Filmy z karlovarského festivalu

54kviff 200 Letošní karlovarský filmový festival skončil a oceněné tituly jsou již známy. Nebudu se k nim vracet, protože zajímavější než snímky ze soutěžních sekcí, zpravidla druhořadé, méně přínosné i přitažlivé, jsou díla uváděná mimo soutěž. Soustředí se zde filmy natočené doslova ve všech koutech světa, mnohdy neokázalé, ale přesto výmluvné, ba vášnivé. S naléhavostí sobě vlastní glosují znepokojivé jevy, zvláště narůstající projevy násilí, které se v současné společnosti vyskytují a mohutní, ať již pocházejí z kteréhokoli koutu světa. Přiblížím dvě výmluvné ukázky.

Synové Dánska

Debutující režisér Ulaa Salim (navzdory svému jménu se narodil v Dánsku), jenž dosud natáčel jen krátkometrážní filmy, se v Synech Dánska dotkl aktuální migrační krize. Ukázal, jak nárůst protimuslimských a protimigračních nálad přivedl k vítězství stranu hlásající právě takové postoje – a jak se rozmohlo násilí páchané (třeba útoky kyselinou) právě na lidech odlišné rasy. Vznikl tak snímek zasazený do současných reálií, ale současně vystavěný na domýšlení některých znepokojivých trendů.

Příběh je vystavěný na dvou odlišných, po sobě následných dějových rovinách: v první sledujeme radikalizaci mladičkého Araba Zakarii (Mohammed Ismail Mohammed), pověřeného vražedným atentátem na vůdce protestní strany Martina Nordahla (v žoviální poloze jej přiblížil Rasmus Bjerg). Nejen Zakaria, ale hlavně divák je pak překvapen, že celou přirozeně selhavší akci včetně zatčení pachatelů zosnoval vládní agent Ali (Zaki Youssef), jenž v utajení pronikl mezi muslimské nespokojence.

V druhé části se pak právě Ali stává ústřední figurou. Vyhodnocuje zvukové záznamy potají pořízené v ultranacionalistickém hnutí a marně varuje před eskalací násilí, jehož obětí se po Nordahlově vítězství stane i Aliho rodina. Za větší hrozbu nežli roztroušené a izolované islamistické teroristy (jejich akcí film začíná) tudíž Salim považuje národovecké násilníky. A příběh spěje k tragickému rozuzlení, když roztrpčený protagonista na Nordahla zamíří svou zbraň...

Salim natočil sugestivně vyprávěný příběh s přesvědčivě rozehranými motivacemi, polohu až dokumentárně naléhavého temného thrilleru přesunul k psychologickému dramatu, kdy se pokouší blíže postihnout lidskou stránku a očekávání jednotlivých postav. Především se arabské přistěhovalce, kteří sami zažili násilnosti, před nimiž utekli do Evropy, snaží vykreslit jako lidi toužící po klidu, kteří nesouzní s muslimskými teroristy, neboť se do dánské společnosti víceméně úspěšně zařadili a přijali její pravidla, nyní jsou však stále silněji ovládáni strachem z narůstající nesnášenlivosti ve společnosti.

54kviff sons-of-denmark-2019

Z filmu, pojednaného se zdánlivou „objektivitou“ a zdůrazňujícího hlavně dojetí, které čiší z ústrků, kterým jsou nevinní vystaveni, však silně čiší alibismus a idylizace. Jak bývá v příbězích tohoto druhu zvykem, téměř se vytratila úloha islámu, který svým bezmyšlenkovitým vyznavačům propůjčuje pocit nadřazenosti nad nevěřícími i ochotu jakýkoli čin poroučet do Alláhovy vůle. V tomto ohledu považuji zobrazenou sekularizovanou mentalitu arabské populace (včetně Alího, Zakarii i jejich rodin) za dosti zjednodušující, protože je téměř vyvázana z náboženských i mentálních přehrad. Navíc se jedná o bezproblémové starousedlíky...

Synové Dánska tím pádem vůbec neodpovídají na otázku, proč protestní hnutí s výraznými manipulátorskými, diktátorskými rysy získalo tak masivní podporu mezi obyvatelstvem – zjevně reagovalo na odsouvané a zamlčované problémy, které Salim už nezohlednil, jakkoli celý příběh uvodil scénou islamistického teroristického útoku.

Synové Dánska / Danmarks sønner
Dánsko 2019, 123 minut
Scénář a režie: Ulaa Salim
Kamera: Eddie Klint
Hudba: Lewand Othman
Hrají: Zaki Youssef, Mohammed Ismail Mohammed, Rasmus Bjerg
Hdnocení: 60 %

Monos

Jako druhou ukázku jsem zvolil kolumbijsko-argentinský thriller Monos, natočený s finanční podporou řady evropských zemí. Režisér Alejandro Landes jej zasadil do jakési (fiktivní?) latinskoamerické lokality právě zmítané válkou.

Pojednává o skupince mladých lidí ve věkovém rozpětí od téměř dětského věku až k rané dospělosti, kteří v odloučení procházejí snad kurzem přežití v obtížných podmínkách, nejspíše však zjevným paramilitárním výcvikem. Každopádně rvačky i fyzické tresty jsou až brutálně bolestivé, provázeny příslušnou zvukovou kulisou, používají se střelné zbraně nabité ostrými náboji. Postupující rozpad skupinky někdy dokonce spárovaných hochů a dívek, pro něž lidský život ztratil hodnotu a které posléze zůstala bez velícího dohledu, snad připomene zacílení proslulé Coppolovy Apokalypsy. Skupinka si totiž počne vytvářet svá vlastní pravidla, neúprosná ke každému, kdo by se z ní chtěl vymanit.

Na filmu zaujme jeho až hmatatelný otisk brutálního skutečna, zosobněného najmě volbou prostředí – po úvodní pasáži zasazené do sychravého vysokohorského prostředí následuje přesun do džungle, obtížně prostupného prostoru protkaného říčními spojnicemi. Právě tam se odehrají několikeré pokusy prchnout, ať již se jedná o zajatkyni (přezdívané Doktorka) nebo jednoho z příslušníků skupiny, vražedně pronásledovaného svými druhy. V této části si nejsnáze uvědomíme, jak se uvolnily dosavadní zábrany, jak usmrcení je také prostředkem k dosažení vytčeného cíle. Působivost umocňuje spontánní (ne)herectví, jednotlivým postavám propůjčující mimořádnou autenticitu.

54kviff Monos-2

Vyprávění se vyznačuje až dokumentární naléhavostí, s jakou zpřítomňuje zejména přírodní zakotvení. Kamera Jaspera Wolfa setrvává v ustavičném, veskrze promyšleném pohybu, aby v sytých, náznakově jakoby hyperrealistických barvách zaznamenala krajinu i protagonisty v ní vyskytující. Přitom postihuje i mimoděčnou malebnost všudypřítomné syrovosti. Až majestátní jsou záběry pusté, rozmoklé horské krajiny s polštáři oblaků válejících se pod ní, totéž platí pro výjevy z džungle hýřící všemi možnými odstíny zelené, pro průhledy na pružná těla pokrytá maskovacími nánosy, pro šířící se zdivošštění, jak doloží obličejové grimasy připomínající zuby tyčící tlamu šelmy.

Monos by mohl ohromit i podmanit stejně jako zmíněná Apokalypsa, ale drolí se do izolovaných výjevů, nejprve dokládajících řád a tuhou disciplinu ve skupince vládnoucí, později však převáží téma útěků, které se motivicky osamostatňují, když se dočasně stávají jediným předmětem zájmu. Případný přesmyk k podobenství o drilu, bezohlednosti pohltivší toleranci, o pádu zábran se tudíž nekonal. Což je ovšem případ i dalších podobně zaměřených výpovědí. Zatímco Apokalypsa vstoupila do legend, tyto snímky nejspíš nepřesáhnou zemi svého původu…

Monos
Kolumbie/Argentina/Uruguay/Nizozemí/Dánsko/Švédsko/Německo 2018, 102 minut
Režie: Alejandro Landes
Scénář: Alejandro Landes, Alexis Dos Santos
Kamera: Jasper Wolf
Hrají: Julianne Nicholsonová, Moisés Arias, Julian Giraldo, Sofia Buenaventuraová
Hodnocení: 60 %

54kviff poster