Jdou Vánoce, ten zlatý čas…

Pondělí, 26 Listopad 2012 05:00 PhDr. Jana Semelková

pohadky vanocniho zvonku kozik albatros Už za měsíc zazvoní zvoneček, rozzáří se stromeček, rozjasní se oči dětí a nastane rozbalování dárků. Budou tady Vánoce. Pro Františka Kožíka prý kouzelné slovo. Alespoň to říká jeho dcera v úvodu půvabné knihy svátečních příběhů, nesoucí název Pohádky vánočního zvonku. Když se do nich začtete, uvidíte, že je tomu skutečně tak.

Jsou jiné, než klasické pohádky bývají. Zdají se být takové reportážní, ze života. Trošku nostalgicky ukazují padesátá léta minulého století, přitom by se příběhy mohly odehrát i dneska. Vystupují v nich andělé, kteří vypadají úplně jako holky a kluci z okolí – jen se občas umí udělat neviditelnými. Ježíšek lítá nad krajem a rozdává dárky… Taky se tu potkáme se starými protivnými dědky, kteří hudrají na celý svět. Hudrají a dělají si naschvály navzájem i ostatním, protože jsou osamělí. I jim pomůže sváteční čas a zázrak, aby poznali, že je lepší laskavost nad zlobou a hašteřením. Také se potkáme se skřítky. Těm se podaří vyměnit cedulky u dárků a pomotat tak celé nadělování. Něco podobného se nám děje rok co rok, vždycky jsou nějaké balíčky prohozené a putují k jiným obdarovaným. Díky knížce vím, že to není moje nepozornost, ale že v našem obýváku řádili Kuk, Fuk a Muk a cedulky prohodili!

Takto bych mohla uvádět jednu pohádku za druhou. Je jich celkem dvanáct. Dvanáct příběhů, které voní purpurou, třpytí se hvězdičkami a dýchají sváteční atmosférou. Při čtení vám zvoní kolem uší rolničky, a když se setmí, jdete se honem podívat k oknu, jestli neuvidíte anděla. Krásná bohatá čeština vás hladí v uších a do očí vám sype jiskřičky.

Tyhle pohádky by se neměly číst potichu. Ony totiž přímo vybízejí k předčítání. Skutečně z nich vychází pohoda, klid a nutnost sdílení.

pohadky vanocniho zvonku krizik

A která z pohádek se mi líbila nejvíce? Těžká volba. Zvítězila ta o hloupém čertovi, který se usídlil v těle malého Ivana. Nutil ho dělat všechno naopak. Ivana postihla děsivá choroba, jejíž léčba vůbec není jednoduchá! Však s Ivanem a jeho tatínkem o té zlé nemoci pan doktor dlouho debatoval:

„Je to něco jako sportovní zápas, víš?“ poučoval ho pan doktor. „Čert se teď tak snadno nedá. Je v tobě zapíchnutý, drží se tě a nebude chtít ven. Musíš dávat pozor, až se ozve. Když ti bude něco našeptávat, hned jdi na něho zostra a neposlouchej ho, i kdyby se v tobě sebevíc vztekal!“
„Myslíte, pane doktore, že by pak odešel?“ ptal se tatínek.
„Ale ovšem. Když uvidí, že je na něho Ivan moc chytrý, dopálí se a zmizí. Jinak neodejde. Ivan musí být na něho tvrdý. Ať si ďáblík mele svou čertovskou písničku, uděláš pravý opak toho, co bude žádat. Rozumíš mi?“
(Pohádky vánočního zvonku, strana 117)

Ivan v téhle pohádce zvítězil. Taky, kdo by chtěl být posedlý nejhloupějším čertem na světě, který dovede jen našeptávat samé lotroviny.

Pohodu celé knihy doplňují velmi zdařilé ilustrace, jejichž autorem je Dávid Ursiny. A co dodat na závěr? Myslím, že bude nejlepší, když se rozloučíme verši Františka Kožíka:

Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.

Kéž i vám zazní
jeho hlas!