Paříž je městem, v němž mnoho autorek nachází inspiraci. Americká novinářka Elaine Sciolino (rodačka z Buffala v New Yorku) je jednou z nich a své okouzlení vepsala do knihy s názvem Moje ulice v Paříži. Nezaměřuje se v ní na všeobecně proslulá místa a památky, ale naopak vypráví o jedné pařížské ulici, která je na první pohled zcela obyčejná, všední a rozhodně v jejím průčelí nestojí Eiffelova věž (jak bychom se na základě obálky mohli mylně domnívat).
Vlastně bych právě obálkou mohla začít. Podle mého názoru totiž působí příliš romanticky a použitý akvarel navíc vytváří dojem, jako by mělo jít o fikci (alespoň já to tak cítím). A protože takový charakter tahle kniha rozhodně nemá, musím konstatovat, že původní grafické řešení (tj. řešení originálu The Only Street in Paris) založené na decentně upravené fotografii s obsahem koresponduje lépe. O co tedy ve skutečnosti jde?
Moji ulici v Paříži bych charakterizovala jako jakousi hlubší, poeticky laděnou reportáž z ulice Rue des Martyrs. Autorka odhaluje ducha tohoto místa - upozorňuje na architektonické zajímavosti, popisuje místní obchůdky, malým dějinám věnuje stejnou pozornost, jako těm velkým. Sledujeme množství dat a jmen. Dozvídáme se, jaké velké osobnosti tudy kdy kráčely. A pak se třeba vynoří příběh místní rybárny nebo vzpomínka některého z místních obyvatel. A samotná Elaine Sciolino? Ta tudy prochází nejen jako pozorovatelka dění kolem, ale také jako jeho součást.
Dobrý nápad, řekla bych. Člověka to mimochodem donutí zamyslet se nad svou vlastní ulicí. Má také nějaký příběh? Bydlel tady někdy někdo slavný? Vlastně, když se tak plížím tímto úvahovým směrem, docházím k závěru, že by mě možná nakonec historie vlastního okolí zajímala víc než příběhy z ulice, ve které jsem nikdy nebyla. Čímž se dostávám k dalšímu bodu - tuhle knihu si zkrátka nejlépe vychutnáte na místě samém.
Možná bych to přirovnala ke komentované prohlídce zámku. Také tam jste většinou seznámeni s řadou příběhů. A když se dozvíte, že „toto zrcadlo je rozbité, protože na něj jistá šlechtična hodila svůj střevíc“, je to zajímavé právě tím, že máte ono zmiňované zrcadlo před sebou a koukáte na něj. S knihou Elaine Sciolino je to podobné. Nechci tvrdit, že bez výpravy do francouzských končin toto dílko nestojí za přečtení. Koneckonců, publikace je relativně bohatá na fotografie. A pokud bude nejhůř, stále si Rue des Martyrs můžete projít na dálku pomocí Street View.
Abych to tedy shrnula. Tuhle knihu musíte mít, jestliže - bydlíte na Rue des Martyrs, stěhujete se na Rue des Martyrs či jakkoli míříte do Paříže (v níž se nachází Rue des Martyrs). No… anebo jste zkrátka zanícení frankofilové toužící se na chvíli ztratit ve světě křupavých baget, uleželých sýrů a půvabných kaváren? V tom případě by vás tam právě Moje ulice v Paříži mohla zavést.
Moje ulice v Paříži / The Only Street in Paris – Life on the Rue des Martyrs
Autor: Elaine Sciolinová
Z originálu přeložil: Jiří Chodil
Žánr: beletrie
Obálka, grafická úprava a sazba: Jiří Franc
Nakladatelství: Motto ve společnosti Albatros Media a. s.
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360
ISBN: 978-80-267-0910-7
| < Předchozí | Další > |
|---|
Cítí se spíše folkařem, ale zároveň v sobě nechává probublávat spodní rockový proud. S formací Marek Dusil Blend chystá nové album a své písně nejraději předkládá v prostém akustickém hávu. Rád hraje pro vnímavé publikum. Br...
Jede jede klokan je prý kniha veršů pro neukázněné děti. Alespoň tak se to uvádí na obálce. Povedené básničky napsal Jiří Dědeček. Nutno podotknout, že jsou rozverné a rozpustilé, ale netuším, proč by j...
Už je to 865 hejtů, co se na síti objevil blog 1000 věcí, co mě serou. Moderně pojaté fejetony, kterými nás povedená trojice oblažuje a nebojí se pojmenovat věci, které štvou obvykle i nás ostatní, ale nikdy jsme je nedotvořili do „věč...
Filmový severský čtvrtek v Komorním kině Evald v Praze tentokrát zabrousil na téma ilegálních přistěhovalců ve Švédsku, kteří jsou ve filmu internovaní v odlehlém podivném stavení daleko od civilizace. Ponurou atmosféru dotváří hned v úvodn...