Kultura21.cz

Renata Petříčková s Michalem Vaněčkem opustili báje a pověsti a vnořili se do pohádky. K dětem se vydala jejich další společná knížka S Blbounem do říše pohádek. O ilustrace se, stejně jako v případě permoníků a skřítků z okolí Kutné Hory, postaral Ondřej Zahradníček.

Jaká byla cesta od pověstí a bájí k pohádkám? Kdy vás napadlo upravit klasické pohádky do zcela jiné podoby?

Renata: Napadlo mě to hned poté, co jsme napsali první kutnohorské skřítky. Bylo zajímavé se v pověstech pohybovat víceméně svobodně a jen s vlastní fantazií a řekla jsem si, že by bylo zajímavé nakouknout tímto stylem do notoricky známé říše – prostě do klasických pohádek.
Michal: Bylo to tak. Renata přišla s nápadem udělat klasické pohádky jinak. Něco jsme začali psát a pak tam najednou přišel Blboun a dostalo to ten konečný směr.

Přiznám se, že na mne občas jakoby vykoukla Macourkova Arabela, respektive pohádková říše krále Hyacinta, byl tento seriál tím impulzem napravit znalosti dětí o skutečném stavu pohádek a jejich hrdinů?

Renata: Nejsi první, kdo tohle říká, já se ale úplně beze studu přiznám, že si tuhle Arabelinu zemi moc nepamatuji, protože mě jako dítě nezaujala a jako dospělá jsem neměla potřebu se k ní vracet. Já vlastně ani moc netuším, co se tam dělo.
Michal: Já si Arabelu pamatuji velice dobře, alespoň tu první část, která byla ještě skvělá. Ale přiznám se, že mne vůbec nenapadlo, že by to bylo něco podobného. V Arabele Rumburak cíleně škodil, tady je to téma jiné. Že zkrátka některé pohádky jsou „ve skutečnosti“ jinak.

Kterou pohádku jste jako děti měli nejraději? Kterou jste naopak nemuseli vůbec slyšet?

Renata:  Perníkovou chaloupku a moc ráda jsem četla Krásu Nesmírnou…A jakou jsem vůbec nemusela? Třeba právě tu Arabelu.
Michal: Já měl asi nejradši Werichovu Tři sestry a jeden prsten, pokud se to tedy dá řadit mezi pohádky pro děti.

Vymýšleli jste si už jako děti jiné závěry pohádek?

Renata: Jasně! A nejen závěry, ale klidně i celou pohádku, jen co jsem se naučila psát, plnila jsem notýsky infantilními příběhy kohokoliv o čemkoliv, koně, psi, svět pravěku – a to mi zůstalo dodnes :)
Michal: Já ne :)

Sympatizovali jste v dětství s nějakým antihrdinou víc, než s tím, kdo jej přemohl? (Mně osobně bylo vždycky líto vlka víc, než sežrané babičky, proto se mi líbí vaše současné pojetí této pohádky.)

Renata: Já v tomhle byla asi vždycky nestranná. Možná mi nejvíc bylo líto té bábovky, kterou, pokud si dobře vzpomínám, vůbec nikdo nesnědl. Ale ano, vlastně… bývalo mi líto hrdinů uvězněných v nějakém prokletí, to jsem vnímala jako dítě špatně. A to včetně zvířat.
Michal: Určitě ano. Napadá mne třeba Žlutý Robert od Vojtěcha Steklače. To sice není klasická pohádka. Ale jako příklad je to přesné.

Máte radši vyprávění, čtení nebo sledování (myslím na film a televizi) pohádkových příběhů?

Renata: Čtení. Televizi má dítě rádo asi do chvíle, než se mu všechno „okouká“, tím jsem taky prošla. Ale vždycky jsem měla ráda i rozhlasová zpracování pohádek, her…
Michal: Čtení nebo poslech je podle mne ideální. Rozvíjí to fantazii. Televize nebo obecně obrazová informace vás ochuzuje o vaši představivost.

Jak se objevil Blboun v českém pohádkovém světě?

Renata: Netuším… prostě tam najednou byl.
Michal: Ano. Prostě najednou byl. Jak to tak v životě bývá. Jdete, jdete, dlouho nic a najednou nějaký blboun…

Blboun vypadá jako ňouma, ale není to jen jeho dobře vykalkulovaný postoj? Jak jste tvořili jeho povahové vlastnosti? Byl vám snad někdo inspirací?

Renata: Jeho povahu si vzal pod svá křídla spíš kolega. I když jsem někdy byla sama zvědavá, co ten zajímavý pták udělá v mé části příběhu. Nezklamal, byl to prostě vždycky ON. Zajímavá otázka je, jestli ten pohádkový Blboun nemá vykalkulovanou hloupost. Já nevím. Možná, přece jen je to jediný přeživší… tak hloupý být nemohl?
Michal: Vidíte, tak to je přesně to, co se asi mělo povést. Je to podobné jako u Švejka. Byl tak blbý nebo tak chytrý? Já myslím, že Blboun hloupý není…

Příběhy končíte u perníkové chaloupky, jaký je váš vztah k perníku? Chtěli byste někdy vlastnit perníkovou chaloupku?

Renata: No jasně!!!
Michal: Já bych raději chaloupku vepřovou, kdybych si mohl vybrat, já sladkému moc nedám.

Jeníček s Mařenkou zvládli návštěvu jen několika pohádkových postav – máte v úmyslu je za pohádkovými hrdiny vyslat ještě jednou?

Renata:  Máme, máme… ba dokonce příběh už existuje.
Michal: Už se dokonce vrátili a plánují, co dál :)

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru vám – a samozřejmě Mařence, Jeníčkovi i Blbounovi

Zdroj foto: archiv Renata Petříčková