Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Hledáte čtení, které bude strhující, trošku historické, trošku limonádově romantické, voňavé po dobrém jídle a na druhé straně syrové válečnou tématikou a drsností etap lidské historie, na něž se raději zapomíná? Eve Makisová vytáhla na světlo arménskou genocidu, od které uplynulo smutné stoleté výročí. Velmi pečlivě zasadila historická fakta do současnosti a poslala hlavní hrdinku po stopách z tajemného dopisu své babičky do historie. Rozehrála tak překrásně romantický příběh, který podpořila babiččiným kuchařským uměním, jež vytahuje vždy, kdy se to jen trošku hodí. Můžete zde najít i inspiraci pro nedělní oběd nebo sváteční chvíle. Části věnované vaření jsou velmi propracované a protkané kulinářskou vášní, vniknou vám do hlavy a nejspíš, máte-li po ruce ledničku, půjdete na něco dobrého na zub.

Ale zpět k příběhu. Je hluboký a snad jen čas od času se uchyluje k povrchnosti…

Možná je to mentalitou tamních lidí, možná to takhle v osudu opravdu chodí, ale mám za to, že si tady přijdou na své milovníci romantiky, která je tak trošku, špetičku, neuvěřitelná. Chvílemi jsem měla problém se přenést přes tragické události, které se vzápětí po změně časové a dějové linie, měnily ve veselé, až nepřístojně veselé, případně trošku malicherné příběhy. Možná to má být proto, abychom si lépe uvědomili rozdíl mezi životem před sto lety a dnes. Nakonec je velmi těžké propojit témata, která jsou svým způsobem nespojitelná. Válka, genocida a dnešní život v turisticky atraktivní oblasti?

Vše má propojit jeden dopis, jeden deníček psaný v arménštině. To je věru výzva, přesto si myslím, že se s ní autorka poprala velmi dobře. Příběh se odehrává v mistrně stvořených reáliích a jeho rozuzlení, to, co celou dobu v knize hledáme, po čem pátráme, rozhodně stojí za to. Na konci čeká dojetí, které vás obejme a vyloudí nádherný úsměv na tváři. Za to odpouštím autorce i ten milostný příběh dvou nedospělých lidí (nebo minimálně se nedospěle chovajících). Ráda bych však věděla, jak se jejich osudy odvíjely poté. V knize jejich vztah skončil happy endem. Skončil jako limča - vyprchá nebo bude šumět dál?

Silné emoce z obou extrémních stran

Jestli ve mně kniha zanechala nějaký opravdu hluboký literární dojem, pak je to proto, že autorka šla z jedné extrémní emoce do druhé. Z až hladivě naivních scén přecházela retrospektivně do scén, které jsou doslova šokující. Nečekané. Je to jako by se vám uprostřed skvělé hostiny zvedl žaludek z něčeho, co vám hostitel předloží. Nejprve mě to jako čtenářku rozčilovalo, ale posléze jsem pochopila, že je to schválně, aby vynikla síla příběhu, aby se zdůraznily hrůzy arménské genocidy a fakt, jak snadno se na ni zapomnělo. Jak se zastrčila pod koberec…  S tímto úlevným uvědoměním se kniha dočítá mnohem snáz a lépe se pochopí dojetí, které vás obejme na konci příběhu.

Ukázka:
„Chlapci se vyšplhali na vůz, většina příliš hladová a unavená, než aby na sobě dala znát nějaké emoce. Když se dal dvoukolák do pohybu, sledovala jsem, jak mi z očí mizí rozmazaný obraz Alis a maminky, jejíž vůni jsem ještě cítila z dlaní. Tovmas si nás přitáhl blíž k sobě a v hloučku našich těl otevřel ruku a ukázal nám otcovy kapesní stříbrné hodinky s jeho vyrytým jménem, poklad, jenž se mu podařilo schovat před strážnými. Políbili jsme je, jako kdyby to byla otcova podobizna, a měli jsme pocit, že jeho duch cestuje s námi.
Odvezli nás dva kilometry stranou, pryč z dohledu a doslechu, hustým lesem. Vůz pak vyjel na mýtinu, kde zastavil a kde nám řekli, abychom slezli dolů. Tiskli jsme se k sobě a rozhlíželi se kolem. Nestála tam žádná škola, nebylo tam ani žádné oblečení nebo jídlo. Pták trylkem vábil družku, zpěv byl v naprostém rozporu s chladným děsem, jenž mě ovinul jako vlhký rubáš. Vozka nás nezúčastněně sledoval, zatímco se k nám vojáci přiblížili a začali nás obestupovat. Pak se na nás bez varování vrhli, bodali a sekali nás bajonety, ostří se zařezávala do masa. Z korun stromů se vznesli poplašení rorýsi a zběsile tloukli křídly. Některé chlapce překvapili, a ti tiše padli k zemi; jiní se pokusili utéct…“

Když Katerina našla na dně skříně pečlivě ukrytou babiččinu krabičku, netušila, jaké tajemství jí vyjeví. Člověku dojde, že své prarodiče vlastně vůbec nezná. Podstatná část jejich života nám, jejich vnukům, zůstává skryta. Katerina se vydává za děsivým tajemstvím plným bolu, ale i lásky a obrovské pokory a lidského soucitu.

O autorce

Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděluje Armenian Genocide Museum.

Název: Tymiánové dopisy (The Spice Box Letters)
Autor: Eve Makisová
Žánr: román, beletrie, historie
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 229
Hodnocení: 80 %                                        
Zdroj foto: Argo
Odkaz na web: www.argo.cz