Kultura21.cz

Ze svých cest za odhalováním záhad a tajemna si přivezl spisovatel a scénárista Arnošt Vašíček řadu velmi zajímavých artefaktů a sám sbírá muzejní repliky záhadných archeologických nálezů. A právě téměř dvě stovky jedinečných exponátů, které mapují největší záhady světa, si letos v květnu v zámeckém parku zámku Valtice na výstavě Tajuplný svět v prostorách Žabího sklepa, může návštěvník prohlédnout.

Záhady a tajemno si vás našly velice brzy. Jak jste jednou řekl: „Záhada mě balila rafinovaně. Předkládala mi různé návnady.“ A pak jste se do tajemna zamiloval a tato láska vám vydržela dodnes. Pamatujete si první záhadu, kterou se vám podařilo rozluštit?

Zrovna nedávno jsem si tu vzpomínku vybavil. Událo se to v mém rodném Šenově. Starý hřbitov zde leží uprostřed rozlehlých lánů polí a nedaleké olšiny. Vede k němu jen travnatá cesta. Už před desítkami let to bylo ponuré místo se zarostlými hroby, zrezivělými železnými kříží a starou kaplí, která tuším sloužila i jako márnice. O prázdninách v sedmé třídě jsme stanovali na zahradě u mého kamaráda. Jejich dům stál poblíž škvárové cesty a za ní začínaly lány, uprostřed nichž, o stovky a stovky metrů dále, se rýsovala střecha hřbitovní kaple. Jedné noci jsme se rozhodli ulovit bobříka odvahy. Každý z nás měl jít sám na hřbitov a na dveře kaple křídou napsat iniciály svého jména. Losovali jsme pořadí a já bohužel musel jít jako první. Byla totální tma. Klopýtal jsem vytrvale kupředu a po dlouhých minutách dorazil k brance, která pronikavě zaskřípala a vpustila mě do hájemství mrtvých. Ke dveřím mi scházelo ještě přes deset metrů, když se náhle kaple rozzářila. Celá budova světélkovala sinavým jasem. Cestu zpět jsem urazil v osobním rekordu. Kamarádi mě ujistili, že se mi to nezdálo. I na dálku viděli, jak kaple uprostřed polí, krátce svítila, a pak ji zase pohltila tma. Kecali jsme o tom skoro do rána. Byla to výstraha, že si nemáme zahrávat se světem duchů?

Druhou noc se nenašel nikdo ochotný k vlastnímu pokusu. Seděli jsme ve stanu s otevřeným vchodem. Najednou pár metrů od nás se na zemi v trávě cosi rozsvítilo stejným jasem jako kaple. Byla to miska na vodu pro psa. Jak vrstvu chmurných mraků na okamžik rozehnal vítr, měsíc v úplňku se opřel do nerezového povrchu a celý ho rozsvítil. Mohlo k stejnému efektu dojít i předcházející noc? Ráno jsme všichni vyrazili na hřbitov. U stěn kaple stály zinkové plechy, připravené k opravě střechy. Bylo jasné, že při nasvícení měsícem musely odrážet jeho světlo jako zrcadla v majáku. Záhada byla rozluštěna. Nicméně nikdo z kamarádů se už v noci na hřbitov nevydal.

Co vás přivedlo ke studiu filmové a televizní žurnalistiky?

Asi to, že od mala jsem byl kinomaniak. Chodil jsem skoro na každý film, který byl k vidění. A doufal jsem, že jednou budu i u jejich vzniku.

Velice brzy vás také chytlo psaní a někdy ve čtvrté třídě ZŠ jste se pokusil o vlastní dobrodružný příběh. První články vám pak vyšly v Ostravském večerníku. Téma záhad vás stále zajímalo a knih na toto téma moc nebylo, tak jste o nich začal sám psát a už jste u toho zůstal. První kniha Setkání s tajemnem vám vyšla v roce 1994 a od té doby jste napsal přes čtyřicet titulů. Z těch nejnovějších například Operace sfinga, Zloděj tváří, Lovec záhad. Podle čeho si vybíráte, jakou záhadu knižně zpracujete?

Musí to být láska na první pohled. Taková ta šíleně bláznivá, která vás plně pohltí, takže na ní nepřestáváte myslet a chcete být jen s ní. Tedy alespoň do té doby, než knížku či scénář dopíšete a objeví se nějaká jiná, s kterou okamžitě začnete flirtovat.

O čem bude další knížka?

Mám rozepsány dvě, ale nikdy o novinkách nemluvím, dokud není hotovo.

Také jste autorem řady scénářů, jak k dokumentům (Setkání s tajemnem, Planeta záhad, Panoptikum podivností, Mimozemšťané, Tajemství Voynichova rukopisu, Labyrint záhad nebo České tajemno), tak také k seriálům (Strážce duší, Ďáblova lest, Ztracená brána). Co se vám lépe píše, scénář pro dokument, nebo scénář k hranému seriálu?

Obojí píšu rád. Z ryze technického pohledu je scénář pro dokument kapánek snazší. V první verzi nemusíte mít sepsáno úplně každé slovo. Máte sled scén, komentář a účinkující, takže napíšete třeba, že v dané chvílí vystoupí archeolog PhDr. Jan Frolík a budete s ním mluvit o vykopávkách v Podlažicích. Konečnou verzi upravíte teprve podle toho, co vám zpovídaný vědec řekl. U scénáře hraného filmu bývá zvykem mít sepsáno úplně vše, což sice nevylučuje improvizaci na place, ale už jsou pryč doby, kdy režisér řekl hercům, tak tam něco říkejte a doufal, že se zrodí umění. U detektivek s tajemstvím to samozřejmě není možné vůbec.

Připravujete nový projekt?

Pořád připravují nové projekty. Otázkou je, zda se je podaří zrealizovat.

Díky svému zájmu o záhady a tajemna jste se zúčastnil tří velkých námořních expedic a navštívil více jak osmdesát zemí na pěti kontinentech. Jak vás ty expedice obohatily a kde to na vás nejvíce zapůsobilo, že byste se tam rád ještě vrátil?

Každé místo má své nezaměnitelné kouzlo. Ale vždy jsem se rád vracel tam, kde byla naděje, že narazím na něco nového. V tomto ohledu mě nikdy nezklamala Indonésie, kam jsem dříve hodně putoval po jednotlivých ostrovech a pak trumfovalo Peru. Tipů je více, ale intuice mi napovídá, že skutečně senzační záhadné objevy nás čekají právě v Jižní Americe.

O rodných Čechách říkáte, že patří mezi nejtajemnější místa planety, protože je tady hodně historických záhad a právě s Českou republikou souvisí i ty největší světové záhady jako je Voynichův rukopis, který byl majetkem Rudolfa II. a u nás také vznikl největší rukopis na světě Ďáblova bible. Na jaké záhadě pracujete v současné době?

Krátce jsem se vrátil k Voynichovu rukopisu. Měl jsem tu čest podílet se na knize o této jedinečné záhadě, která vyšla pro americké čtenáře.

Co vás na luštění záhadného, neznámého a tajemného stále tak baví?

To, že je to záhadné, neznámé a tajemné.

Ze svých cest jste si přivezl řadu velmi zajímavých artefaktů. Navíc sbíráte muzejní repliky záhadných archeologických nálezů. Kde je můžeme vidět?

V zámeckém parku zámku Valtice se v prostorách Žabího sklepa v květnu otevře již sedmý ročník výstavy Tajuplný svět. Návštěvník si zde může prohlédnout téměř dvě stovky jedinečných exponátů, které mapují největší záhady světa od tajemného pravěku po důkazy o návštěvách mimozemských civilizací. Mezi letošními novinkami jistě zaujme nová vědecká rekonstrukce skutečně obří lebky gigantopitheca a také lebka tajemného prehistorického ještěra dracosaura. Dvě úžasné muzejní repliky nás zavedou na sám úsvit věků. Asi před patnácti tisíci lety ve Francii vytvořila kultura Magdalénien podivného křížence člověka a tuleně. Ještě o dvacet pět tisíc let starší je skutečně podivuhodná soška lvího muže, nalezena v jeskyni Hohlenstein-Stadel v Německu. Proč byla tato jedinečná díla vytvořena? Sloužily jako magické pomůcky nebo k uctívání bohů se částečně zvířecími těly, jak zaznamenáváme mnohem později skoro ve všech rozvinutých civilizacích?

Velmi podivné stvoření bylo v noci opakovaně pozorováno ve Fresnu v Kalifornii. Bezruký tvor dosahoval výšky 150 cm. Jeho nazelenalá kůže ve tmě nepatrně fluoreskovala. Jde o doposud neznámého živočicha, nebo mají pravdu zastánci mimozemského původu?

Z dalších tajemných artefaktů představíme mayský reliéf, zobrazující přílet UFO, který pozoruje samotný vladař. Další jedinečný exemplář sošek dogu, zobrazujících nebeské bytosti a taky repliku „mimozemského“ disku z Bajan kara Ula. Jedním z nejzáhadnějších historických předmětů jsou římské dvanáctistěny. Každá strana má otvor s různým průměrem, otvory jsou ale protilehlé. Na každé líci je připevněn knoflík nebo kulička. Doposud se jich našlo několik stovek v různých zemích, ale ani jeden zápis k čemu vlastně tyto dvanáctistěny sloužily? Byl to nějaký pracovní nástroj? Pomůcka k věštění, nebo hrací kostka? Podaří se tuto záhadu rozluštit některému z návštěvníků naší výstavy?

Vaše knihy Ďáblova lest, Ztracená brána a Setkání s tajemnem vznikly jako audioknihy, jejich interpretem je Tomáš Jirman, který pro ČRo v četbě na pokračování načet také knihu Perunův hněv. Budou i další audio verze vašich knih?

Doufám, že ano. První na řadě bude pravděpodobně Krev démona.

Jaký jste čtenář? Stále rád čtete knihy o záhadách? Máte nějakého oblíbeného autora?

Čtu sice stále hodně, ale přiznávám, že především texty, které souvisejí s tím, co dělám. Takže spíš odbornou a faktografickou literaturu než knížky o záhadách. Ty si ale stále kupuji, v naději, že se k nim někdy dostanu. Neodolám jen těm od zaručených autorů, což je pro mě třeba jeden ze spoluautorů Jitra kouzelníků. J. Bergier.

Jste velice aktivní, umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

Na odpočinek nemám vrozené vlohy. Ale snažím se jednou do roka na pár dnů úplně vypnout a od rána do večera plavat v moři. To mě vždycky postaví na nohy.

Arnošt Vašíček:

• Narodil se 27. 8. 1953 v Ostravě.
• Vystudoval Fakultu žurnalistiky na UK v Praze (PhDr.)
• Zúčastnil se třikrát velkých námořních expedic a navštívil více jak osmdesát zemí na pěti kontinentech.
• Jeho hlavním zájmem jsou záhady jako nerozluštitelné úkazy, archeologické nálezy, nevysvětlitelné úkazy, utajované rituály, neznámé jevy.
• Nemá rád označení „záhadolog“ a má přezdívku „český Erich von Däniken“ (švýcarský spisovatel a záhadolog).
• Je autorem řady scénářů.
• Napsal knihy jako například Setkání s tajemnem, Planeta záhad, Utajený svět, Egyptské záhady, Turecké záhady, Mexické záhady, Záhady Peru, Zajatci Ďáblova chřtánu, Záhady Orientu, Záhady Tichomoří, Největší tajemství templářů, Tajemné fenomény, Záhady na dosah ruky…
• S rodinou žije v Ostravě.

Více informací na stránkách: www.mysteryfilm.cz

Zdroj foto: archiv Arnošt Vašíček