Kultura21.cz

Impulsem k vybrání této osobnosti se zajímavým životem se stala právě probíhající výstava v ústeckém muzeu „Světlo zbořeného města“.

Alfréd Piffl se narodil v roce 1907 v Kerharticích u Ústí nad Orlicí v rodině tkalcovského mistra. Studoval v Přelouči a Pardubicích, odmaturoval v roce 1925 v České Třebové, kde prof. Bělský objevil jeho výtvarné nadání. Odchází k dalšímu studiu do Prahy na České vysoké učení technické a vybírá si Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Je nucen se při studiu sám živit, ale již po roce se stává asistentem na katedře středověké architektury, kde působil po celou dobu studia. Na katedru se sice vrací po základní vojenské službě, ale jen na omezenou dobu asistentury.

Ve svém oboru nenachází místo a tak pracuje jako malíř v reklamním oddělení firmy BAŤA, později se podílí na rekonstrukcích pravěkých chat ve Státním archeologickém ústavě. Zároveň se připravoval na doktorát, který obdržel v roce 1937, psal básně a maloval. Od roku 1938 jako zaměstnanec pražské Umělecké besedy se podílel na výstavě Pražské baroko a na barokní úpravě Valdštejnské zahrady. Seznamuje se s diplomatem M. Lobkowiczem a stává se, již jako ženatý muž vedoucím centrálního lobkowiczského stavebního úřadu v Bílině, později v Roudnici. V roce 1940 je panství dáno pod nucenou správu a Piffl působí v technické kanceláři města Roudnice a zároveň jako projektant ve firmě Pracner. Totálnímu nasazení se vyhnul otevřením vlastní kanceláře civilního inženýra, ale živil se malováním obrazů. V té době vzniklo mnoho akvarelů, pastelů i grafik s roudnickými a dolanskými motivy. Také v té době publikoval práce o historických stavbách v Roudnici a v Praze. Na krátkou dobu se v roce 1945 vrátil do lobkowiczského stavebního úřadu v Bílině, kde zároveň vedl muzeum. Stále studoval a připravoval se na habilitaci na ČVUT v Praze.

Stává se pověřenec Národní kulturní komise a v lednu 1946 přechází do Muzea a archívu města Ústí nad Labem. Nejprve bylo nutno utřídit muzejní sbírky a hned se také pustil do realizace první poválečné výstavy „Podobizny, miniatury a prostředí první poloviny 19 století“. Brzy pochopil, že mnoho cenností historické ceny padlo za oběť zlatokopům, kteří byli rychlejší, než ministerstvo, které ho tam vyslalo. Procházel zkonfiskované byty a domy, a bral sebou i svého šestiletého syna, který na ústecké vernisáži o tom vyprávěl. Ten také objevil míšenský porcelán schovaný pod podlahou na půdě průmyslníka Schichta. Mnoho věcí se také nacházelo vyhozené na smetištích, kde tehdy končila velká část vybavení po německém obyvatelstvu, včetně těch vystavených miniatur. Piffl sice chápal nenávist nových obyvatel, ale jako historik nechápal zničení všeho. Proto psal články do novin a připravoval rozhlasové pořady na téma regionální historie. Jeho osvěta se však minula účinkem a to i na oficiálních místech ústecké kultury. Sám o tom napsal „bylo mi řečeno oficiálními místy, že jsem pro město nic neudělal, že to psaní po novinách nemá stejně cenu, protože lidi to nakonec nezajímá, našel-li se někde nějaký starý škvár, či nenašel“. Nevděk a nedostatečné finanční ohodnocení bylo příčinou, že využil nabídky a přestěhoval se s manželkou a dvěma syny do Bratislavy. Tam v letech 1947-1957 byl profesorem Slovenské vysoké školy technické a na Akademii výtvarných umění Univerzity Komenského. Se svými studenty prozkoumal gotické domy v Trnavě i k demolici určené objekty v bratislavském Podhradí. Také se od roku 1952 věnoval rekonstrukci Bratislavského hradu. Vypracoval k tomu i harmonogram postupu prací. Až do roku 1957 se stal vůdčí osobností záchranných prací, ke každé památce měl vždy individuelní přístup. Jeho podpis nese mnoho sakrálních staveb, které pomáhal zachraňovat nebo jako v případě románského kostela v Bíny, který byl ve válce úplně zničený, obnovit do původní podoby. Podílel se i na městské památkové rezervaci v Banské Bystrici a Banské Šťavnici. Jeho přístup k jakékoliv práci byl vždy podložen hlubokou znalostí daného problému.

Pak v jeho životě došlo k dramatickému zvratu. V srpnu 1957 byl zatčen a v říjnu 1957 odsouzen v zinscenovaném procesu pro pokus o veřejné pobuřování a pomlouvání spřátelené mocnosti. Jediným důkazem k tomu, byl soukromý dopis, který nebyl u soudu ani přečten, ale to stačilo k rozsudku na odsouzení na dva a půl roku odnětí svobody. Pět měsíců byl vězněn v Bratislavě, pak převezen do nápravného tábora Vojna v Bytízi u Příbrami. Po měsíčním pobytu v táboře si jej pracovníci věznice Pankrác vyžádali pro práci na přípravách velké výstavy archivních dokumentů. Také byl z věznice dovážen na práci na návrzích a realizaci sgrafit kláštera barnabitek na Hradčanech (za nesprávným označením barnabitky byl ženský řád karmelitánek, které získaly klášter po mužském řádu barnabitů od císaře Leopolda II, žily tam až do roku 1950). Z vězení se vrátil s otravou krve od sgrafitové barvy na ruce a měl problémy získat práci.

Začal pracovat v bratislavské panelárně a jako polír na MNV Senec. Teprve později získává práci v projekční kanceláři ONV v Pezinoku a ještě později působil jako vedoucí projektant na bratislavském pracovišti Studijního a typizačního ústavu Praha. Z té doby také pocházejí i jeho architektonické návrhy soukromých domů. Ke svému oboru se mohl vrátit až v letech 1966-67 jako pracovník Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. V té době prováděl architektonický a archeologický výzkum části hradu Děvín, vedl část výzkumu v bratislavském Podhradí, spolupracoval při výzkumu a rekonstrukci římské stanice Gerulata v Rusovcích. Od roku 1971 byl členem rady muzea v Bratislavě a téhož roku obhájil titul CSc v oboru archeologie. Prováděl architektonicko-historický výzkum Vodní věže v Bratislavě, což byl jeho poslední úkol před náhlou smrtí v roce 1972.

Výstava v ústeckém muzeu je zaměřena zejména na jeho činnost v Ústí nad Labem. Zachránil přes 4500 vzácných regionálních památek, které z části tvoří sbírky ústeckého muzea, ale také jsou uloženy v Národním muzeu, Národní galerií či v Národním památkovém ústavu. Ústeckému muzeu věnoval cyklus svých grafických listů s názvem „Zbořené město" včetně básně, vystihující atmosféru rozbombardovaných ulic. Také se zachoval jeho strojopis Kronika města Ústí nad Labem z válečné doby let 1938-1945 , kde zachytil vzpomínky českých pamětníků.

Na výstavě lze vidět dochovanou korespondenci, úřední i osobní doklady zapůjčené jeho syny i část zachráněných věcí s historickou cenou - obrazy, nábytek, sklo či vějíře z počátku 19 století i překrásný oltář z 18 století.

Foto: autorka článku