VHRSTI chce být dospělý - Finále volné trilogie VHRSTI

vhrsti Chci byt dospely 200 Po pěti letech vyšla poslední ze zamýšlené trilogie ilustrátora a spisovatele, který tvoří pod pseudonymem VHRSTI. Jeho malý hrdina Štěpán se nejdřív zbavil strachu ze tmy (Už se nebojím tmy /2007/), pak si vyřešil, jak to je, když už babi s dědou nejsou mezi námi. Pochopil smrt jako součást života a prožil i tak báječné prázdniny (Prázdniny v nebi /2008/). Nakonec zbylo poslední přání – vyzkoušet si, jak se žije dospělým, jaké to je, smět dělat, na co si vzpomenu. A tak Štěpánovo přání – Chci být dospělý (2013) – nezůstalo oslyšeno.

Jednoho dne se prostě malý kluk probudil jako dospělý, ženatý muž, dokonce táta dvou dětí. Místo protahování se v posteli a nimrání v snídani je to on, kdo chystá snídani, veze děti do školy a spěchá do práce. Přepadne ho zčistajasna zodpovědnost za druhé, povinnost a nutnost správné volby. VHRSTI Štěpána nešetří, vybral mu pěkně těžké zaměstnání, chlapec se stal letovým dispečerem. Rozhodoval o životě a smrti cestujících a posádky letadel. Možná, kdyby ho posadil na radnici nebo do sněmovny, byl by Štěpán klidně dospělákem. Takhle byl rád, že si to vyzkoušel, ale ještě radši byl, že se všechno vrátilo do starých kolejí.

Ano, sen být dospělým, smět si dělat, co se nám zamane, číst knížky, které prý pro malé děti nejsou, koukat na televizi do půlnoci bez ohledu na to, že člověk ráno vstává, obědvat zmrzku a kokakolu a hlavně nemuset poslouchat rady moudrých a zkušených, měl snad každý z nás a takhle nějak si ten dospělácký život představoval. Tenkrát (bohužel někteří z nás napořád) jsme nevěděli, že se svobodou přicházejí povinnosti. Nebo možná věděli, ale nechtěli si to připustit. Proto autorův nápad, aby si to Štěpán vyzkoušel nanečisto, je namístě, nyní si dospělost na zkoušku může vyzkoušet každý malý čtenář.

vhrsti uz se nebojim tmy

Snad každý z nich stejně jako hrdina knížky pozná, že té zodpovědnosti bez nabývání zkušeností postupem času je na jednoho nějak moc. Že může přerůst člověku pěkně přes hlavu, když si do ní nedoroste podle pravidel. Že je dobré si na tu svobodu pěkně chvilku počkat a užít si dětství, jak jen to půjde nejlépe!

Velmi dobře koncipovaná trilogie o chlapci, který se pere se svými starostmi a přáními, se stupňuje díl od dílu. Od nejmenších, kterým autor pomůže vyřešit problém se strachem, přes starší, kteří si uvědomí, že existuje něco takového, jako je smrt, která může navštívit i naše nejbližší, až po ty ještě o krapet starší, kteří už by rádi byli dospělí.

Příjemný, čtivý text, který doplňují pohodové ilustrace, kterými je VHRSTI pověstný, navozuje přesně onu atmosféru, která láká malé i velké. Všechny tři knížky jsou laskavé, dobře se čtou a pohodově odpovídají na spoustu otázek, které se malým čtenářům honí hlavou. Optimismus a laskavost – to jsou hlavní atributy autorovy tvorby. Proto nechybí ani v jeho autorské trilogii.

Tři knížky o Štěpánovi jsou určeny dětem. Důležité je, že je dokáží přečíst už začínající čtenáři. Přesto doporučuji, aby do nich nahlédli i starší sourozenci malých prcků či jejich rodiče. Možná se pak dokáží lépe vcítit do dětských pocitů, vzpomenout si na vlastní trable a neodbývat otázky svých ratolestí slovy: na to máš dost času, na to jednou přijdeš, na to jsi ještě malá/malý, proč děláš ze tmy vědu…

vhrsti prazdniny v nebi

Dospělák pak přijde na to, že se kdysi také bál, když do pokoje přišla tma, a musel spát s rozsvícenou lampičkou, že toužil strávit prázdniny u dědy, který navždy odešel, a snil si o tom, jaké by to bylo, kdyby tu děda pořád byl, či chtěl být velký, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí.

Na tohle všechno totiž rychle zapomínáme a dětem leckdy křivdíme. Na jednu stranu chceme, aby se chovaly „dospěle“, na druhou stranu jim v jejich očích onu „dospělost“ příkazy a zákazy omezujeme a nenecháme je vyrůst nepokřiveně. Proto považuji autorské knížky spisovatele a výtvarníka VHRSTI za rodinné. Když si je společně s dětmi přečtete, nebudou usínat s pocitem křivdy, že jim je něco odepíráno, současně si určitě uvědomí, že ono to s tou dospělostí až tak růžové zase není. Že být děckem je vlastně strašně prima!

„Jak může jeden klidně usnout, když je celý svět takový nespravedlivý?“ stěžoval jsem si jednou večer svému plyšovému medvídku Bartolomějovi.
„Copak že jsi takový rozladěný, Štěpáne?“ zeptal se mě.
„Rozladěný? Já vůbec nejsem rozladěný. Rozladěný může být klavír nebo kytara. Já jsem naštvaný!“
„A na koho?“
No, na koho… To jsou otázky. Přece na všechny.“
„I na mě?“
„Na tebe samozřejmě ne. Ty jsi kamarád.“
„Tak na koho a proč se vlastně zlobíš?“ vyzvídal Bartoloměj.
„Na mámu, na tátu, na paní učitelku a na dospěláky vůbec. Vždyť to jsou pořád samé příkazy a zákazy. Napiš si domácí úkol. Tohle ukliď. Najez se. Na televizi se dneska koukat nebudeš. Udělej tohle. Tamto udělej. Tohle musíš a tamto nesmíš… Pořád jen samé rozkazování a člověk vůbec nemůže dělat to, co by chtěl. Místo toho musí dělat všechno, co řeknou oni!“
(Chci být dospělý; strany 7 – 11)