Kultura21.cz

Koncem roku vyšla v nakladatelství Eroika novinka Blanky Kubešové Baletky v modrém. Tato pilná autorka žijící v zahraničí nám představila svou desátou knížku. U všech předchozích vycházela z vlastních životních zkušeností. U této, jak mi prozradila v Slávii, kavárně u Vltavy naproti Národnímu divadlu, na podzim loňského roku, to bylo trošku jinak. Ale to vám vysvětlí v našem rozhovoru sama.

Paní Blanko, Baletky v modrém jsou Vaší desátou knihou (pokud jsem správně počítala) v čem jsou tedy jiné, než knížky předchozí.

Na počátku jsem čerpala z vlastních prožitků a vracela se ke svému dětství. Deník Leošky K., Žoržína i Brácha Jerry jsou práce plné osobních zážitků. Už v tom se tedy „Baletky“ liší. Nebylo to ovšem tak, že bych po biografických prvotinách skočila rovnýma nohama do psaní řekněme autentických příběhů. Nejdříve jsem opustila analýzu dětství a začala psát o lidech, jejichž osudy jsem posbírala cestou. Začal mě víc a víc zajímat vnitřní svět hrdiny a rodily se první pokusy o psychologický román. Tak nějak vznikla Kočičí dlažba, Žabky na vodě, Vltavěnka i Otec s velkým O. To všechno jsou práce, jejichž jádrem se stalo autentické vyprávění nebo osud druhého člověka. Také v psychologickém románu Baletky v modrém jsem zpracovala traumatické zážitky autentické hrdinky. Ztíženou práci jsem měla v tom, že mi poskytla jen střípky svého příběhu.

Nová je i napínavější, téměř detektivní forma, kterou jsem se pokusila čtenáře vtáhnout do děje.
Jak se Vám tvořilo podle poznámek někoho dalšího?

Problém byl spíš v tom, že ty poznámky byly velice kusé a vzhledem k jejich intimnosti vyžadovaly naprosté ponoření, vcítění do toho, co v nich bylo třeba i jen naznačeno nebo dokonce zamlčeno. Kromě toho jsem neměla s baletem praktické zkušenosti. To vyžadovalo jiné řešení než dosud. Víc než jindy jsem na sebe nechávala působit obrazy, barvy i verše.  A pohyb! Chodila jsem do galerií, vysedávala před studiemi a obrazy baletek v pohybu, tak jak je zachytili slavní. Obraz Edgara Degase „Baletky v modrém“ dal název i mému románu.

 

Jejich hlavní hrdinky – Heda a Luďka – jsou bývalé studentky baletu. Ale v dospělosti jste jim balet nepřisoudila, proč?

V životě to tak bývá, že se nám vysněná nebo zdánlivě osudová povolání vyhnou. Tak to koneckonců dopadlo i s prototypem mojí hrdinky, ani ta u baletu nezůstala. Tohle vyplynulo z nešťastné náhody, která zasáhla jak samotnou primabalerínu a učitelku baletu Andělu, další románovou hrdinku, tak následně celý její soubor.

Jaký je Váš vztah k baletu? Chtěla jste být primabalerínou?

Tady čtenáře asi zklamu. Balet mám ráda, ale sama jsem k němu nikdy neměla vlohy.

Heda s Luďkou to neměly v dětství snadné – despotický otec u jedné a ambiciózní matka přehlížející podivínské chování vlastního dědečka u druhé – a zážitky z dětství je pronásledují a ovlivňují jejich chování v dospělosti. Myslíte si, že takové zážitky lze „přeprat“? Že lze nad nimi zvítězit?

Moje „předloha“ hrdinky to nedokázala, zážitky čas od času vyplouvaly z podvědomí na povrch. Osobně se ale domnívám, že tohle je závislé na tom, jak harmonicky se vyvíjí další život. Věřím, že zvítězit nad sebetěžšími, tedy i traumatickými zážitky, není nemožné.


Vaše prózy jsou vystavěné na skvěle propracovaných postavách – jsou hrdinové výplodem Vaší fantazie nebo jsou výsledkem pozorování a kombinace vlastností skutečných lidí, které v životě potkáváte?

Myslím, že fantazie nestačí. Nejlepší romány píše život sám a v těch mých se vždy pohybují skuteční lidé. Také základem je u mne vždy a vždycky bude prožitek. Snažím se nahlédnout do nitra hrdinů, prožívat jejich osudy s nimi a psát začínám až tehdy, když jejich příběhy a celý námět cítím jako naléhavou nutnost, jako něco, co nemohu oslyšet. Takové práce nejsou určeny lovcům příběhů, ale čtenářům, které zajímá vnitřní svět hrdiny.

Z Vašich knížek je cítit touha po komunikaci, otevřenosti, vzájemné toleranci – jste sama komunikativní? Jak je to u vás s tolerancí? Dokážete odpouštět?

Jsem samotářka, možná právě proto svoji účast věnuji lidem na okraji. Naše doba klade důraz na pomíjivé hodnoty. Těm úspěšným, mladým, zdravým a krásným dnes patří svět. Jakoby hodnota člověka klesala s jeho zevnějškem nebo věkem. I proto se snažím proniknout do duší lidí trpících samotou, zklamáním, opuštěností, a třeba i nenávistí.
Co se týká tolerance, k té je třeba dospět a učit se jí celý život. S odpouštěním je to o něco lehčí, já osobně žádné křivdy v sobě nenesu a neživím, otravuje to duši.

Která z vašich knih se vám psala nejsnáze, se kterou jste se nejvíc trápila?

S největší lehkostí a současně s radostí jsem psala Vltavěnku, snad proto vyšly tyhle tragikomické příběhy legendární, svérázné „báby ze Ždáně“ během pouhých dvou let hned dvakrát. Také Brácha Jerry se psal jakoby sám od sebe.
Daleko složitější to bylo mnohovrstevným psychologicko-bilančním románem Žabky na vodě. Tady je základem autentická výpověď člověka, který strávil několik let v komunistickém lágru, podobně jako druhý hrdina v lágru nacistickém. Oba hledají smysl života, podstatu své identity ve světě. Bylo to těžké sousto, ale snad jsem je zvládla.


Vaše knížky bývají označovány nálepkou „pro ženy“, ale čtou je velice rádi i muži. Přemýšlela jste někdy proč? Co je na Vašich prózách přitahuje?

Obávám se, že tato nálepka nezaslouženě postihuje knihy nakladatelství Eroika obecně. Vycházejí tu kvalitní ženské autorky a neměli bychom to zaměňovat s "romány pro ženy". Pravdou je, že ohlasy na mé práce chodí z obou stran. Vysvětluji si to tím, že se zabývám spíš vážnějšími tématy, a ty zajímají ty hloubavější z nás, nezávisle na pohlaví.

Baletky v modrém jsou u čtenářů, máte již nějaké ohlasy?

Otázka mi hraje do ruky, protože na tuto zatím moji poslední práci přichází snad nejvíc ohlasů ze všech mých knížek. Mám radost! A děkuju Vám i čtenářům!

A jaké překvapení pro nás chystáte nyní? Divadelní hru, román, televizní inscenaci? Prozradíte nám?

Neprozradím! Práce je zatím ještě příliš v plenkách, abych o ní dokázala mluvit. 

Děkuji za rozhovor.
Jana Semelková

zdroj foto: archiv Blanky Kubešové