit gramotnost nejširších vrstev.

Krokem k zřizování veřejných knihoven bylo zrušení klášterů, kterých byla naše země doslova posetá. Započala s tím právě Marie Terezie (1773), pokračoval i Josef II. (1781-1790). U všech klášterů byly knihovny a jejich knihy bylo nutno někam umístit. Začínají se shromažďovat do budovy pražského Klementina, ke kterému již byla připojena karolinská knihovna (z lékařské a právnické fakulty) a k jezuitským knihovnám svezených z Čech, přibyla ještě majoritní knihovna rodu Kinských, kterou daroval František Kinský.

Koncem roku 1777 byla otevřena Veřejná c.k. univerzitní knihovna. Správci byli bývalí mniši, kteří k této činnosti měli nejblíže. Zejména to byl premonstrát Karel Rafael Ungar, který položil základy k přestavbě knihovny přihlédnutím i k tomu, že velké množství knih doposud nebylo roztříděno. Pracoval tam od roku 1780 až do své smrti v roce 1807. Již dva roky po svém nástupu dosáhl toho, že všichni pražští knihtiskaři odevzdávali knihovně po jednom výtisku každé tištěné knihy. Od roku 1807 pak povinný výtisk byl rozšířen na celé Čechy. Také založil speciální oddíl česky psaných knih. Jeho nástupci se hlavně soustředili na pořizování katalogů (již v roce 1801 měla knihovna přes 147 tisíc svazků). V roce 1847 přichází osobnost národního obrození Pavel Josef Šafařík, který dokázal získat peníze na nákup nových knih a systematicky tak knihovnu dál rozvíjel. Jeho nástupcem se stal filozof a literární historik Ignác Jan Hanuš. Od roku 1918 byla zpřístupněna čítárna časopisů a studovna profesorům středních škol. V roce 1920 obsahuje knižní fond přes 400 tisíc svazků (vč. 4 tisíc rukopisů a 1600 prvotisků).

Podobně vznikala veřejná knihovna v Olomouci (1775). Původně jezuitská akademie s knihovnou od roku 1566, byla povýšena na univerzitní (1573), ale v roce 1647 se stává její fond švédskou válečnou kořistí. Po zrušení jezuitských kolejí na Moravě (1773) a dalších 40 klášterů (1780) se všechny knihy soustřeďují právě do Olomouce. Také od roku 1807 získává právo povinného výtisku. Po zrušení univerzity vzniká v roce 1860 Studijní knihovna. Od roku 1883 byla otevřena pro veřejnost, Univerzitní knihovnou se stává opět od roku 1946.

Tam, kde nebyly univerzity, vznikaly veřejné knihovny jinými způsoby, přes spolky, půjčovny a čítárny, nebo se zakládaly městské knihovny.

Knihovny spolků a společností byly zaměřeny na odbornou a vědeckou literaturu podle jejich zájmů, eventuelně na díla klasiků minulosti. Zájem o knihy a časopisy měli i měšťané a pro ně zřizovali knihkupci i nakladatelé půjčovny a čítárny. První čítárna byla založena v Praze již v roce 1772, její majitel končil úpadkem v roce 1791. Ani další vzniklé čítárny neměly dlouhého trvání, i proto, že půjčování knih bylo v roce 1799 zakázáno. Opět začaly vznikat po roce 1811, největší byla otevřena v Praze v roce 1843 a pod názvem Zápůjční knihovna obsahoval na 16 tisíc titulů převážně beletrie v němčině, francouzštině, angličtině, v češtině jen v omezeném množství. Zakládají se i knihovny při školách, které většinou sloužili i žákům, v Týništi nad Orlicí, v Nových Dvorech či Velvarech fungovaly již od roku 1821.

V 18.století vznikaly čtenářské spolky nejprve německé (1785) později české. Zásluhou faráře a básníka Antonína Jaroslava Puchmajera byl český spolek založen v roce 1818 v Radnicích. Snahou spolků a společností bylo zajistit přístup širšímu okruhu čtenářů a podle místních potřeb se nabízela jak odborná, tak i zábavní literatura. U českých spolků také důvodem bylo zachování a rozvíjení českého jazyka.

Pevnější a stálejší bylo zakládání obecných knihoven, i když i ty byly jako u spolků závislé na darech. Města a obce mohly většinou poskytovat vhodné prostory i pravidelnější finanční podporu (Žebrák 1834). V Berouně v roce 1837 pak zásluhou tamního děkana, který půjčoval knihy ze své soukromé knihovny a v závěti ji odkázal městu. Na konci 19. století bylo již městských a obecných knihoven kolem 267 a jejich fond činil přes 193 tisíc svazků.

Přes čtenářský klub německý 1861 a český spolek 1863 ve Vsetíně vzniká v roce 1872 Vzdělávací spolek, jehož fond tvořil základ veřejné knihovny. Od roku 1913 byla ve městě i veřejná čítárna.

Veřejná knihovna v Benešově vznikla z darů místních významných osobností a některých pražských vlastenců (Karel Hynek Mácha). V roce 1835 bylo půjčování knih sice Krajským úřadem zakázáno, ale knihovna fungovala dál. Úřední povolení bylo vydáno v roce 1847, od roku 1896 sloužila knihovna s čítárnou k bezplatnému obecnému užívání. Opět pozastavena byla v období I. světové války, v době německé okupace (1939-1945)byla pod kontrolou a vlivem okupantů.

V Liberci byla založena první německá knihovna v roce 1759 a převážně sloužila ke vzdělávání mladých duchovních. Nebyla to tedy veřejná knihovna v pravém slova smyslu, ale dochovala se ve své původní podobě až do dnešních dob. Je umístěna v původních prostorách v kostele svatého Kříže a jedná se o náboženskou literaturu psanou latinsky a německy. První veřejné půjčovně knih byla povolena činnost až v roce 1846 a ve fondu byly knihy „Rytířské, raubířské a strašidelné historie“. Půjčovné za jednu knihu byl jeden krejcar. V další liberecké půjčovně z roku 1861 bylo měsíční půjčovné za jednu knihu 35 krejcarů, za 6 knih zlatka. Již v roce 1896 byl dán návrh na výstavbu nové knihovny s čítárnou. Realizace se uskutečnila v roce 1900 na základě darů a finančních sbírek. Základem fondů byly dary z různých spolků a pro veřejnost se otevřela počátkem roku 1901. Od roku 1908 k čítárně a knihovně přibylo i hudební oddělení. Rok na to, byla knihovna přestěhována do nových prostor, kde fungovala do roku 1945. Česká knihovna vznikla později s přílivem českého obyvatelstva do města. České literární spolky své knižní fondy poskytly vznikající Lidové české knihovně v roce 1904. V čítárně bylo přes 60 různých časopisů a novin a brzy bylo nutno hledat větší prostory. Útlum v činnosti byl během I. světové války a zlom pak po vydání Zákona o knihovnictví v roce 1919. Německá radnice ale neměla žádný zájem o rozvíjení českého jazyka a tak žádosti o přidělení nových obecných prostor, či spravedlivějšího příspěvku na činnost byly pravidelně odsouvány na později. Česká Knihovní rada později si našla vhodné prostory sama, kde knihovna byla až do roku 1938. Před záborem Sudet v roce 1938 byla větší část české knihovny ukryta v Turnově bohužel do nevyhovujících prostor a tak vlhkem prakticky zničena. O zbytek, který nebyl z Liberce odvezen, se postaral Hitlerjungend.

V Ústí nad Labem také byly knihovny dvě, ale na rozdíl od jiných knihoven, byla založena nejdříve česká, která od roku 1879 měla i Knihovní řád. Od roku 1920 až do roku 1930 se stala dělnickou knihovnou, která svůj knižní fond věnovala České menšinové knihovně, která již byla založena podle knihovnického zákona z roku 1919 a pro veřejnost začala sloužit od roku 1922 v provizorních prostorách. V jiném vhodnějším prostředí pak od roku 1925 až do září 1938, kdy byla zapečetěna a většina její ho fondu později zničena.

Německá knihovna zahájila svou činnost v roce 1896 a jako Lidová knihovna a čítárna města Ústí získala novou krásnou a moderní budovu ve středu města. Fungovala, až do roku 1945 kdy byla v dubnu zasažena při spojeneckém bombardování města. Budova byla stržena, později se ukázalo, že oprava by byla finančně stejně náročná, jako její demolice.

Knihovny, to nebylo jen o mechanickém doplňování, zařazování a půjčování knížek. Vždy byla snaha učinit z nich živé kulturní a výchovné centrum. Proto v čele veřejných knihoven stály výrazné osobnosti kulturního i vědeckého světa, které prosazovaly zákon o veřejných knihovnách. Po jeho vydání (1919) se nahrazuje živelnost vývoje vznikajícími správním a samosprávními orgány nového státu. V době první republiky přestává být knihovnictví zaměstnáním vědců, spisovatelů, učitelů a dalších nadšenců, ale stává se odborným povoláním.

Česká státní knihovnická škola vznikla v Praze a německá v Ústí nad Labem.

Prameny : „Dějiny knihoven a knihovnictví „ Jiří Cejpek a kol.“ , Historické odkazy z jednotlivých knihoven

Foto: historické Wikipedie, současnost: autor