Tiché roky přináší velmi silný a lidský příběh

Úterý, 30 Duben 2019 07:00 Jana Langerová

tiche roky kniha 200 Vydání Tichých roků Aleny Mornštejnové se podle mě stalo velkou událostí letošního jara. Po úspěchu autorčiny předešlé knihy Hana není divu a humbuk kolem ní považuji za opodstatněný.

Osobně jsem se na Tiché roky také těšila a byla jsem na ně moc zvědavá. Jak Hanu, tak Hotýlek jsem poslouchala jako audioknihy a autorka na mě rozhodně udělala dojem.

Anotace knihy začíná otázkou „Co všechno nevíme o svých nejbližších?“, která je jejím ústředním motivem. Jedná se o rodinné drama představující osudy mnoha lidí, a to včetně jejich dopadů na ostatní. Jednou vypravěčkou je mladá Bohdana žijící s mrzoutským otcem a nevlastní matkou Bělou. Musí se potýkat s napětím v domě a také ji trápí, že neví nic o své rodině. Druhým vypravěčem je pak Svatopluk Žák, Bohdanin otec. Jde o oddaného komunistu, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, ale rodina pro něj znamená taky hodně. Každý vypráví zdánlivě svůj příběh, ale když se protknou, odhaluje se dlouho skrytá pravda…

Budu se už trochu opakovat, ale autorka má podle mě naprosto obdivuhodný a jedinečný styl. Dokáže totiž skvěle vyprávět, umí vykreslit postavy a navíc popsat minulost. U postav jakoby jde i nejde do hloubky, nepotrpí si na nějaké sáhodlouhé nudné popisy, ale čtenář má pocit, že dané postavy i místa dobře zná. Přitom je zde stále prostor pro představivost. Moc se mi líbí, jak dokáže popsat historii. Stačí jí k tomu jen pár řádků, ale ty mají svou důležitost a dokážou přiblížit dobu, kterou si moje generace ani nedokáže představit.

„Přestože komunisté slibovali šťastné zítřky pro všechny — nebo alespoň pro ty, kteří se na jejich budování chtěli podílet, což Svatopluk samozřejmě chtěl a ze všech svých chlapeckých sil dělal —, nešlo si nevšimnout, že okolní svět den za dnem ztrácí na pestrosti a barevnosti. Oblečení šťastných obyvatel se stávalo uniformnějším a fádnějším. Koketní kloboučky byly nahrazeny praktickými šátky, podpatky pohodlnějšími sandály a rozevláté šaty košilemi a kalhotami připomínajícími montérky. Zešedli nejen lidé, ale i ulice, připravené o výrazné štíty obchodů, nazdobené výlohy a jásavé reklamy. Státní obchody mezi sebou přece o zákazníky soupeřit nemusejí, důležitější je připomínat lidu, komu vděčí za život v míru, a tak se ve výlohách místo zboží, kterého stejně moc nebylo, přestože svádět to na válku bylo čím dál tím obtížnější, objevovaly portréty vůdců, úderníků, rudoarmějců a zase vůdců… ozdobené rudými hvězdami, srpy a kladivy. (str. 43)

Tiché roky přináší opravdu silný příběh, který je plný emocí. Ty jsou dávkovány postupně a celek působí v prvé řadě hlavně lidsky. Knihu jsem přečetla na dva zátahy, ale zůstala někde uvnitř mě a jednalo se o velký čtenářsky zážitek. Myslím si, že je Alena Mornštejnová velkým objevem současné české literatury a doufám a věřím, že napíše ještě spousty knih, které se v budoucnu stanou povinnou četbou.

Alena Mornštajnová se narodila 24. června 1963 ve Valašském Meziříčí a vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Literárně debutovala románem Slepá mapa (Host, 2013), který se dostal do užší nominace na Cenu Česká kniha 2014. Pozitivních ohlasů se dostalo i další knize Hotýlek (Host, 2015) a hlavně Hana (Host, 2017). Tento román obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih.

tiche roky kniha