V květnu je Mezinárodní den muzeí. Slaví se po celém světě, nejrozšířenější je muzejní noc. Noc kdy jsou všechna muzea otevřena přes noc, vstupné bývá zdarma. Restaurování vrací klenotům historie tvář, aby se mohly o svou krásu podělit s návštěvníky muzea. Možná vám při návštěvě muzea ani nenapadlo, že exponáty ne vždy vypadaly tak, jak se vám představují.
Opravit čili zrestaurovat
Aby se mohlo muzeum podělit o jejich krásu s návštěvníky, je třeba je dát nejprve opravit čili zrestaurovat. Jinak by mohly podlehnout zkáze a ztratit se nadobro. Největším oceněním pro restaurátora je, když se mu podaří artefakt oživit. Před a po restaurování jsou některé cennosti doslova k nepoznání. Zda se dá umění zachránit jsem se zeptala restaurátorek Soni Poórové, Zlatici Schreierové a kurátorky Kateřiny Wiecha.
Trojice: Soňa Poórová, Zlatica Schreierová, Kateřina Wiecha
Namísto přikrášlování původní vzhled
Samotný způsob restaurování ovlivňuje i doba. V minulosti nebylo ničím výjimečným, když se třeba sochy předělávaly, nově natíraly, malby se přemalovaly. Viktor Myskovzsky, člen c.k. Centrální komise a státní památkové komise pro restaurování košické Katedrály sv. Alžběty v roce 1895 s povzdechem napsal: „Možná, že náš Dóm po restaurování bude krásnější a líbivější, ale nebude to starý Dóm, neboť zcela ztratil původní ráz."
Nesnažíme se předstírat, že je to nové
Dnes už to, naštěstí, neplatí. Takzvanou historizující estetiku nahradil konzervátorský přístup, restaurátoři se snaží místo přikrášlování co nejvíce přiblížit původnímu vzhledu. Restaurátorka Soňa Poórová: „Nesnažíme se předstírat, že je to nové. Naznačujeme, do jaké míry je to zrestaurované. Pokoušíme se vytvořit iluzi jak to vypadalo kdysi." Odborníci rádi říkají, že cena historických artefaktů je „nevyčíslitelná“. Pro majitele a zadavatele objednávky je proto důležité, do jakých rukou jej svěří.
Kurátorka Kateřina Wiecha říká: „Důvěra v restaurátora je prvořadá. Například hebrejská písmena na rituálních textiliích jsou mnohdy velmi zničena. Mají však přesnou profilaci, co je třeba respektovat.
Kvalitní restaurátor písmo nedotváří, drží se originálu tak jak je. Například v Prešově restaurátoři nesprávně zrestaurovali hebrejský nápis na jisté klenbě. Původní verze textu a zrestaurovaná se od sebe podstatně lišily, což je považováno za velké faux pas."
Muzeum se rozhodla vystavit kopie
Ne vše lze zrestaurovat tak, aby mohlo být vystaveno v muzeu či galerii. Restaurátorka Soňa Poórová říká: „Vzpomínám si na krbové židle s textilní výzdobou, které jsme restaurovali pro zámeček Betliar. Podle kousku, který jsme dostali k dispozici, jsme udělali rekonstrukční návrh a kopie. Původní židle, mimořádně zničené, jsme zakonzervovali. Muzeum se rozhodlo vystavit kopie, originál by byl příliš citlivý. My jsme zajistili, aby se dále neznehodnocoval, nyní odpočívají v depozitáři."
Opraná křestní souprava
Občas se stane, že vystavený exponát se znehodnotí i v muzeu. Restaurátorka Zlatica Schreierová upřesňuje: „V muzeích jsou lidé, kteří jsou tomu oddaní a snaží se pomáhat. No stává se, že občas něco nechtěně znehodnotí. Takový osud potkal křestní soupravu Dionýsa Andrássyho z Betliara. Šlo o bílou výšivku na bílém batistu, podšité to bylo modrým hedvábím, a oni to nic netušíce, v dobré vůli oprali. Hedvábí jim začal pouštět, křehká látka praskat. Tak nás zavolali. Restaurování dopadlo dobře, muzeum se nakonec soupravou prezentovalo na výstavě v zahraničí."
Odhalování tajemství
Příběh, který historický artefakt skrývá, vrstvu po vrstvě odekrývá právě restaurování. „Vzpomínám si na pláštěk na tóru, kaporet, který muzeum získalo s nějakou našitou elastickou látkou," říká kurátorka Kateřina Wiecha. „V judaismu byl úzus - nazvěme to prošívání látek. Z běžných textilií, které neměly rituální charakter se šily sakrální.”
Například z oděvů plášti na tóru. Podobný příběh zřejmě skrývá i kaporet. Byl asi původně čabraka, čili pokrývka na koně, což odhalilo restaurování. Doplněním sakrální ornamentiky se čabraka změnila na rituální textilii. Při restaurování obrazů se nejednou stalo, že plátno odkrylo svůj dobře utajený poklad, když pod vrchní malbou restaurátor objevil jinou, hodnotnější. Malířské plátno se totiž častokrát použilo vícekrát.
Moře trpělivosti
Restaurování vyžaduje nejen znalosti, ale také velkou trpělivost. Restaurátorky Soňa Poórová a Zlatica Schreierová, které se specializují na historické textilie, odhadly dobu restaurování na půl roku až dva roky. Nejdůležitější je příprava, často bývá náročnější než práce. Třeba totiž zjistit jak se bude materiál chovat. Přípravné zkoušky minimalizují riziko poškození. Při starých artefaktech jsou mimořádně důležité. „Každá textilie je ale jiná, musíte s ní žít. Získané zkušenosti jsou rozhodující, ale stále je co se učit," vysvětluje Soňa Poórová. „Podle mně se nejtěžší restauruje hedvábí, má tak jemnou strukturu, že žádný zásah šitím nesnese, všechno by bylo vidět. Při něm se využívají speciální technologie," prozrazuje Zlatica Schreierová.
Zodpovědnost, zda něco vůbec nechat zrestaurovat
„Velká zodpovědnost je i samotné rozhodnutí, zda něco vůbec nechat zrestaurovat, nebo ne. Může se totiž stát, že se to rozpadne pod rukama. Vzpomínám si na artefakty z papíru, kterým by restaurování spíše uškodilo než pomohlo," upozorňuje kurátorka Kateřina Wiecha.
Soukromé sbírky a novodobí mecenáši
Na otázku, zda je tato práce lukrativní, Soňa Poórová bez váhání odpověděla: „Myslím, že určitě. Ne nadarmo se říká, že národ, který si neváží své minulosti, není národem. Hodnotných věcí máme dost, za staré se stydět v tomto případě není třeba, naopak." Když upřesníme, že jsme měli na mysli finanční ohodnocení, Zlatica Schreierová odpoví: „Pracujeme zejména pro muzea, galerie, čili rozpočtové organizace, kde peněz spíše chybí."
Restaurují se i artefakty v soukromých sbírkách starých šlechtických rodů, dědiců rodinných pokladů, ale i nových mecenášů umění, kteří je vyhledávají. Důležitá je diskrétnost. „Mě vždy těší, když někdo investuje do něčeho opravdu hodnotného," říká Soňa Poórová. „Lidé, kteří si nenechají namalovat deset v podstatě bezvýznamných obrazů, ale chrání hodnoty, je třeba si vážit," domnívá se Zlatica Schreierová.
Text, fotografie © Maja Kadlečíková, novinářka, spisovatelka
Kniha Bodkulienka
https://marencin.sk/704/Bodkulienka
Kniha Život ide ako má
https://marencin.sk/938/Zivot_ide_ako_ma
Kniha Modré diaľky
https://marencin.sk/1104/Modre_dialky
Kniha Poetika Foto - Grafie
http://www.eshop.librix.eu/Poetika-foto-grafie-d763.htm
| < Předchozí | Další > |
|---|
Pochází z umělecké rodiny a divadlo zná od dětství. Dvanáct let byl v angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla a již nějakou dobu jezdí Zdeněk Rohlíček se svoji maminkou Evou Hruškovou s jejich rodinným divadlem po celé republice. Jejich předst...
„Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit sami sobě.“ To byl hlavní důvod, proč Varšavané šli do nevyrovnaného boje proti nacistům. Na začátku nadšení pro věc, na konci zničené téměř celé město. A přesto se o této zásadní události druhé s...
Claude Oscar Monet (14. listopadu 1840 v Paříži – 5. prosince 1926 v Giverny) byl francouzský impresionistický malíř a grafik. Zakladatel a „otec impresionismu“ neustále objevoval světlo a okamžik, což je patrné v každém z jeho obrazů. Vnesl do umění ...
Velké téma, které vymyslel špičkový scenárista a které se dočkalo adekvátní divadelní adaptace na velkém jevišti, se odehrává ve skvělé režii Pavla Kheka. Tak hodnotím jednu z posledních inscenací Je třeba zabít Sekala v Divadle na Vinohradech. Syrové ...
Film Evoluce se od svého vzniku v roce 2001 těší stálé oblibě a nezestárnul dodnes. I na béčkové počítačové animaci totiž můžeme vidět, jak by se život vyvíjel, kdyby nešlo o náhodu, ale jakýsi akcelerovaný záměr.
