Kultura21.cz

Městská část Praha 5 pozvala veřejnost na výstavu obrazů a maleb Josefa Lady. Uskuteční se od 4. prosince 2012 do 4. ledna 2013 v Galerii Portheimka na Smíchově.

Snad každý na první pohled poznáme Ladovy obrázky, v nichž spolu s malířem prožíváme jeho dětství a poznáváme jeho rodnou vesnici a její okolí. Lada především zobrazoval skromný život řemeslníků a domkářů, kde čas plynul od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi.

Kresba, kvaš a tempera

Procházíme-li výstavou, zjistíme, jak obrovský tvůrčí potenciál spočíval v Ladovi. Vystaveny jsou jeho kresby, ilustrace knih, časopisy i prospekty, vyzývající k návštěvě Ladova kraje. Ladův výtvarný projev, který je založen na pozorování a vynikající paměti, je, jak všichni víme, svérázný a osobitý. Z výtvarných technik používal nejraději kresbu, kvaš a temperu. Jeho doménou byla dětská ilustrace, ale nebránil se ani ilustrovat knihy pro dospělé. Umělcův všestranný talent se projevil i v písemné podobě. Sám napsal a ilustroval řadu knih, z nichž nejznámější je Kocour Mikeš. To všechno je na výstavě hojně zastoupeno, zejména pak jeho už méně známá raná tvorba. Na vernisáži byl osobně přítomen i dlouhovlasý, vysoký muž - Ladův vnuk, který se stará o dílo Josefa Lady, svého dědy, slavného malíře.

Z jeho života a Ladova rodina

Ilustrátor, kreslíř, malíř, scénograf a spisovatel Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v středočeské vesnici Hrusice, která se nachází nedaleko Prahy. Byl členem SVU Mánes a SČUG Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 14. prosince 1957 v Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech. Jeho otcem byl Josef Lada (1847 - 1904) a matkou Alžběta, rozená Janovská (1843–1912). Měl ještě tři sourozence – bratra Františka (1870–1929), sestru Antonií (1877–1900) a sestru Marii (1881–1954). Vyrůstal v chudé rodině venkovského řemeslníka v domě č. p. 55. Otec se vyučil ševcem a toto řemeslo také v Hrusících provozoval. Mimo to ale také měli malé hospodářství, které sloužilo převážně pro vlastní obživu. Malý Josef začal kreslit ještě dříve, než se naučil psát, a tak po ukončení školní docházky (30. dubna 1901) byl, vzhledem k jeho kreslířským schopnostem, poslán do učení na malíře pokojů a divadelních dekorací, do Prahy, k panu Petránkovi, na Královské Vinohrady. Po měsíci ale odtud odchází a v roce 1902 nastupuje v Praze do učení u knihaře – zlatiče pana Karáska, jehož dílna se nacházela na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Výuční list Josef Lada obdržel 30. září 1905. V tento čas už navštěvuje i večerní kurzy kreslení na pražské UMPRUM u prof. A. Jakesche. Nakonec je v roce 1906 přijat na denní studium a stává se žákem prof. E. Dítěte a prof. Hofbauera. Po roce na vlastní žádost školu opouští a věnuje se už samostatné výtvarné činnosti.

Lada redaktorem

V roce 1905 se seznámil s Hanou Budějickou, se kterou se oženil 18. června 1923 na pražské radnici. Za svědky jim byli spisovatelé MUDr. František Skácelík a Karel Vika. Manželům Ladovým se narodily dvě dcery – Alena (1925–1992) a Eva (1928–1945). Od roku 1925 pak bydleli v domě na Praze 2 v Ohradní ulici (dnes Ladova ulice), kde měl Josef Lada i svoji pracovnu. Téhož roku se stal také redaktorem nedělní přílohy Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky a v redakci pracoval až do roku 1940. Poté se více zaměřil na volnou tvorbu a kreslení karikatur do novin a časopisů omezil na minimum. Od roku 1924 se pravidelně vracel do svých rodných Hrusic. Trávil zde i se svou rodinou každoroční pracovní léto. Vyvrcholilo to v roce 1930 rozhodnutím o zakoupení pozemku na stavbu domu.

Originální Ladova zima

Za svůj dlouhý a plodný život vytvořil přes 15 tisíc černobílých a barevných ilustrací (karikatur), z nichž nejpopulárnější jsou ilustrace ke knize „Osudy dobrého vojáka Švejka“. Z volné tvorby nám zanechal přes 400 obrazů. Jeho oblíbenými figurami byl vodník či ponocný. Úplným fenoménem je spojení dvou slov, a to Ladova zima. Jeho dílo je zastoupeno nejen v soukromých, ale i ve veřejných sbírkách, jako je Památník národního písemnictví, Národní galerie Praha, Muzeum umění Olomouc, Oblastní muzeum Praha-východ a jiné. Přispíval do časopisů (Máj, Rašple, Kopřivy, Chuďas, Humoristické listy, Karikatury…) a novin, ilustroval hudebniny, vytvářel kalendáře, plakáty či ex libris.

Divadlo i film

Josef Lada byl autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám. Mezi první patřil Strakonický dudák od Josefa Kajetána Tyla, hraný v roce 1930 v Národním divadle. Naproti tomu posledním počinem byly návrhy pro Dvořákovu operu Čert a Káča, která nebyla bohužel realizována. Oslovila ho i kinematografie. Ještě za jeho života vznikly kupříkladu animovaný film Říkadla (hudba Leoš Janáček, režie Eduard Hofman), loutkový film Osudy dobrého vojáka Švejka (scénář a režie Jiří Trnka) nebo hraný film Hrátky s čertem (režie Josef Mach). O Josefu Ladovi bylo napsáno několik monografií a vzpomínkových knih, realizovalo se už více jak 70 samostatných a mnoho kolektivních výstav jeho děl.

Galerie Portheimka
Štefánikova 2
Praha 5

A jedno netušené překvapení na VŠUP Praha navíc!
Jaké? Další výstava.
„Ř! Česká národní identita v současném umění výtvarném“

Ještě se zmíním o další výstavě, kterou jsem náhodně objevila v Galerii VŠUP. Při příležitosti 20. výročí vzniku České republiky uspořádala VŠUP výstavu, která je výsledkem týmového projektu studentů dějin a teorie designu a nových médií. Vystavené práce jsou sondou do problematiky české národní identity, prezentují se zde umělecká díla vzniklá po roce 1989, která pracují s tématy, jež formují naši identitu. Jsou to dějiny, kultura, krajina, jazyk, věda nebo sport.

Projevy českosti

Při obchůzce výstavou zjistíme, jaké projevy českosti můžeme také nalézat v současném výtvarném umění. Záměrně ale nezahrnuje práce, které by české národní či státní vizuální odznaky používaly jako ústřední téma. Kurátorský tým naopak vyhledával taková díla, v nichž konstitutivní rysy českosti nejsou výslovně tematizované, ale objevují se mimoděk. Sedmnáct uměleckých realizací v médiích malby, sochy, fotografie, videa a instalace nechce odhalovat českou národní identitu jako něco, co by mělo samostatnou existenci. Ukazují naproti tomu, jak o svém češství rozhodujeme stále znova v mnoha drobných činech své každodenní existence - v tom, že používáme češtinu, jak vnímáme naši krajinu či zázemí domova. Sledují národní identitu jako komunikační princip. Jedna z nejlepších definic národa zní, že je to skupina těch, kteří si navzájem rozumí lépe než s ostatními. Nejvíce ze všeho nás spojují sdílené kulturní kódy, jakými jsou obrazy z dávné i nedávné historie, významné osobnosti, Jiráskovy knihy a mimo jiné i - Ladovy obrázky.

Když se Ladou inspirujeme

V zadní části výstavního sálu jsem se zájmem objevila tři obrazy z cyklu Lada, jehož autorem je Petr Motyčka. První obraz byl označen jako „Podepisování Anticharty – 77“ (2006), druhý „Čurda informuje“ (2012) a třetí „Horáková visí“(2012). Dost mě vyděsilo, jak v originále mírumilovné Ladovy obrázky záběrů z hospod a ze zabíjačky pozměnil autor v hororové obrazové vize… No, nevím. Chudák pan Lada!

„„Užití stylu Josefa Lady funguje v Motyčkově cyklu jako obecně sdělný komunikační kód, v české společnosti snadno srozumitelný. Do kulis utopického vesnického prostředí spojeného se vzpomínkami z dětství však autor (Petr Motyčka) vkládá traumatické okamžiky českých dějin. Konflikt obou rovin nás upozorňuje na to, jak si nežádoucí historická témata líbivě upravujeme, abychom se s nimi nemuseli poctivě a bolestivě vyrovnávat.“(opsáno z panelu umístěného vedle tří obrazů z cyklu „Ĺada“.)

Výstavu připravilo šest studentek a studentů programu teoretického studia VŠUP: Eva Balaštíková, Anna Burianová, Ondřej Čech, Štěpánka Holbová, Eva Riebová, Veronika Rollová, vedoucí týmu byla Milena Bartlová. Grafická úprava doprovodné publikace i tiskovin je dílem studentky ateliéru Grafický design a nová média Markéty Mášové, fotografie pořídil asistent ateliéru fotografie Peter Fabo. Architektonické řešení instalace výstavy vytvořil Tomáš Svoboda.

Autoři vystavených děl: Vasil Artamonov, Pavel Jestřáb, Alena Kotzmannová, Ivana Lomová, Petr Lysáček, Jan Merta, Petr Motyčka, Markéta Othová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl, Vít Soukup, Pavel Sterec, Antonín Střížek, Tomáš Svoboda, Jan Šerých, Michaela Thelénová, Mark Ther.

Doprovodný program:

10. 1. 2013 18.00 hodin - Martin C. Putna (FHS UK)
přednáška „Řekni, kde ti Češi jsou, co se s nimi mohlo stát: Zákruty výkladů o identitě od Kosmy po Patočku“, VŠUP

22. 1. 2013 19.00 hodin- Debata o současnosti a budoucnosti české vietnamské menšiny, Tranzitdisplay

31. 1. 2013 18.00 hodin - Inka Bertz (Jüdisches Museum Berlin), přednáška o výstavě Heimatkunde: 30 Künstler blicken über Deutschland, Goethe Institut Praha

7. 2. 2013 17.00 hodin - Přednáška Slovenský kultúrny vplyv na českú identitu, Slovenský inštitút v Prahe

8. 2. 2013 Prezentace klauzurních prací zahraničních studentů VŠUP na téma „Jsem cizinec a žiju v této zemi“ ateliéru Visual Arts pod vedením Mileny Dopitové.

Další informace získáme na www.vsup.cz a spolupracujících institucí.

Něco o Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze byla založena v roce 1885. Po celou dobu své existence se řadí mezi nejkvalitnější vzdělávací instituce. Důkazem je množství úspěšných absolventů, kteří patří mezi respektované odborníky s prestiží přesahující hranice České republiky. Škola je rozdělena na šest kateder - architektury, designu, volného umění, užitého umění, grafiky a dějin umění a estetiky. Jednotlivé katedry se dále člení na ateliéry dle své odborné specializace, vedené respektovaným osobnostmi.

Ř! Česká národní identita v současném umění výtvarném
7. 12. 2012 - 9. 2. 2013
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Náměstí Jana Palacha 80, Praha 1
Otevřeno: pondělí - sobota 10.00 -18.00 hodin
Vánoční a novoroční svátky zavřeno
Vstup volný
www.vsup.cz

Zdroj foto: internet